Babička umyla nádobí a pravila, že to balí. Došly jí cigarety, je jí tu zima a vadí jí ta tma. Už jsme jen tři.

MF DNES - - Z DOMOVA - Ivana Zábranská redaktorka MF DNES

Devět set gramů sušeného mléka, čtrnáct set gramů fazolí, o něco více cizrny, rýže, cukr, sušené bramborové vločky... Plechovky s tímto obsahem by měly jednomu člověku pomoci přežít měsíc. Třeba po povodních, blackoutu – totálním výpadku proudu, o kterém se v poslední době často mluví – nebo teroristickém útoku. V sousedním Německu se tyto nouzové balíčky normálně prodávají s tím, že zásoby mají vydržet poživatelné minimálně deset let.

Jsme v roubence v Lužických horách. Ve čtyřech lidech s tímto záchranným proviantem máme vydržet týden. A to za okolností, které se mají zmiňovaným krizovým situacím alespoň částečně přiblížit. Obejít se máme třeba bez elektřiny, tím pádem vymožeností moderní techniky, a vystačit si s teplem z kachlových kamen.

Pátek: Útěk z města

Odpoledne podle instrukcí opouštím Prahu. Balím strategické zásoby nafasované v redakci, děti a prcháme. Představujeme si, že opouštíme město, kde nejspíš nic nefunguje. Nejde tam elektřina, plyn, možná ani neteče voda. Obchody jsou zavřené, stejně jako školy – k ohromné radosti mého syna.

Na chalupě bude na každý pád lépe, říkám si, zatímco projíždím Blankou. Fungovala by ale vůbec? Do cíle dorážíme za tmy. Vybaluji, děti čapnou morče a já dvacetikilový balík pro přežití.

V chalupě je teplo a čeká tu na nás babička, která se pokusu také zúčastní. Pohledem do ledničky zjišťuji, že tam jsou jen věci, které jsme tam před měsícem zapomněli. Zbytek kečupu, hořčice, malý bílý jogurt a v rohu prošlé droždí. Sláva, bude koláč. V mrazáku najdu ještě jednu porci rajské, knedlík a zmražené houby. Vypínám pojistky. Rázem je tma a nastává chaos. Nikdo neví, kde je baterka a svíčky. Syn se dožaduje tabletu, dcera má hlad, babička odchází kouřit před chalupu. Začínáme.

Sobota: První plechovka

Ráno je nám zima. Pokoj, kde spíme, totiž normálně vytápí elektrické topení. To babička, která spí u kamen, je na tom o poznání lépe. Stavím vodu na čaj. To, co by elektrická konvice ohřála za chvilku, trvá kamnům dlouho.

Snídáme zbytek chleba a rohlíky. V devět hodin vyrážíme se synem k rybníku. Dnes je tu totiž výlov – poslední šance opatřit si maso. Normálně bychom samozřejmě jeli autem. Při blackoutu by však benzin brzy došel. Kupujeme kapra. Nacpu rybu synovi do batohu a vysílám ho na kole. Oběd ujde. Z mrazáku bude rajská pro jednoho a ze zmražených hub houbová omáčka.

Otvírám první „strategickou“německou plechovku se sušeným mlékem, kterým zahustím omáčku. Rozjezd je nesmělý. Překvapivě je to chutné. Děti zlobí, docházejí jim baterky na mobilech. Babička je nervózní. Počítá poslední cigarety.

Snažím se zklidnit situaci tím, že vyrobíme na zítra müsli. Otvírám plechovku vloček ze strategického balíku. Promíchám olej s posledním zbytkem medu, prohřeji a naleji na vločky. Mezitím, co utěšuji děti, se müsli trochu připálí. Uvidíme zítra, jak to v sušeném mléku bude chutnat.

Už se stmívá, tak se rozhodnu zprovoznit starou petrolejku. Kupodivu dává docela dost světla, ale smrdí. Hodlám šetřit baterie kvůli rádiu. Na notebooku už mám jen 48 procent. Asi budu muset deník psát propiskou. Pomalu opouštíme 21. století a vracíme se v čase zpět.

