Žilková s Uhlířovou se špičkují na prázdném jevišti

MF DNES - - SCÉNA - Mirka Spáčilová redaktorka MF DNES

Polsko je nejveselejší barák v socialistickém lágru. Výrok, jenž se tu připomene, ve zkratce vystihuje, čím se Bratříček Karel liší od tuzemských snímků věnovaných Krylovi. Ne že by sděloval zcela nečekaná, či dokonce převratná fakta, hledí však na autora zlidovělých protestsongů jinýma očima.

Prostě se uvztekal

Jednak očima polskýma, jednak osobníma, neboť režisérka Krystyna Krauzeová svůj filmový portrét opatřila vlastním komentářem, v jehož úvodu vzpomíná, jak jí ještě coby studentce poskytl Kryl půjčku na dokončení semestru s dovětkem, že mu dluh splatí, až začne vydělávat. Nestihla to už, Kryl zemřel v roce 1994, rok předtím, než absolvovala dramaturgii na pražské DAMU, ke které posléze přidala ještě

Tomáš Šťástka redaktor MF DNES

Na prázdném jevišti stojí urna s popelem. Tři herečky postávají u okraje a debatují, zda by nebylo vhodné ji postavit na stůl, podsunout pod ni nějaký ubrus či alespoň papírový kapesník.

Popel patří „velkému Režisérovi“a na herečkách je, aby se s ním na pódiu naposledy rozloučily ve hře s názvem Urna na prázdném jevišti. „Ať jsou Ti prkna, co znamenají svět, lehká,“padne mimo jiné. Tři kolegyně zde představují Veronika Žilková, Ivana Uhlířová a Lenka Skopalová – každá odlišného věku, odlišného vzhledu i odlišného naturelu. Co je spojuje, je ambivalentní vztah k zemřelému – na jednu stranu jej obdivují, jsou mu vděčny za role i roky společné práce, na tu druhou jej pro jeho autoritativní povahu nesnášejí, vyčítají mu sedřenou kůži z těla i nenaplněné herecké ambice.

Žádná kouzla

Nejnovější režie Martina Čičváka v Činoherním klubu se od jeho předchozích prací liší výrazně. Čičvák zde jednak uvádí svou vlastní autorskou hru, dále pak oproti vinohradské trilogii s Ondřejem Brouskem (Andorra, Amadeus, Caligula) či zde provedených Karamazových s Jurajem Kukurou nyní opustil výraznou výpravu. Místo zlatavých konfet zasypávajících rafinované pódium v Amadeovi, neustávajícího sněžení v Andoře či kelímků lupajících pod Kukurovými kroky se nyní před diváky skutečně rozprostírá prázdné jeviště.

Kouzla se scénou zde výlučně zastupují dialogy. A ty jsou napsané brilantně, trojice hereček se mezi sebou hašteří i spolu souzní; před režisérem byly zároveň konkurentkami i spiklenci proti jeho praktikám a nepříjemné povaze. Zda se Čičvákovi skutečně podařilo postihnout dokumentaristiku na FAMU. Snímek Bratříček Karel tedy Krauzeová označuje za způsob, jak mu oplatit někdejší vstřícnost. A vstřícná ke svému hrdinovi skutečně je, od prvního setkání s jeho jménem ve vysílání Svobodné Evropy až k pátrání po příčinách jeho náhlé smrti, jež jeden z Krylových přítel shrnuje slovy „prostě se uvztekal“.

První byli Poláci

Dětství a dospívání budoucího básníka s kytarou popisuje Krylův bratr. Líčí, že od chvíle, kdy jim režim zničil rodinnou tiskárnu, rostl v jeho sourozenci cit pro jakoukoli nespravedlnost. Mozaika zmiňuje Krylovy toulky po Sudetech, vzpomínku, jak mladík odchovaný básníky a v křesťanské víře nahrával „ticho v kostelích“, jeho armádní léta s charakteristikou „nejhorší voják Varšavské smlouvy“či unikátní záznamy z prvních vystoupení.

