Hornické příběhy, které přežijí celé OKD

Davida Štverky, šéfa ostravské redakce MF DNES

MF DNES - - NÁZORY -

OKD se pozvolna poroučí do věčných geologických lovišť. Co po společnosti, nebo spíše předmětu jejího – jízlivě se chce říci rádoby podnikání, zbude, jsou mimo jiné příběhy celého hornictví na Ostravsku, Karvinsku a spol. A že jich je... Na začátku ostravského uhlí byl prvohorní karbon. Dnešní Ostravsko tehdy leželo pět stupňů od rovníku a čas od času bylo u moře či pod ním.

Že by se mohlo zdejší uhlí využívat, se začalo řešit ve druhé polovině 18. století. V roce 1767 vyslala vídeňská dvorská komora na uhelný průzkum do Ostravy šichtmistra Johanna Jacoba Lutze. Důvod byl jednoduchý – v některých částech monarchie začalo docházet dřevo.

Rozmach hornictví však nastal až se založením Vítkovických železáren v první polovině 19. století. A také s tím, že do Ostravy v roce 1847 dorazila železnice.

Velkou uhelnou trojkou byli bankéř Salomon Mayer Rothschild, Franz Josef hrabě Wilczek a Jindřich hrabě Larisch-Mönnich. Posledně jmenovaný rod měl jen na území dnešní Karviné tři zámky. Dva už neexistují – jeden vyhořel za války, na druhý jsem ještě coby kluk zíral s nepředstíraným zájmem jako na tajemné zjevení. V roce 1980 jej pro jeho chatrný stav zbourali komunisté.

Nejvíce uhlí se těžilo v Polské Ostravě. Dnes je to Ostrava Slezská a netěží se v ní nic. Stály tady například Důl Trojice, Důl Terezie, Důl Jan Maria či Důl Viktorie.

S názvy dolů to bylo vůbec zajímavé – z Terezie se stal Petr Bezruč a z Viktorie Rudý říjen. Jména se střídala také jiným dolům v Ostravě či v kraji – Hlubina se změnila na Generála Jeremenka, Anselm na Eduarda Urxe a Hubert na Stachanova. S dolováním je v nich samozřejmě konec.

Horníci žili povětšinou v koloniích. V jedné z nich i moje babička s pěti sourozenci. Po koloniích je dnes nostalgie, ale podle odborníků to zázračné bydlení úplně nebylo: „Bydlení v nich mnohdy stálo za kočku. Byly to malé nepodsklepené byty se všudypřítomnou vlhkostí a zatuchlinou,“řekl historik Tomáš Majliš.

Na jednom z dolů pracoval můj praděd Viktor. Bylo to po válce, kdy mu komunisti zavřeli kovárnu. A taky se musel přestěhovat, protože Karviná-Doly, kde žil, se kvůli poddolování začala tak nějak propadat. Stejně jako se musel se svou rodinou stěhovat jeho vnuk, můj strejda, když OKD rozhodlo, že se začne propadat část Doubravy.

Práce v dole je nebezpečná. A bohužel také naprosto pravidelně smrtelná. Nejhorší neštěstí se stalo 14. června 1894, kdy po sérii důlních výbuchů zemřelo v Karviné 235 horníků. Za většinu tragédií může většinou metan. Na jeho hlídání si havíři brávali do podzemí kanárky, kteří jsou na plyn citlivější. Když byli v kleci v pohodě, mohli být v klidu i horníci. Když kanárek spadl z bidla...

Nezapomenutelnou část historie představují také hornická učiliště. Kdysi chodili náboráři z šachet do škol a každoročně odcházeli s bohatým seznamem kluků, kteří se jim upsali. Jen z mé třídy jich v osmičce šlo šest... Dnes by tuším nešel ani jeden.

Jedna „věc“však v regionu zůstane. Havířov. Hornické město, které posbíralo lidi ze všech koutů Československa. Nové město mladých mezi Karvinou a Ostravou, kterému hrozilo, že se bude jmenovat Čestprácov či Ocelograd. Město mladých sice dnes patří k věkově nejstarším v zemi, což s sebou nese například i přetlak na sociální služby, řada dnešních důchodců se totiž vrací do míst, kde se narodili, ale město žije. Na rozdíl od OKD si to bude moci říct i za pár let.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.