Počítačové hry nejsou pro zoufalce

MF DNES - - FRONT PAGE - Dominika Hromková redaktorka MF DNES

„Skutečně závislých tolik není, je to zábava jako každá jiná, v zahraničí si hraní počítačových her píšou lidé dokonce do životopisu,“tvrdí psycholog Lukas Blinka.

Ikdyž děti hrají na počítači on-line hry každý den, rodiče ještě panikařit nemusí. „Nedávné výzkumy dokonce naznačují, že se vzrůstajícím užíváním internetu se zároveň snižuje konzumace jiných návykových látek, říká psycholog Lukas Blinka z Masarykovy univerzity v Brně. Vlivem on-line technologií na chování lidí se zabývá téměř deset let. Jeho nedávný výzkum, v němž se ptal více než 9 000 hráčů, ukázal, že pro naprostou většinu představuje hraní internetových počítačových her neškodnou zábavu. I když jí věnují několik hodin denně. On sám však už dnes nehraje. O tom, jaké jsou trendy, se dozvídá sledováním youtuberů.

Jedním ze závěrů vašeho výzkumu bylo, že i když lidé tráví hraním on-line her několik hodin denně, jen velmi malé procento z nich je skutečně závislých.

Průměrný čas v našem výzkumu byl 35 hodin týdně. Byli tam ti, kdo hrají dvacet hodin, ale i ti, kdo vydrží osmdesát hodin týdně. Že závislost s časem až tak nesouvisí, může být relativně překvapivé zjištění. Hráči spíš trpí tím, že jsou stigmatizováni. Na hraní počítačových her se pohlíží jako na zbytečnou činnost – zábavu pro zoufalce, pro lidi bez perspektivy, jež nic nepřináší. Takových mýtů najdeme celou řadu. Jedním z výsledků studie bylo, že to tak prostě není. Máme obrovské množství hráčů, kteří hrají tak moc, že by laici, třeba jejich rodiče, mysleli, že jsou závislí, ale nejsou. Závislost se projevila jen u malého procenta.

Hrát 35 hodin týdně – to je přece docela dost, pět hodin každý den. Kde tedy leží hranice, kdy se člověk stává závislým? Jak se to pozná?

Příznaky jsou shodné u všech závislostí. Zaprvé, daná činnost se stane tou nejdůležitější v životě jedince. Začne jí podřizovat jiné věci. Zadruhé, přináší mu potěšení a slast. A zatřetí, když ji člověk neprovádí, zažívá abstinenční příznaky. U počítačových her jde hlavně o výbuchy vzteku, nervozitu, těkavost nebo naopak depresi, neschopnost cokoli dělat. A důležitý je další příznak: člověk potřebuje dělat tu věc víc a víc, aby získal původní pozitivní pocity. Lidé závislí na drogách si zvyšují dávky, u počítačových her se navyšuje čas, který závislý hraním stráví.

Jenže zvyšovat herní čas nejde donekonečna.

Logicky, den má jen 24 hodin. Někdy taky musí spát a nějak fungovat, takže na hraní mají jen omezený čas. Tolerance se pak projevuje tak, že už nejsou schopní pozitivních pocitů dosáhnout a nudí se. Jsou to takoví zombie u počítače, kteří hrají, protože nevědí, co by dělali jiného. Zároveň tím však odvracejí nepříjemné pocity z toho, že by nehráli vůbec. Dalším projevem závislosti je ruinování života. Prudce propadne pracovní nebo školní výkon. Člověk se vzdává svých kamarádů a koníčků. A ještě tu máme takzvaný relaps. To znamená, že ačkoli se hráč pokusí problém řešit – například vymaže nějakou hru – vydrží to jen chvíli a zase se k ní vrátí. Jen pokud jsou splněna všechna vyjmenovaná kritéria, mluvíme o závislosti. Skutečně závislých tedy opravdu tolik není.

Jsou nějací lidé k závislosti na on-line hrách náchylnější?

