Koukalová: Nejsem zbrklá žena

Ze slečny Soukalové se stala paní Koukalovou. Už brzy vjede do sezony křišťálové obhajoby.

MF DNES - - FRONT PAGE - Tomáš Macek sportovní reportér MF DNES

Při přípravách svatby jsem se neangažovala skoro v ničem. Jen jsem řekla: Dejte tam bílý a modrý kytky a čus.

Vypráví, jak má diář zaplněný až do příštího léta den po dni. Pravda, detailní plánování není právě oblíbenou činností Gabriely Koukalové, ale není úniku. „Je toho vážně moc,“tvrdí. „Kdybych si to nepsala, tak všechny ty své povinnosti nikdy neudržím v hlavě a na tři čtvrtiny akcí nedorazím. Zvlášť když já na ně občas zapomínám i tehdy, když mám termín napsaný.“

Zasměje se. Vypadá v pohodě. Biatlonistka, natěšená na sezonu. V březnu držela velký glóbus. V červnu se vdala. V létě byla na roztrhání. V září zcela ztratila motivaci. A teď ji zase našla. Nikoliv doma, ale za hranicemi.

Pokud byste měla své léto popsat jedinou větou, jaké bylo?

Plné událostí a zážitků, ale zároveň i velkého vyčerpání.

Což se nestalo poprvé.

Bohužel. V legraci a v nadsázce proto teď říkám: Odjíždím si odpočinout na soustředění. Tam totiž nemám zdaleka tolik povinností.

Léto pro vás začalo svatbou s Petrem Koukalem. Před ní jste byla velkou organizátorkou?

Já? Vůbec. Spíš manžel se v tom zhlédnul, to je dost netypické, co? V jiných párech holky plánují svatbu s velkým předstihem. Zato já se neangažovala v ničem. Tedy kromě šatů a výzdoby. Řekla jsem jim: Dejte tam bílý a modrý kytky a čus. Ale šlo o krásný zážitek. Dřív jsem patřila dokonce mezi odpůrce svateb, ale mile mě překvapila.

Asi i líbánky na Maledivách, že?

Tak to byla úplně největší pecka. Nic tak nádherného jsem předtím nezažila.

Největší životní nicnedělání?

Asi jo. Já se jinak snažím pořád něco dělat, jakoukoliv manuální práci. Jenže tentokrát ne. A vůbec mi to nevadilo. I když ke konci pobytu jsem chodila hrát tenis, nějaký ten pohyb mi začal chybět.

Pak jste se vrátila a šlo to ráz na ráz: jedna akce, druhá, třetí. Sponzor za sponzorem se hlásili.

Jo. Tohle je jedna z věcí, které se pojí s úspěchem. Je na každém, jak se s tím popere. Nechci si stěžovat.

Po sezoně býváte pokaždé plná odhodlání a tvrdíte: Už jsem se naučila říkat lidem ne, už mě ty letní akce tolik nevyčerpají.

Naučila jsem se říkat ne. Jenže ono to pak vždycky nejde. Přitom můj letošní letní program byl maximálně ořezaný. Odmítli jsme stovky akcí, kde mě chtěli, a ponechali jsme jen sponzorské povinnosti, abych byla co nejmíň zatěžovaná.

A stejně toho bylo moc?

Bylo. Mám vůči sponzorům smluvní odpovědnost.

Můžete je požádat o úlevy.

Já vím. Ale já si vážím jejich pomoci. Za to, kam jsme se s celým týmem dostali, vděčíme i jim. Nebýt jejich prostředků, tak ty velké sportovní sny možná zůstaly jen v našich hlavách.

V září se najednou psalo: Gabriela Koukalová je opět bez motivace, stejně jako po olympiádě v Soči. Mám tomu věřit?

To byla stoprocentní pravda. Mrzelo mě, že jsem se do takového stavu dostala, ale prostě to tak bylo.

