Hájíčkova kniha roku šumí naléhavě jak déšť

MF DNES - - SCÉNA -

Radim Kopáč literární a výtvarný kritik

Rok před svou padesátkou vydal ceněný spisovatel Jiří Hájíček nový román. Dal mu název Dešťová hůl. Jde o závěrečný díl trilogie, kterému předcházely tituly Selský baroko (2005) a Rybí krev (2012). Pokud první dvě prózy sbíraly úspěch u čtenářů i kritiky, pak novinka má naději na repete minimálně stejnou, ne-li větší. Dešťová hůl je jednou z nejsilnějších původních próz roku. A možná nejen toho letošního.

Přitom na autorově psaní se tolik nemění. Hájíček zůstává i v Dešťové holi věrný svému oblíbenému místu a času. Jeho hrdina Zbyněk operuje znovu v jihočeské krajině: pracuje ve městě, a táhne ho to na vesnici. A město znovu funguje v příběhu jako reprezentant přítomného a ves minulého času. Jednak doby poválečné, kdy se v Čechách násilně měnilo soukromé vlastnictví v kolektivní, jednak 80. let, kdy autorova generace prožívala mládí. Klíčem ke všem titulům Hájíčkovy trilogie je pak postupné kutání na vytěsněném motivu – na podvodu, křivdě nebo lži, k níž je třeba se probít občas až detektivním způsobem.

Zbyňkovi táhne na padesátku a pracuje v úřadě jako „vedoucí pozemkového oddělení“. Má zaměstnání, ženu, byt a jako bonus krizi středního věku. Práce je stereotypní, žena neplodná a na byt platí hypotéku. Hájíček osazuje Zbyňkův příběh příkladně únikovou symbolikou, jako je výlet na Špicberky, legenda o létajícím muži nebo hra na indiány. A pak najde hrdina život jinde: na vsi, ve vzpomínkách na své dětství. Odtud vypluje jistá Bohuna, žena osamělá a nešťastná, zapletená jako oběť do sítí lokálních kšeftařů s pozemky. A protože Zbyněk nedokáže pomoct sobě ani manželce, rozhodne se pomoct aspoň jí.

Každý je sám

Hájíček je zručný, rafinovaný vypravěč. Příběh se dává do pohybu v pomalých, ale plných a citlivě vedených tazích. Mužským i ženským směrem. Vztahové vzorce se hroutí, každý je především sám. Čtenář se zvolna propadá do melancholické mlhy, a když už je jí tak akorát, přichází obrat – autor vsadí do děje dynamické, detektivní, málem akční prvky. Příběh chytne nový dech. A závěrem pak nabere i trochu té spravedlnosti a naděje. Je to detektivka, thriller? Je to melodrama, lyrická krajinomalba? Je to neorealismus, naturalismus? Odvar z romantismu?

Každopádně je to skvěle napsaná kniha na nevyčerpatelné, věčné téma. Oběti a vrazi. Zločin a trest. Pravda a lež. A kdyby to nemělo negativní ideologické konotace, pak i krev a půda. Hájíček zvládne s minimem prostředků dosáhnout maximálního efektu. Je ve svém spisovatelství pokorný, a tak k němu příběh přichází skoro sám. Naléhavě a s jistotou. Jako déšť, jehož šumění připomíná zvuky hudebního nástroje z názvu jeho knihy.

Foto: David Neff, MAFRA

Spisovatel Jiří Hájíček.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.