Jak Američané volí. Cizinec nad tím kroutí hlavou

MF DNES - - ZE SVĚTA - Milan Vodička zvláštní zpravodaj MF DNES v USA

Jsou to neuvěřitelné paradoxy: kandidát může získat víc hlasů než jeho soupeř, a přesto prohraje. To jsme viděli naposledy v roce 2000, kdy takhle vyhrál George Bush mladší, i když víc lidí dalo hlas Alu Goreovi.

Nebo tohle: nový prezident je zvolen, ale vlastně ještě musí čekat na své zvolení. Někdy musí rozhodovat poslanci, někdy Nejvyšší soud.

Zarážející je i drobný detail: volby, které mají určit prezidenta země, se vlastně nekonají v USA, ale v jednotlivých státech. I když to zní bláznivě, zakladatelé americké demokracie se báli „tyranie většiny“, při níž by nebyly dostatečně chráněny zájmy menších států. Mělo to logiku: nešlo dělat celostátní kampaň, lidé by volili někoho ze svého okolí, protože nikoho jiného moc neznali. Malé státy by byly mimo hru už předem.

Zdánlivý chaos má však logická pravidla. Strany nejprve vyberou kandidáty. Vždy na přestupný rok proženou republikáni a demokraté své nositele naděje bludištěm primárek a předvolebních shromáždění, v nichž uchazeči o Bílý dům bojují uvnitř strany o to, aby se vůbec stali kandidáty na prezidenta. Nejnadějnější politik je na letním nominačním sjezdu vyhlášen kandidátem. Letos sítem prošli Hillary Clintonová a Donald Trump.

Vítěz bere vše

Pak začíná přímá volba o Bílý dům. Kampaň se naplno rozběhne koncem léta a trvá až do dne voleb, což je z důvodů, které mohou dneska znít komicky, vždy úterý (viz box).

A nyní klíčové pravidlo: Američané v tento den sice ve všech státech dávají svůj hlas jednotlivým kandidátům, avšak ještě je nevolí – od toho jsou volitelé. Ti byli kdysi určeni, aby výsledek svého státu „přivezli“do hlavního města. Protože platí systém „vítěz bere vše“, i vítězství o jeden hlas znamená pro úspěšnějšího politika zisk všech volitelů daného státu. Hlasy, které dostal protivník, jako by neexistovaly. Tedy až na výjimky, jako je Nebraska a Maine, ale nezamotávejme to ještě víc.

Každý stát má tolik volitelů, kolik má zástupců v Kongresu. Znamená to tedy, že lidnaté státy mají také nejvíc volitelů – například Kalifornie 55, Texas 34 a Illinois 21, zatímco liduprázdná kovbojská Montana tři stejně jako Vermont, kde je víc sjezdovek a jablečných sadů než lidí.

Volitelů je celkem 538, a aby si spíš jako pošťák, ale už v sobotu jeden oregonský volitel oznámil, že když vyhraje Clintonová, ruku pro ni nezvedne. Jmenuje se Robert Satiacum a je indián z kmene Puyallup. Zdůvodnil to tím, že Clintonová je zločinec a nestará se dost o indiány. Koneckonců, žádný zákon ho nezavazuje, aby se držel výsledku ve svém státě.

Až se sejdou volitelé

Ale měl by ještě čas si to rozmyslet. Okamžik volby prezidenta totiž nastane až v polovině prosince, kdy sbor volitelů provede formální volbu. To je další překvapení. Posun kdysi vznikl proto, aby volitelé měli dost času přijet na koních do metropole. Jejich hlasy se sečtou 6. ledna a 20. ledna je inaugurace. Něco podobného jako pan Satiacum udělalo v historii asi jedno procento volitelů.

Z tohoto systému plynou nečekané věci. Předně to, že průzkumy veřejného mínění ukazují jen nálady voličů a těžko podle nich předvídat výsledek. Clintonová včera vedla nad Trumpem zhruba o tři procenta, což je zanedbatelné – ale kdyby takto vyhrála v každém státě, zvítězila by 538:0, jako kdyby pro Trumpa nebyl vůbec nikdo.

Naopak kdyby Trump vyhrál v několika větších státech s mnoha voliteli a získal 270 jejich hlasů, nepomohlo by Clintonové ani to, že shrábla třeba čtyřicet států.

A co víc: v průzkumech lehce prohrávající Trump by mohl zvítězit i v případě, kdyby pro Clintonovou hlasovalo víc Američanů.

Kvůli americké volební aritmetice totiž může kartami zamíchat nezávislý kandidát, který je jinak úplně bez šancí. V roce 2004 takhle odsával hlasy Johnu Kerrymu – vlastně ve prospěch Bushe – právník Ralph Nader. V roce 1992 podle republikánské legendy podobně vystěhoval Bushe staršího z Bílého domu texaský miliardář Ross Perot, a i když byl spíše bližší Bushovi, umetl tam cestu Billu Clintonovi.

I letos by se teoreticky mohlo stát něco podobného. Například se žongluje s dost divokou myšlenkou, že v republikánském Utahu by mohl vyhrát nezávislý konzervativec Evan McMullin, tím by sebral celý stát Trumpovi.

Třetí kandidát může rovněž způsobit, že nový prezident je sice zvolen systémem úzkostlivě založeným na nadpoloviční většině, ale přesto nemusí mít absolutní většinu hlasů obyvatel.

Ale všichni, opakujme znovu, získali nadpoloviční počet všech volitelů. To je, oč tu běží, první přikázání amerických voleb.

Jen národ, který je schopen ohromujícím způsobem zkomplikovat pravidla kopané, si mohl vymyslet tak složitý volební systém.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.