Kromě letního přetížení mohla být na vině také vypjatá koncovka minulé sezony? Tehdy jste se ocitla na samé hraně fyzických i psychických sil.

Spíš za hranou. Když dlouhodobě jdete za nějakým cílem a děláte pro něj všechno, tak se vyčerpání nasčítává. Nejsme roboti, jsme jen lidi a každý máme určité možnosti, přes které nelze jít. Cítila jsem, že potřebuju odpočinek. Fyzický, ale hlavně duševní. Na chvíli jsem se musela od sportu úplně odpojit.

To jsem pozoroval už na Sibiři, při galavečeru po pohárovém finále. Najednou z vás spadla koncentrace na velký glóbus a po prvním návalu euforie jste působila nesmírně vyčerpaně.

Další tři týdny jsem potom pořád jen spala. Bylo vidět, že mé tělo je vyprané z podoby.

Později jste dokonce skončila v nemocnici.

Měla jsem určité zdravotní problémy, které naznačovaly, že se v tom těle něco děje. Také jsem kromě jiného dostala pásový opar. Šlo o spoustu signálů, že bych měla na chvíli zastavit a vyčistit si hlavu. Nejde všechno lámat přes koleno.

Letní ztráta motivace se projevovala i myšlenkami typu: Proč já bych se ještě honila za nějakými medailemi a glóby?

Přesně tak. Když dosáhnu na metu, kterou si vysním, trvá mi delší dobu, než si vytyčím další cíle. Přitom nejhorší je práce bez vidiny cíle. Já potřebuji mít jasnou vizi, proč a kvůli čemu svoji práci dělám a za čím jdu.

Kdy jste tu vizi našla a opět jste začala myslet pozitivně?

Až na podzim, jak mi začalo ubývat povinností a jezdila jsem po soustředěních. V cizině jsem se víc zašila a splynula tam s davem. Prospěl mi pocit, že nemusím nic jiného než jen trénovat a odpočívat.

Slyšel jsem, že při kempu na Dachsteinu jste najednou opět byla plná odhodlání a na konci tréninku padala vyčerpaně na sníh, jak moc jste tam dřela.

To bylo spíš tím, že týden předtím jsem prodělala virózu (směje se) .Po ní jsem příliš nezvládala ani úplně obyčejné tréninky, které ostatní dávali levou zadní. Zmáčkla jsem se na Dachsteinu víc než jindy, jinak bych to nevydržela.

Motivací do další sezony je pokusit se o obhajobu velkého glóbu?

Tak vysoké cíle si určitě nedávám. To jsou hrozné závazky.

Já vím, kdysi jste říkávala: Velký glóbus já nikdy nemohu získat.

Však jsem tomu až do posledního dne nevěřila.

Přesto ho máte. Mimochodem, kde se zrovna nachází?

Teď je u rodičů v Jablonci připravený na výstavu jedné z mých ikon, pana akademického sochaře Jiřího Dostála. V prosinci pořádá v Liberci výstavu Dostál + 21, kde vystavuje práce své, ale i 21 žáků z umělecké školy, které vybral. Oslovil mě, což je pro mě velká čest. A kromě mých prací mám vystavit také glóby.

Předtím stály kde?

Ležely v krabici. V Praze máme v bytě tolik věcí, že jsme rádi, když se tam vejdeme sami. Takže jsem ráda za každý lapač prachu, který můžu dát stranou. Jen jednou jsem se na velký glóbus podívala, když jsem ho na vyžádání vezla na jednu akci. Pro mě je důležitější vzpomínka, jak jsem ho získala. Mám ho v paměti stejně, jako bych ho držela včera.

Když ne glóbus, jaký tedy bude váš cíl pro nadcházející sezonu?

Dělat svoji práci dobře, dělat ji srdcem a dokázat se z ní radovat. Potom i ty výsledky přijdou.

Žádné konkrétní umístění? Nebo plán získat medaili z mistrovství světa v Hochfilzenu?

