Horáčkova Velká pardubická Miroslav Korecký

Do detailů vypilované představení, zakrývající řidší příběh s ne úplně logickým koncem. Textař a rentiér Michal Horáček ohlásil kandidaturu na prezidenta. Chce-li velký hráč vyhrát největší dostih svého života, čeká ho však ještě hodně práce.

MF DNES - - NÁZORY -

Brzkým oznámením kandidatury Michal Horáček „chytil klandr“(tedy zaujal výhodnou pozici u vnitřní bariéry), aby mohl za rok a čtvrt „jít domů“(finišovat k cíli) suverénně, ne „přes koně“(v cílové rovince předbíhat celé hlavní pole). Zatím nechce „naremplovat“(narazit) do Miloše Zemana, ale má-li v plánu ho „odkentrovat“(s převahou porazit), a ne celou hradní volbu „prorajtovat“(netaktickou jízdou přijít o vítězství), stejně se tomu nevyhne. Jinak by mohl také „zametat“(skončit poslední).

Horáček strávil velkou část života v prostředí dostihů a sázek a snad by bylo přirozenější, kdyby oznamoval kandidaturu v slangu této subkultury, než když to pojal jako velký americký spektákl s ukapávajícím patosem.

Vytkněme před závorku, že asi každý, kdo sám o sobě zjistí, že je nejvhodnějším kandidátem na prezidenta, je svým způsobem nenormální, možná přímo nemocný. Na druhé straně – když už ústava s rolí hlavy státu počítá, někdo to dělat musí, že?

Jak textař, producent a bývalý spolumajitel sázkové kanceláře Fortuna přišel na to, že by to měl být právě on, je otázka na znalce zákrut lidských duší. Uspěl v podnikání, které mu umožnila rozjet knížka o sametové revoluci. Uspěl i v showbyznysu, má hromadu peněz, takže čím tak ještě završit kariéru?

Nemá žádné velké škraloupy. Opustil ženu kvůli mladší, ale z toho se v Česku nestřílí. Fakt, že se léta živil hraním a sázkami, sice nebude jeho ozdobou, ale málokdo ho za to odsoudí. Stamilionový majetek nemá sám o sobě plusové ani minusové znaménko: v případě Andreje Babiše nebo Václava Fischera to u voličů zabralo, naopak Miloš Zeman staví svoji popularitu na nafukovacím člunu, bačkorách a tlačence. Kampaň zaplacená z vlastních peněz ale nikoho neurazí.

Na to, že řídil firmu s tisíci zaměstnanci, zatím Horáček překvapuje na odiv dávaným amatérismem. Nechce mluvčího, odmítá profesionální marketing, do týmu si vzal některé spolupracovníky, jimž by člověk nesvěřil ani prodej bicyklu nebo kteří sami ve volbách drasticky propadli. Přitom prezidentská kandidatura je řehole a kampaň si žádá obrovský manažerský výkon: Zemana dostal na Hrad Šlouf a jeho lidé, Klause celá ODS s Topolánkem v čele. Nelze však vyloučit, že to v Horáčkově případě může být amatérismus jen hraný, který má roztomile zakrýt profesionální kampaň amerického střihu.

Asi vůbec nejhorší ale je, že u Horáčka naprosto není jasné, čí by to vlastně měl být prezident a kdo by měli být jeho voliči. Hlava státu totiž nemůže být všech, i když to

Na to, že řídil firmu s tisíci zaměstnanci, zatím Horáček překvapuje na odiv dávaným amatérismem.

každý nastupující prezident slibuje v inauguračním projevu. Havel, Klaus, Zeman, ba i Masaryk nebo Beneš souzněli s názory části společnosti a ta zbylá část se s jejich prezidentstvím v různé míře prostě jen smířila.

Horáček v roce 1989 spoluzakládal iniciativu Most k dialogu mezi vládou a občanskými iniciativami a nedávno pomáhal Martinu Bursíkovi založit stranu zelených městských liberálů LES. Jinak se politice vyhýbal a jeho názory na tisíc různých věcí nikdo nezná. Rozhodně tu dnes není silná skupina lidí, o níž by se dalo říci, že je Horáček jejím přirozeným mluvčím. On sám z toho dělá přednost, že „díky bohu“není součástí dosavadní politiky se všemi jejími intrikami. A asi i proto rozjel svou kampaň tak brzy, aby lidem stihl zalézt pod kůži. Bude to stačit?

Odhadovat dnes, rok a čtvrt před hradní volbou, Horáčkovy šance se moc nedá. Je to takový start dostihu, který se zatím běží potmě. Není jasné, kdo budou jeho soupeři, a hlavně – zda bude mandát obhajovat Zeman. Od toho se totiž bude odvíjet úplně všechno: výběr a skladba kandidátů, taktika, témata i podoba kampaně.

Zatím se Horáček vehementně snaží, aby nebyl považován za Antizemana a kandidáta pražské kavárny, ovšem organizováním a moderováním protizemanovské akce pár dní před startem své kampaně své úsilí postavil na hlavu. Pokud se však této nálepky nezbaví, zbytečně si zúží spektrum potenciálních voličů, protože samotná pražská kavárna mu na Hrad nepomůže. Chce-li porazit Zemana, musí mu odlákat alespoň část jeho současných voličů.

„Já nekandiduji proti panu inženýru Zemanovi ani proti jiným lidem, já kandiduji pro něco,“zdůrazňuje Horáček. Jde o to, jestli to „něco“dokáže za zbývající rok a čtvrt lidem dostatečně vysvětlit. Zatím je to jen směs patosu a klišé, opatrného našlapování, aby někoho neurazil, intelektuálských kliček a populistických slibů, jak omezí modré majáčky.

To je snad dobrá strategie pro druhé kolo voleb, kdy je třeba vyluxovat hlasy ze všech koutů spektra, ale do něj se nejdříve musí dostat z možná i dost širokého pole kandidátů. Proto by měl mít na paměti osud bývalého premiéra a horkého favorita minulé hradní volby Jana Fischera, který nečekaně vypadl hned v prvním kole: spousta lidí ho určitě považovala za docela dobrého kandidáta, jenom si v den voleb nějak nedokázala vzpomenout, proč by měla volit právě jeho.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.