Ano, především lidé sociálně úzkostliví, spíše introverti, kteří utíkají do hry jako do bezpečného prostředí. Herní svět má svá pravidla, je předvídatelný. Ve virtuální realitě můžete velmi snadno navázat vztah, velmi snadno jej ukončit, nestojí vás to žádné emoční úsilí. Proto lidé, kteří s tím mají problém, utíkají k intenzivnímu hraní.

Co děti? Ty odmalička sedí u počítačů, nemůže být u nich riziko závislosti větší?

Zaměřovali jsme se na děti od 11 let, tedy spíše dospívající. Riziko být větší může, ale souvisí to s nižší mírou sebekontroly. Nedokážou si tak snadno poručit, inklinují k riskování. Vtip je však v tom, že časem psychika dozrává a vyšší míra rizikovosti odpadá. Pro spoustu z nich je tak nadměrné hraní dočasná epizoda. Vzpomeňme si, jak jsme se chovali v pubertě. Někdo hodně pil, někdo kouřil marihuanu, někdo sprejoval domy. Ale dospěli jsme a jsme v pohodě. Popravdě řečeno, hraní her je navíc bezpečnější.

Jak to myslíte?

Existují výzkumy naznačující, že v Česku, které je na špici závislosti užívání psychoaktivních látek u adolescentů, tedy pití alkoholu a konzumace marihuany, začala tato závislost klesat s užíváním internetu a počítačových her. Ještě to nevíme jistě, ale zdá se, že počítačové hry skutečně mohou nahrazovat jiné rizikové aktivity. Je však potřeba zdůraznit, že pro většinu dospívajících to prostě představuje neškodnou zábavu. Samozřejmě rodiče musí nastavit nějaké mantinely, ale nemůžeme a priori říct: rostou nám děti-závisláci.

Sezení u počítače má určitě i své negativní stránky. Zejména podle starší generace jsou děti kvůli internetu hloupější, mají horší paměť.

S tím nesouhlasím. Ve skutečnosti se dnešní děti připravují na svět, do nějž vstupují. Nemusí zpaměti recitovat pasáž z klasiků. Nepotřebují encyklopedické znalosti, potřebují mít spíše kritické myšlení. Vědět, jak jsou informace organizované, je mnohem užitečnější, než znát tu informaci samotnou. Tu si pak vyhledáme rychle. Internet skutečně mění způsob myšlení a starší generace zvedá varovný prst, protože to není ten svět, ve kterém ona sama vyrůstala.

Může mít časté hraní i svá pozitiva?

Počítačové hry jsou zábava jako jakákoliv jiná. Když přijdu unavený ze školy nebo z práce, jsem naštvaný, ve stresu máloco dokáže člověka uklidnit nebo naopak nabudit jako počítačová hra. Pro většinu lidí to není ani škodlivé, ani nijak zvlášť prospěšné. V angličtině se říká „rich get richer and poor get poorer“. To znamená, že když má někdo určitý handicap, ať už sociální, nebo psychický, odrazí se to i ve virtuálním prostředí. Na druhou stranu, když je někdo šikovný, inteligentní, sociálně zdatný, dokáže díky internetu svůj potenciál znásobit. Nedávno jsem četl článek, že si hraní počítačových her píšou lidé do životopisu. Jenomže je nutné si uvědomit, že zaměstnavatelé se dívají na vrchol pyramidy. Nechtějí standardní hráče, kteří hrají deset hodin denně a nic víc. Dívají se po lidech, kteří v on-line hrách organizují skupinové aktivity, fungují v nich jako manažeři. Umějí v nich využít svůj sociální potenciál.

Je u nějakého typu her vznik závislosti pravděpodobnější?

