Naslouchat lidu není populismus

MF DNES - - FRONT PAGE - Vlastimil Vondruška

Pokud chce důchodcům přidat peníze vládní strana, je to zodpovědné plnění volebního programu, pokud totéž navrhuje opoziční, či dokonce (ó hrůza) neparlamentní strana, je to nezodpovědný populismus. Tak lze interpretovat komentáře, které nám, obyčejným lidem, předkládají politici a jejich kamarádi z médií. Pojem populismus je jako plastelína, je to pojem pružný, měkký, neuchopitelný, pokud na někom ulpí, přilepí se a těžko se odstraňuje. A čím více se v něm hňahňáme, tím rozplizlejší má kontury, takže se z toho nakonec nedá ani při nejlepší vůli nic vymodelovat.

Spíše pro pobavení lze zmínit historku, kterou zachytil Titus Livius ve svých Dějinách římských. Prvním „přítelem lidu“byl jistý konzul Publius Valerius, který si na konci 6. století př. n. l. postavil honosnou vilu na jednom ze sedmi římských pahorků. Tím ovšem vzbudil závist občanů a začalo se o něm šeptat, že se vyvyšuje a chce se zmocnit vlády po etruských králích, které sám vyhnal. Na důkaz své oddanosti římskému lidu tedy konzul vilu zbořil a dal si postavit novou na břehu Tibery, tak nízko, aby ostatní občané bydleli nad ním. Za to si jako první vysloužil přízvisko Publicola (tedy dnes populista).

Pojem populismus pochází z latiny a je odvozen ze slova populus, které se překládá jako lid nebo národ. Definice říká, že jde o oblibu u lidu, které se dosahuje „líbivou politikou“.

Pokud ovšem analyzujeme obsah pojmu logicky, pak okamžitě narazíme na rozpor. Jaký je rozdíl mezi demokracií (slibem vládnout podle vůle lidu) a populismem (slibem plnit přání většiny)? Nechápu, kdo přišel na hloupost, že hanebný je politik, který chce dát lidem to, po čem volají. Zdá se, že jeho hanebnost je spíše v tom, že tím konkuruje jiným politikům. Požadavky lidu jsou přece přáním kvalifikované většiny voličů, jsou tedy z hlediska demokracie legitimní.

Je pochopitelně logické, že ne všechny požadavky a přání lidu je možno splnit. Můžeme desetkrát odhlasovat, že poručíme větru a dešti, nebo že budou mít vysokoškolské vzdělání i notoričtí hlupáci. Stejně tak lze klidně odhlasovat, že desetkrát zvýšíme mzdy, ale pokud na to nemáme, demokratické principy to nevyřeší. Ano, nelze splnit všechna přání lidu. Za populismus bych proto považoval jen to, pokud slibuje politik lidem výhody, které se splnit nedají, nebo jsou tak drahé, že si je nemůžeme dovolit. V praxi to vypadá tak, že se lidem něco dá a pak se jim to jinde sebere na daních. Tomu se dnes říká sociální solidarita, ale ve skutečnosti je to krystalicky čistý populismus.

Je těžké najít hranice pro skutečnou solidaritu. Nezaměňujte prosím s ideou komunistické rovnosti či s představami o nárocích, aby si dobře žili i lidé, kteří se o sebe nechtějí starat poctivě a sami. V tomto ohledu by měli mít hlavní slovo ekonomové a podnikatelé, kteří tvorbě zisku rozumějí, a ne politici a odbory, kteří jen vědí, jak přerozdělit zisk vytvořený jinými. Jak snadné je dát zaměstnancům „sick days“, když to nemusím platit ze svého! Tahle sféra je ovšem citlivá a politicky komplikovaná, to uznávám.

Existuje však i další sféra, v níž populistický politický folklor kvete. A to je oblast norem pro náš každodenní, společenský a národní život. Pokud chtějí lidé žít podle svých představ a nikomu tím neškodí, nechápu, co je na tom populistického, pokud chce nějaký politik tahle přání respektovat navzdory útokům aktivistů a Evropské unie.

Maně si vybavuji filmy o budoucnosti, v níž existují pronásledované skupiny nekorektních, nazývané třeba jako centra dekadence. Jsou to lidé, kteří chtějí jíst tučné maso, pít alkohol, kouřit, poslouchat zakázanou hudbu a říkat vtipy podle svého gusta.

Mnoho věcí jsme v běžném životě zakázali a politici ten šroub stále více a více utahují. Jenže demokratické je, že se menšina dobrovolně podrobuje většině. Menšina by neměla mediálně masírovat většinu a urážet její představy, protože nekorektní není to, co říká lid, ale co jim vnucují aktivisti. Tvrdím, že dobrý panovník má hlasu lidu naslouchat, nikoli ho peskovat. A pokud má naslouchat, pak nesmí používat vylhané výzkumy veřejného mínění a zatajovat fakta. Tohle se s oblibou dělávalo v době komunismu a tahle praxe se zdatně vrací.

Zvláště markantní je to v posledním roce, kdy se do Evropy valí zástupy běženců. Národ není xenofobní, pokud nechce zahodit své národní tradice a chce žít podle hodnot svých předků. Pokud nějací politici operují pojmem „národ a jeho zájmy“, jsou hned nařčeni z populismu (v první řadě prezident). Netvrdím, že všichni politici to dělají kvůli nám, pro mnohé je to jistě mocenský kalkul, ale to je jiná otázka. Ale rozhodně není populismem to, pokud politik hájí přednostně zájmy svého národa.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.