Leonard Cohen 1934–2016

Zemřel velký básník a písničkář Leonard Cohen. Kanaďan, který dokázal zaujmout aureolou nedostupné přítulnosti. „Každý z nás v sobě marně hledá vlastní cohenovku, píseň na hranici modlitby, terapie a psychoanalýzy,“píše Vladimír Merta.

MF DNES - - FRONT PAGE - Foto: Michal Šula, MAFRA

Zpěvák mnoha generací Písničkář Leonard Cohen zemřel, bylo mu dvaaosmdesát let. Jeho písně ovlivnily mnoho generací. „Každý z nás totiž někde hluboko v sobě hledá svou vlastní cohenovku, melodii na hraně modlitby, terapie, psychoanalýzy a stížnosti k Nejvyššímu,“napsal ve své vzpomínce o Cohenovi písničkář Vladimír Merta.

Anglosasové znají předobraz univerzálního muže, putujícího od zrození ke smrti. Everyman (Kdokoliv) symbolizuje všechny lidské osudy, minulé i příští. Kanadský písničkář Leonard Cohen v sobě rozeznal nadání vypsat krásu Nádherných smolařů, odvážil se posbírat Kytky pro Hitlera. Jeho verše sedí na notách jako čepičky Santaclausů, slušící všem – a nikomu. Nebyl průkopníkem, prvolezcem, sběratelem cen. Vlamoval se s elegancí dušeznalce sám do sebe.

Každý z nás někde hluboko v sobě marně hledá svou vlastní cohenovku, melodii na hraně modlitby, terapie, psychoanalýzy a stížnosti k Nejvyššímu. Jeho konejšivé lajlaj, lajlajdajdaj lajlaj vplulo do rozbouřených vod rockově rozháraných generací. A písničkářovy chytlavě vyzpívané zpovědi vpluly i do spořádaných domácností, o kterých se dozvíte teprve, když rozhodují o tom, kdo si vezme na příští léta váš život jako zástavu své kariéry.

Cohen píše zdánlivě jednu stále omílanou píseň. Připomíná jidiš ukolébavky, ale zbytek je neopakovatelný. Nekonečné valčíky konejší i zapalují zhaslé jiskry. Unáší do tišin okamžiku. Abychom se v Cohenově slabosti poznali, bere na sebe ochotně různé převleky. Stal se mýtem oddanosti podobně jako bludný Holanďan, prokletí jako věčný Žid či přítulnosti a něhy jako medvídek Pú. Tisíckrát sklyšené Halellu-y-ah je součástí výbavy každé lepší muzikantské rodiny.

Mnoho epigonů se pokouší napodobit jeho prostou rafinovanost. Tranzistoráky v kuchyních hlučně vytrubují do světa unylá přání osudových žen, upoutaných k plotně zástěrami každodenních trablů. Znalec vypíná sluch a utíká se k tichu. Ztišení je vůbec nejvyšším darem, který zažili ti, kdo Cohena viděli třeba jen jako tečku z galerie odporné pražské O2 areny při koncertu.

„Každý si užije svých patnáct minut slávy... každý se musí zhulákat... každý vypadá tak, jak chtěl žít… Každý svého štěstí strůjce...“Pan Kdokoliv nemluví za hlučné davy. Nevisí z plakátů, nezanechal za sebou třeskuté slogany, hlášky zamilovaných.

Byl sám sobě nesrozumitelný? Nekomplikoval si uměle život? Světoběžník, vzývající dobrovolnou skromnost velkých čínských lyriků, bonvivánský poustevník, brnkající rozjařeným rybářům v řecké taverně. Bohatý Diogenes, hledající svůj sud moudrosti, obývá chatrč bez elektřiny se svou Suzanne, sluncem a nekonečným mořem. Vytvořil kolem sebe aureolu nedostupné přítulnosti. Oddělen od technologického věku nekomentoval rozhořčeně nespravedlnost vnějšího světa. Není-li to pravda, je to dobře řečeno, říkají latiníci. Sledoval svou vnitřní stezku vyhýbající se nepřekročitelným srázům. Pobýval v nejlepších hotelech, snad aby unikl smrti, která mu byla v patách.

Ironici si dobírali jeho sladké melodie, kontrastující s hlubokou melancholií námětů. Stačilo však, aby se mírně nahrbil, skryl dokonale hrané dojetí za krempou obyčejného klobouku (ale slušel jen jemu) a otevřel se zcela všem šťastně nešťastným spoluvěřícím.

Nebyl personálním Ježíšem, nekáral jiné za své vlastní prohřešky, nepoučoval. Putující filozof se dával k dispozici všem, komu hned v úvodu vystoupení nalomil srdce: infikoval melancholií zástupy věrných, jen aby je zase mohl vyléčit. Inspiroval jistě miliony nenapsaných dopisů, které přesto jeho mytické ženy dokončily, podepsaly a políbily, nebyly však odeslány.