Hlavním zdrojem svědectví o Krylově vnímání světa jsou však jeho dopisy Miroslavu Kováříkovi, které adresát zasvěceně interpretuje – třeba jaro 1968 zdánlivě plné nadějí, kdy už byl zhnusen přeběhlíky.

Se srpnovou invazí konečně přijde ke slovu méně známá polská stopa. Agnieszka Hollandová popisuje, jak Kryl přišel zazpívat na stávkující FAMU, už tam zůstal a nahrávka putovala do Polska. Zazní tu také, že vůbec první film o Krylovi natáčeli právě Poláci, jenže sotva ženský svět hereckého zákulisí, posoudí jen ti, kdo ho důvěrně znají, na pódiu to však funguje skvěle a divák se baví. A chytře. Mix ženské slovní přestřelky totiž doplňují citace, tu ze Shakespeara, tu z Ibsena, podle toho, ke které naučené roli zrovna ta která z hereček sklouzne. Jeden z nejlepších momentů pak přináší situace, kdy se ženy navzájem trumfují parodií režisérových výroků. „Šatničkujete? Šatničkujete? Já vám ty kutlochy vypálím!“je přitom jeden z těch slušnějších.

Mýtus o Európě

Čičvák zde nepodává pouze výpověď o hereckém světě, vztah jednotlivce k autoritě zde zkoumá i v obecné rovině. Na připomenutí řeckého mýtu o Európě pak bez zbytečných moralit naťukne i genderovou korektnost ho dokončili, nastoupil Gustáv Husák a spadla opona.

Kryl ve filmu zpívá česky i polsky, promlouvá z poprvé zveřejněných archivů Rádia Svobodná Evropa. Zmiňuje se tu výjimečný stav v Polsku spojovaný se vznikem jeho písně Ve jménu humanity či Krylova popularita v Polsku 80. let díky samizdatové kazetě písničkářky Antoniny Krzysztoňové. A samozřejmě nemůže chybět legendární setkání emigrantů s krajany na koncertu v polské Vratislavi krátce před 17. listopadem 1989, kde Kryl pozdravil publikum prostým, leč výmluvným „Dobrý večer po dvaceti letech“.

Hořké finále

Závěrečná kapitola patří Krylovu návratu domů a hořkosti, kterou jedni přičítají znechucení z polistopadového vývoje obecně, jiní jeho osobnímu pocitu zneuznání. Havel mu prý řekl, že má zpívat, tím nejvíce pomůže; asi měl jiné představy.

Ale to už jsou postoje zmapované v dané době i českými či slovenskými tvůrci. Jedinečným zůstává Bratříček Karel právě a pouze odhalováním souvislostí, které z Kryla u našich severních sousedů učinily možná vzývanějšího hrdinu odboje než v jeho rodné vlasti. Česko / Polsko, 2016 a postavení žen v dnešní společnosti.

Trojice hereček je skvěle nakombinovaná, Skopalová hraje ironicky jízlivou harcovnici, Žilková lehce zklamanou naivku, Uhlířová pak talentované pometlo, které „ještě nemělo třicet“. Doplňuje je dále Sára Venclovská líčící se u zrcadla jako „sopránek“, vůči níž se zbylé tři vymezují.

V Činoherním klubu uvedli dílo, jež odkazuje k nejlepším letům zdejší scény. V době vzniku pronesl Leoš Suchařípa větu, že Činoherní klub byl založen jako „divadlo herců, které inspirovali režiséři“. K Čičvákovu aktuálnímu kusu to sedí dokonale, formou i obsahem.

Urna na prázdném jevišti,

Foto: Artcam

Dokument nahlíží na autora protestsongů polskýma očima i pohledem autorky.

Foto: Činoherní klub

Jména postav ve hře odkazují ke skutečným herečkám, tady k truchlící Veronice Žilkové.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.