Nač potřebujeme podávat kapra se třemi oříšky

MF DNES - - NÁZORY - Mirky Spáčilové, redaktorky MF DNES

Vážení spoluobčané, je mi ctí a národním svátkem vás ujistit, že pevný bod zdejšího televizního vesmíru trvá. Ano, i letos o Vánocích se budou vysílat Tři oříšky pro Popelku.

Ano, i letos, tak jako před rokem, k nim zakoupila práva Česká televize.

Ano, i letos ozdobí Štědrý večer; přijdou na řadu 24. prosince hned po premiérové pohádce Pravý rytíř. A ne, nezlobte se, nebudu se už dívat. Jistě, český národ miluje báchorky všeho druhu. Nejnověji třeba tu, kterak zlý král na Hradě tak dlouho upíral pocty chrabrému zámořskému rytíři Jiřímu, až mu trůn vyfoukl mazaný chasník Michal. Nicméně zdejší posedlost pohádkovými svátky by vydala na studii, těžko říci, zda sociologickou, etnografickou, nebo psychiatrickou.

Najdou se rodiny, které se již s babím létem dožadují od redakce zpráv, které pohádky a kdy se budou o Vánocích hrát. Jakmile stanice své programy zveřejní, vyplní si soukromé kalendáře a podle toho plánují své sváteční aktivity. Kvůli Pyšné princezně si dáme oběd dřív, ohledně Prince a Večernice posuneme večeři, návštěvu u tety musíme vměstnat mezi Šíleně smutnou princeznu a Princeznu ze mlejna, dobu výletu určí Princezna se zlatou hvězdou a zbytek času je třeba ďábelsky přesně rozvrhnout mezi Hrátky s čertem, S čerty nejsou žerty, Čert ví proč, Čertovu nevěstu, Čertova švagra, Z pekla štěstí a Peklo s princeznou. Čert vzal vánoční televizi. Ze všech jejích rituálů ovšem jeden stojí nejvýše, až člověk žasne, proč mu poslanci oplývající často nápady z říše kouzel ještě nevtiskli zákonný rámec. Nebo alespoň doporučení poslaneckého výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, kdy se mají Tři oříšky pro Popelku přesně vysílat a s jakým předstihem o tom příslušná stanice musí veřejnost informovat.

Racionálně vzato přitom není důvodu k reprízám, s výjimkou novorozenců nemáme v Česku živáčka, který by z filmu Václava Vorlíčka neuměl citovat zpaměti.

Od vzniku Tří oříšků pro Popelku již uplynulo třiačtyřicet let. Jenom Česká televize za dobu své existence letos odvysílá dvaadvacátou reprízu, o ostatních stanicích nemluvě. Snímek vyšel na videonosičích, kdekdo si ho sám nahrál nebo stáhl. Titulní píseň Karla Gotta nebo song Ivety Bartošové vyřvávají v nekonečné smyčce od chvíle, kdy se první nedočkavý obchod utrhne s vánoční nabídkou.

A pořád nemáme dost, pořád potřebujeme štědrovečerního kapra podávat s oblohou tří oříšků; rychle dojíst, ať nám neuteče digitálně restaurované „tváře umouněné od popela, ale kominík to není“.

Ledacos se dá svalit na nostalgii, na pouhou kulisu k nadílce, na potřebu bezpečí plynoucí ze znalosti šťastných konců. Neboť v případě Popelky si člověk může být jistý, že princ trefí správnou nožku, kdežto u moderních experimentů s klasickým žánrem by mohl dospět třeba k názoru, že je gay, a padnout kolem krku čeledínovi. Společensky vzato by vyšel nastejno.

Dost možná lze každoroční oříškový obřad chápat jako gesto sebeobrany vůči pohádkám novým, které sice plní úlohu veřejnoprávnosti, zaměstnanosti i sledovanosti, protože v posledních letech Popelku porážejí, ale nakonec je divák spláchne povzdechem, že na Libušku Šafránkovou nemají.

Anebo prostě jen zrovna ve svátečním čase potřebujeme iluzi, která nás spojuje napříč časem. Protože při pohledu na televizní pohádky natočené za posledních deset let si sotva kdo vybaví, čím se lišila Tři srdce od Tří životů nebo Johančino tajemství od Tajemství Lesní země.

Tak spánembohem, dejte si Popelku zas. Na ČT bude alespoň bez reklam.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.