V současnosti jsou to takzvané MOBA hry neboli Multi Online Battle Arena. Jde v nich hodně o soupeření a srovnávání, důležité jsou například žebříčky hráčů. Používají navíc trochu manipulativní techniky známé z gamblingu. Například, jak je u nich nastaven systém náhody a odměn. Taky umně pracují s pocitem plynutí času. U nás nejpopulárnější League of Legends a World of Tanks se hrají v krátkých několikaminutových bitvách. Člověk má pocit, že odehraje jednu bitvu a může se jít navečeřet. Jenže se chytne do pasti a u každé další si řekne: Tak ještě jednu. Ve výsledku tím stráví mnohem více času, než původně chtěl a než si sám uvědomuje.

V průzkumu jste se zabývali on-line hrami. Dají se vaše závěry vztáhnout i na videohry?

O závislosti na videohrách, pokud vůbec byla, se diskutovalo už někdy v 80. až 90. letech. Internet a hry jako World of Warcraft však úplně změnily herní komunitu. Dnes už je evidentní, že v okamžiku, kdy není herní komunita přítomna, závislost nevzniká. Ti, co jsou nějakým způsobem predisponovaní k závislosti, jednoznačně preferují hraní na internetu. Videohry mají případně jako náhražku, když nemůžou být on-line.

Závislost na on-line hrách je záležitost několika posledních let. Umí se s ní psychologové vůbec vypořádat?

Těžko říci, většina psychologů nejspíš závislého hráče nikdy v ordinaci neměla. Jde o nový fenomén. Závislost na počítačových hrách spadá do behaviorálních závislostí. Donedávna podle diagnostických manuálů mohla existovat závislost jen na nějaké látce. Zvláště neurologický výzkum posledních let však ukázal, že závislost je principiálně podobná, ať už je v tom pervitin, kokain, výherní automaty, nebo třeba on-line hry. Třeba právě koncept gamblingu je zavedený už dvacet let, závislost na počítačových hrách oficiální místo v diagnóze zatím nemá.

Ale léčit se dá...

Mohl bych doporučit specializovaná centra na léčbu závislostí, tedy i těch behaviorálních, jako třeba Podané ruce. Druhá věc však je, že problematičtí hráči, když už se chtějí léčit, si přejí, aby jim hraní neruinovalo život, ale skončit s ním nechtějí. Což obyčejně není možné. Pokud překročí jakýsi bod, kdy už jde opravdu o závislost, musí s hraním úplně přestat. Musí změnit svůj život. Oni to tuší, takže to tutlají. Přijdou k terapeutovi s tím, že se jim nedaří, trpí depresí, ale neřeknou, že mají problém s hraním.

Kromě počítačových her se ještě podílíte na výzkumu o závislosti na pornografii. Podobají se nějak projevy těchto závislostí?

Kritéria jsou stejná, s drobnými nuancemi. Třeba tolerance. Zatímco u hráče postupně odpadává slast z hraní, u závislých na pornografii je to spíš zvyšování dávky pornografického podnětu. Většina z nich jsou heterosexuálové s preferencí normálního koitu, ale s postupem doby se dívají na čím dál silnější materiál. Zacházejí třeba až k zoofilní pornografii. Ale nefunguje to tak, že by takovému typu pornografie dávali kontinuálně přednost. Začnou u normální, ta jim nic nepřináší, takže postupně zvyšují intenzitu. Paradoxně pro ně orgasmus není primární motiv. Třeba deset hodin tráví masturbací a pořád ho oddalují. Pak jsou z toho tak fyzicky zničení, že na druhý den nemůžou ani do práce.

Týká se zvýšená náchylnost k závislosti na pornografii také spíše introvertů?

Týká se úplně jiné, složitější a barvitější populace lidí. Mnohem častěji se u nich vyskytují poruchy osobnosti nebo další závislosti jako užívání pervitinu, alkoholismus. Prostě jiné životní příběhy. Mohou to být i úspěšní lidé ve vedoucích funkcích, kteří žili ve velkém stresu a pornografii začali využívat k uvolnění, uklidnění, vypnutí. Časem to však začalo nabývat formy standardní závislosti.

Foto: Marie Stránská, MAFRA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.