Šarmantní recitátor

Na jeho druhý pražský koncert jsem nechtěl jít. Leonard Cohen, věčně stejný šarmantní recitátor připomínající vzdáleně domácí herce, šarlatány prodávající sonorním basem auta, voňavky, mýdla či jogurty s okamžitým účinkem. Vlezlý stín pomyšlení, že se obtěžoval, zatímco já si jen opakuji pár jeho akordů doma na gauči, obavu, že ho možná uvidím naposledy, za mne vyřešily energické ženy. Koupily lístky a rozhodily je jako návnadu, poznávací znamení, kdo z našich společných kamarádů je in-formován. Sešlo se nás tam patnáct, dvacet... tisíc.

Po koncertu jsme mlčeli nad skleničkou, která je ode dneška navždy poloprázdná. Zaslechl jsem holčičku, která seděla před námi: „Tati, proč si to ti lidi kazili? Zpívali s ním, takže ho ani nemohli slyšet.“Tatínek se ohlédl a pochopil... Cohen nemá jen posluchače. Uvnitř každého v sále dokáže rozeznít vnitřní hlas, onu ideální hudbu sfér, které teď přizvukuje mezi hvězdami a planetkami.

Jistě si jednou zaslouží, aby se k nám vracel a zase se vzdaloval, jako když jsme odmumlali všechny refrény, spíš sami do sebe než ven, se slzami v očích. „Ty si pamatuješ slova?“ptala se mě Kristina Žantovská, která se vedle profesora Jindry pokoušela o nemožné – přeložit jej do zpívatelné podoby. „Ne, říkám...“„Nekecej, vždyť jsi otevíral pusu.“Ano, každý měl toho dne dojem, že dnes tu byl Cohen jen pro něj a našeptával mu spiklenecky do ucha... jako premiant loserovi u zkoušky z dospělosti.

Ve čtvrtek nezmizel, jen poodešel za svým mistrem do Věže písní. Malý elegantní Ahasver už pojídá jeho víno a chléb. Byl vůbec z tohoto světa? Nestylizoval se do role upejpavého padlého anděla-dobroděje? Neuvázl mezi mlýnskými kameny sentimentu a geniální prostoty? Neopustil svou zemi jako světoobčan hledající domov tam, kde si může pověsit klobouk? Kdo bude dalším pozemským poslem, vyzdviženým na perutích laskavosti do nebeské kapely? Jak mezi námi mizí ti pozemští andělé, musí se už pořádně tísnit v nebi.

Pevnost z pavučin

Cohen naučil svou vzornou výslovností, jemností na míru vyladěného doprovodu, přístupností táhlých tanečních temp svět ocenit krásu Shakespearova jazyka. Byl nepsaným velvyslancem dobré vůle. Jeho texty byly průhledné, zahalené do jemného mystéria zenových průpovídek. Byl přes své intonační nejistoty, omezený rozsah a dojemně tklivé frázování vnitřně uspořádaným člověkem. Na rozdíl od harcujícího Boba Dylana neprovokoval novináře, nemátl své fanoušky falešnými směrovkami. Naznačoval svým následovníkům nenápadně stopy, kterými už prošel. Neutíkal před odvrácenou stranou popularity.

Občas se do ní balil jako do ochranné atmosféry, ve které putují přes půlku zeměkoule cizokrajné orchideje. Objevoval melodie, které zdánlivě všichni předem znali. Netěžil z žádného tavicího klubu world music, měl odstíny gospelu, blues i šansonu v sobě. Sdílel smutek s tesknými osamělými utečenci, odtrženými nezměrnou krásou drsné Kanady od svých blízkých.

Jeho písně nezahltily diskotéky, rádia. Neplenily peněženky ctitelů. Neznám ženu, která by se snížila k tomu, aby si jej koupila sama. Před zplaněním písně zachránila křehkost, neupotřebitelné ztišení a nosově meditační monolog muže s vlastní animou. Polovina jeho mužnosti spočívala právě v nepoznané, stále obléhané, nedobytné pevnosti z pavučin, utkané z ženských jmen. Černých madon, bohy zahlédnutých letmo kdesi na tržištích světa. Cohenovy divoženky nás ukolébaly, uspaly, utančily až ke konci lásky.

Na památném Woodstocku vystoupil po průtrži mračen mezi posledními. Utišil rockově vydrážděný dav, aniž pronesl slovo. Za ním stála skupinka vláčných dívek, které se v malátném eurytmickém pohupování zaklínily do mezer jeho melodií.

Možná si je našel někde u stánku v zákulisí, v ohlušujícím dunění basových tónů. Cohen uspořádal mši pod širým nebem. Vše ztichlo a několik nesladěných kytar se vydalo nazdařbůh do oslepující tmy noci. Jedna dívka nesměle bušila do tamburíny, jiná si jen rytmicky mačkala kapesník. Zvuk, který žádný mikrofon nezachytí – to je důvod, proč jsme se mu klaněli na živých koncertech. Neodešel navždy. Zanechal nám tři své grácie, stále tytéž, stále jiné ženy jako pomník všech lásek, které jsou krásné tím, že se nikdy neuskutečnily. Kdo přijde na jeho místo?

Foto: AP

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.