Apolitický sport? To je pokrytecká představa
Během těch čtyřiceti minut středečních interpelací musela britská premiérka Theresa Mayová odpovídat ve sněmovně na ledacos. Na příspěvky k bydlení, brexit i import oceli. Jenže po půlhodině k ní ze sálu přiletěla i otázka na fotbal. Na zápas mezi Anglií a Skotskem, který se v pátek odehraje na „posvátném“stadionu ve Wembley.
Ne, labourista Steve McCabe po ní nechtěl odpověď na sestavu, ani komu bude jako „vládkyně“obou stran v kvalifikaci na světový šampionát přát. Ne, on se ptal na vlčí mák! Zní to vskutku divně, ale zásadní (politickou) kauzou teď ve Spojeném království je, zda si fotbalisté mají 11. listopadu připnout na dres – či alespoň dát na pásku kolem ruky – květ vlčího máku. Tedy zda si v Den válečných veteránů (či Den příměří) připnou – stejně jako miliony jiných Britů – jeho symbol a vzdají tak hold padlým nejen z 1. světové války. Proč ne? Proč proboha ne! Jenže nesmějí. Mezinárodní fotbalová federace FIFA to Angličanům i Skotům už s předstihem zatrhla, protože vlčí mák považuje za politický symbol. A ten – podobně jako ty náboženské či marketingové – při zápasech netrpí. Za porušení pravidla hrozí provinilcům pokutami, odečty bodů. Snad i soudy. Ona zkrátka – a teď to berte s dávkou ironie – stojí na piedestalu morálky, je apolitická, nadřazená všem náboženstvím.
A to Brity rozlítilo. Zaprvé: Je vlčí mák vskutku politický symbol? Zadruhé: Má FIFA právo zakázat fotbalistům poklonit se hrdinům? A zatřetí: Mají Angličané i Skoti navzdory sankcím poslechnout rozum a fotbalové bafuňáře obejít? Vedení anglického fotbalu odpovědělo následovně: Ne. Ne. Ano. A tak v pátek vlčí máky s velkou pravděpodobností na hřišti budou.
Mají navíc i podporu premiérky Mayové, která se při zmíněné interpelaci pořádně rozlítila – mimochodem s květem máku v klopě. „Postoj FIFA je naprosto skandální. Naši hráči jen chtějí uctít památku těch, kteří obětovali život za naše bezpečí a i ze sněmovny musí zaznít jasný signál, aby tak učinili. A než nám začne FIFA diktovat, co máme dělat, měla by si zamést před vlastním prahem,“opřela se Mayová do organizace, kterou roky zmítala korupce a kterou prošetřuje FBI. A která je teď papežštější než papež. Rozhodnutí FIFA není jen – jak to říct slušně? – necitlivé. Ono zase ukazuje, jak naivní je, když se všemožné sportovní organizace jako fotbalová federace či Mezinárodní olympijský výbor (MOV) ve svých preambulích zaklínají slovem apolitičnost.
Je to jen hra, protože platí přesný opak. Úspěšné fungování těchto „spolků“teď totiž stojí na propletenci politických konexí, což ode mě není výtka, nýbrž popis reality. A tak je šéf MOV Thomas Bach blízkým přítelem ruského prezidenta Vladimira Putina. Český olympijský výbor zase prostřednictvím svého šéfa Jiřího Kejvala před pár týdny veřejně podpořil bývalého hokejistu Jiřího Šlégra ve druhém kole senátních voleb. Což jsou mnohem větší apolitické přešlapy než vlčí mák na dresech.
Oddělit politiku od sportu zkrátka nejde, už proto, že sport v sobě politické dění odrážel, odráží a bude dál odrážet.
(Ne)dobrovolně hajlující účastníci olympiády v Berlíně 1936 jsou obrazem doby. Sklopená hlava Věry Čáslavské při sovětské hymně v roce 1968 je symbolem revolty. Bojkoty her z 80. let zapadají do studené války. A třeba tým uprchlíků letos v Riu je odkazem současnosti. Proč to zmiňuji? Ano, podstatou sportu budou dál branky, body, vteřiny – tedy snad, ale je pokrytecké brojit proti vlčím mákům, když sport sám o sobě je často politickým symbolem. Čína nikdy nezapomíná a přesvědčil se o tom po ministrovi Marianu Jurečkovi i slovenský premiér Robert Fico. V Rize se s ním odmítl sejít čínský premiér Li Kche-čchiang. Nic totiž nedokáže soudruhy naštvat tak jako schůzka z dalajlámou. A že se s ním sešel „jen“prezident Kiska a ne Fico, nikoho v říši středu nezajímá.