Každý by chtěl medaili. Ale já cítím, že to je až druhotné. Prostě se chci těšit z každého dne i závodu.

Už si poslední dobou říkáte: Dost bylo tréninků, radši ať už zase závodíme?

Ještě ne. Letos mám takové tréninkové manko, že kdybych se ještě půl roku připravovala, bylo by to možná tak akorát. Vůbec nevím, jak na tom jsem. Posledních 20 dní jsem byla na Dachsteinu sama a neměla porovnání. A předtím, při přípravě s týmem, jsem na tom zrovna moc dobře nebyla. Doufám, že se teď budu týden po týdnu zlepšovat a že při prvním svěťáku v Östersundu (od 27. listopadu) vydržím aspoň tu štafetu.

Letos mám takové tréninkové manko, že kdybych se ještě půl roku připravovala, bylo by to tak akorát.

Trenéři chtěli zrychlit vaši střelbu, ale jejich úsilí údajně narazilo na vaši mentalitu.

To tedy jo, to byla trefa vedle. Střílela jsem potom tak špatně jako naposledy před deseti lety. Stávalo se, že jsem trefila třeba jen jeden terč. Následky si nesu ještě teď, protože střelbu mám momentálně hrozně neustálenou. Jednou dám nulu a jindy za tři a ani nevím proč. Doufám, že se co nejdřív chytnu.

Vrátila jste se proto k vaší klasické rozvážnější střelbě?

Ano, k mé zlaté střední cestě. Zachování přesnosti je pro mě gros. Jsem spíš precizní typ. Nikdy v životě jsem nebyla rychlá a zbrklá, nedělala jsem neuvážené kroky. Mám to tak dané v povaze a měla bych se toho držet. Díky tomu jsem loni měla výkony opravdu vyrovnané. Nebudu v poháru ani nejlepší střelec, ani nejlepší běžec. Ale ta moje stabilita mě vynesla až ke glóbu.

Stále platí, že chcete závodit jen do her v Koreji 2018 a po nich přijde na řadu rodina?

Tak to plánuju. Už se těším na tu změnu, až po olympiádě najednou nebudu vědět, co přijde dál, a nebudu mít diář popsaný do půlky příštího léta, jako ho mám teď.

Překvapil vás návrat Darji Domračevové k tréninku nedlouho po říjnovém porodu?

Obdivuju to. Ale na druhou stranu mateřství dá ženám výjimečný pohled na svět. Uvědomí si, že sport není na prvním místě a že jsou v životě daleko důležitější věci. Spadne z vás takový ten vnitřní tlak. A na trati se to pak může projevit. Jako u Marie Dorinové.

Umíte si sama sebe představit, jak se po porodu vracíte?

Rozhodně ne.

Ani třeba po roční pauze?

Myslím, že jakmile bych jednou vykročila ven, vrátit bych se už neuměla. Člověk má odejít včas. Nemyslím si, že bych měla závodit do poslední chvíle, co mi zdraví dovolí. Tak to necítím. Chtěla jsem poprvé končit po hrách v Soči 2014, ale tehdy jsem si řekla, že jsem mladá a že to ještě chvíli zkusím. Teď už hledím jen do Koreje a další kariéru neplánuju. V posledních měsících se i těším na chvíle, až začnu něco budovat v úplně jiném oboru a odejdu ze sportovního prostředí.

I to by nyní mohlo být vaší motivací, nemyslíte? Ještě dvě sezony s biatlonem, tak si je užiju.

Jo, takhle si to říkám. Olympiáda pro mě bude zlatý hřeb kariéry. Pak zavřu knihu a otevřu jinou.

Foto: Petr Slavík, Český biatlon

Experimenty se střelbou Na letních kempech zkoušela Gabriela Koukalová zrychlit střelbu, ale výsledky nebyly takové, jaké trenéři očekávali. Nyní se tedy vrací ke svým „rozvážnějším“položkám.

Foto: Český biatlon

Letní příprava Na kole i na kolečkových lyžích.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.