Neděle: Rozmnožování jogurtu

Chleba došel. Müsli je nepoživatelné. Babička má poslední cigaretu. Je mi jasné, že tohle nedá. Blíží se krize.

Přemýšlím, co s jogurtem z lednice. Je týden prošlý a je ho tak pro jednoho. Napadá mě si ho rozmnožit. Není to tak těžké. Zahřejeme mléko (samozřejmě sušené), pak ho rychle zchladíme, venku jsou dva stupně. Dáme do něj jogurt. Syn se toho rád chopí.

Rozmnožování jogurtu byla první velká a úspěšná improvizace.

My s dcerou zaděláváme na chleba. Droždí z lednice je skoro měsíc prošlé, jestlipak nám vykyne? Těsto na chleba vážně moc nenakynulo. Šoupnu do pece dva malé bochníčky. Když je o hodinu později vyndavám, vypadají pěkně, ale evidentně mají pod míru. Když to takhle půjde dál, budu muset péct chleba každý den.

Babička umyla nádobí a pravila, že to balí. Došly jí cigarety, je jí tu zima a vadí jí ta tma. Jdeme zamávat babičce, která odjíždí. Už jsme jen tři.

Popravdě, mně také vadí tma. Ráno svítíme svíčkami do deseti, odpoledne zapalujeme petrolejku už ve čtyři. Na záchod se nedá jít bez baterky. Večer zasvětíme hraní karet. Vytahuji knihu, ale na čtení při baterce nevidím. Tak za chvíli zavelím spát, ač je teprve půl deváté.

Pondělí: Den studené vody

„Tak to je hardcore, už neteče ani vlažná voda,“okomentoval syn svou ranní hygienu. Bojler teplou udržel dva dny.

„Aspoň že teče,“pomyslím si. Máme tu sice studnu, ale tahat v zimě vodu z pětadvacetimetrové hloubky po laně jako za středověku, to by bylo teprve něco. Jak dlouho by voda tekla při opravdovém blackoutu, na tom se neshodnou ani odborníci a nejspíš by se to lišilo město od města.

Ke snídani zkoušíme umíchat vajíčka z těch sušených z balíku. Vzniká z toho podivná žlutá hmota, kterou zhnuseně vyplivujeme. Snídáme tvrdý chleba. Při krájení se pořádně říznu do prstu.

K obědu jsou těstoviny ze strategické plechovky. Je to takové sekané potrubí, i po uvaření dost gumové.

Myji nádobí ve vodě ohřáté na kamnech a přemýšlím, co lepšího z toho balíku uvařit. Prolistuji kuchařku našich babiček, kterou jsem kdysi uklidila na chalupu, a píši si plán na další dny: bramborové placky ze sušených brambor, cizrnová pomazánka švestkový olejový koláč. To už by šlo, ne?

Počítač klekl, jsme bez jakékoli techniky i bez spojení. Zkouším si psát poznámky ručně, ale vzdávám to. Nacházím na půdě psací stroj. Funguje! Děti fascinuje, zabaví se jím na celé odpoledne.

Já zatím peču koláč s několika unavenými švestkami, které zbyly na stromě, a muffiny. Ještě vařím fazolovou polévku. Zapomněla jsem ty fazole ze strategické plechovky namočit, takže než změknou, je skoro večer. Syn, vegetarián už od školky, jásá. My s dcerou už méně. Chtěla jsem udělat aspoň čočku, ale v balíku nám omylem místo ní poslali dvoje fazole. Teď už to asi v Německu nezreklamujeme.

Úterý: Kafe svépomocí

Dnes v noci se mi zdálo o řízku. Byl krásně křupavý a přes celý talíř.

Rozmrzelá navíc zjišťuji, že došlo rozpustné kafe. Teď je tu už jen zbytek vyčpělého mletého. Zatímco dětem se o snídani postaral čaj a švestkový koláč, já se snažím filtrovat kafe přes cedník a papírový ubrousek. Výsledek radši nechtějte ani znát.

Po snídani s dcerou zaděláváme těsto na houstičky. Dnes je na programu sběr hub. Žádné houby nenacházím. Jen dcera ulovila dva poddubáky, jednu bedlu a babku. Aspoň bude na houbovou polévku. Ještě totiž máme cibuli, česnek a pak je tu zeleninový bujon v prášku ze strategické krabice. Polévka je slaná. Nějak jsem to neodhadla. Děti se ošklíbají, ale jedí.

Pak máme zbylé fazole podušené s cibulí a česnekem. Můj plán na vyváženou a chutnou stravu se hroutí. Děti se ale docpávají muffiny. Hladem tu rozhodně netrpí. Syn jde sekat dříví, spotřeba je velká. Já s dcerou se zatím pouštíme do housek. Těsto pěkně vykynulo, ale to pletení…

Stále je zataženo a pošmourno. Jdu si na chvíli lehnout, nádobí nechávám na později. Neustálé ohřívání vody mi leze na nervy! Když se vzbudím, rozsvěcuji petrolejku, všechny svíčky a baterky – hlavně, aby bylo dost světla. Luštíme křížovku, také vytahuji staré fotky předků a povídáme si.

Dozvídám se od dětí věci, na které není běžně čas. Hřeji hodně vody na koupání. Takové to každodenní škopíčkování je k ničemu. Do těžkých časů

Středa: Zábava s dýní

Myji si hlavu ve studené vodě, už to je zážitek. Za svitu svíčky si v koupelně před zrcadlem maluji na obličej jiný obličej. Na stůl chystáme naše jablka a ořechy ze sadu. Také houstičky a zbylý švestkový koláč. K obědu uděláme vdolky, už jsem zadělala těsto. Ano, z nouzového balíčku jdou udělat i vdolky.

Ostatně máme hosty. Přijíždí nás natáčet iDNES.cz. Ukazujeme jim dýni, kterou jsme vyvalili z dřevníku. Aspoň je nějaká zábava. Má asi sto kilo, no aspoň tak vypadá, a vyrostla nám na hnoji. Jen jsme tam na jaře tak trochu omylem zasadili pár semínek. Loučíme se a vzápětí přijíždějí děti od sousedů. To je radosti! Děti se rozprchnou po zahradě a já klábosím se sousedkou Míšou a přitom zadělám na bramborové placky. Bude to oříšek. Zásoby se tenčí. Výsledkem jsou ale krásné placky, které projdou i u sousedky, která je původem ze Slovenska a tamější lokše má v malíčku. Za chvíli je přes dvacet placek pryč.

Čtvrtek: Slavnostní oběd

V deset vysvitlo slunce. Poprvé za celý týden konečně trochu světla. Děti dlabou naši obří dýni. V sobotu hodláme oslavit Halloween a do té doby zužitkovat těch deset kilo dužiny, která nám to hodí.

S Míšou to máme rozdělené – ona z naší dýně uvaří dýňovou polévku, já uválím domácí těstoviny ze strategického balíku. Obědváme v šesti – čtyři děti, dvě ženské. První chod dýňová polévka, pak tagliatelle aglio olio, případně peperoncino. Děti mi tenhle týden pomáhají více než obvykle. Asi vidí, jaká je to dřina, umět „přežít“. Utírají nádobí, nosí dříví, syn ho seká… Začínám uvažovat, že doma v Praze taky občas vypnu elektřinu.

Pátek: Vysvobození

Konečně! Náš týden končí, odpoledne si budeme moct zapnout elektřinu!

Ráno ještě otestujeme směs SOS potravy z balíku, která se ukáže býti poněkud nechutná. Ale hlavně, nevyžijete z ní, pokud nepoužijete zásoby, které má každá rodina. Těším se na vyhřátou koupelnu s vanou plnou horké vody. A také na světlo. Jen to maso hned nebude. Můj pokus končí na státní svátek a všude mají zavřeno.

4x foto: Ota Bartovský, MAFRA

Se strategickými konzervami z Německa jsme se vypravili na „válečný“týden do Lužických hor. Sice se na nich přežít dá, ale...

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.