Žijeme smutnou love story ve stínu Putina

Její manžel Ildar nesnesl, že se v Rusku porušuje zákon. Skončil ve vězení. „Chtěl pomoci ženám, které mlátili proputinovští aktivisté,“říká Anastasia Zotovová.

MF DNES - - ROZHOVOR - Lucie Suchá redaktorka MF DNES

Potkali se v srpnu roku 2014 na manifestaci za práva Bělorusů. Nevěnovala mu tehdy moc pozornosti. To až na té další, když viděla, jak odvážně se chová, když je napadli proputinovští aktivisté. I on ji zaregistroval. „Hlavně ty krásné oči,“řekl jí tenkrát. On je Ildar Dadin, první člověk odsouzený na základě kontroverzního článku 212, který začal v Rusku platit před dvěma lety a zakazuje vlastně jakýkoliv veřejný projev svobodné vůle. Ona je Anastasia Zotovová, manželka politického vězně. Má ho ráda. Pokud byste pochybovali, stačí si přečíst nápis na placce, kterou má připevněnou na hrudi: I love Ildar.

V ruce drží jedinou svatební fotografii, kterou mají. Má na ní bílé princeznovské šaty se závojem, ale objímá ji muž v modré vytahané mikině. Brali se totiž ve vězení. Minulý týden dostala od Ildara dopis. „Jestli mě znovu vystaví mučení, bití a znásilnění, pravděpodobně nepřežiju déle než týden. V případě mé náhlé smrti ti mohou tvrdit, že jsem spáchal sebevraždu, pokusil se o útěk nebo zemřel v boji s jiným vězněm. Ale to bude lež.“Stálo v něm.

Kdy jste svého muže viděla naposledy?

Letos na konci srpna. Chtěla jsem se rozloučit, setkat se s ním, dokud je ještě ve vazbě v Moskvě. Snažila jsem se k němu dostat na své narozeniny 19. srpna, ale nedovolili to. O tři dny později nám povolili dvouhodinové setkání přes sklo. Od té doby jsem ho neviděla.

Jak se Ildar dostal do vězení?

Ildar žil do třiceti let klidný život, nebyl aktivistou. V roce 2011 začala v Rusku řada protestů proti volbám do Státní dumy. Dozvěděl se o nich a chtěl zjistit, zda je na tom něco pravdy. Stal se proto v březnu 2012 pozorovatelem prezidentských voleb (byl zvolen staronový prezident Vladimir Putin – pozn. red.) a viděl, že neprobíhají řádně. Když si chtěl stěžovat na porušení zákona, kterých byl svědkem, odvezli ho lidé v civilu do lesa a tam mu vyhrožovali. Pak šel na svůj první mítink proti nespravedlivým volbám a později na řadu dalších manifestací, na podporu vězňů svědomí, Naděždy Savčenkové, či proti policejní zvůli. Ildar má své ideje. Věří, že by se měly zákony dodržovat, a když vidí zlo, musí zakročit.

Věděl, že demonstrace jsou zakázané a hrozí mu za ně vězení.

Většina jeho protestů vlastně nebyly demonstrace. Dělal je jen pro sebe. Říká se tomu manifestace o jednom účastníkovi. A to je v souladu s legislativou Ruské federace. Máme fotografie i videa, na nichž je vidět, že byl sám, nicméně někteří policisté křivě svědčili, tvrdili, že jich bylo více, a v okamžiku, kdy manifestují byť jen dva lidé, se z manifestace jednotlivce stává masová akce. Byl tak souzen dvojnásobně nezákonně. Jednak pro ony zfalšované výpovědi a také proto, že jeho nepodmíněný trest na dva a půl roku ve vězení umožňuje pozměňovací návrh v podobě článku 212. Ten byl přijat v roce 2014 a podle řady právníků je v rozporu s ruskou ústavou. (Změna umožňuje poslat až na pět let do vězení člověka, který se účastnil demonstrace více než jednou za posledních 180 dní – pozn. red.)

Za co přesně byl zatčen?

Policie mu už v minulosti vícekrát vyhrožovala, že proti němu zahájí trestní stíhání, pokud neopustí území Ruské federace. Proto jsem ho prosila, aby se žádných manifestací už neúčastnil. Ten den, 15. ledna 2015, se čekalo, že dojde ke shromáždění lidí na podporu Olega Navalného (bratr Alexeje Navalného – pozn. red.), který byl také zatčen z politických důvodů. Ildar mi řekl, že tam půjde jen jako pozorovatel a bude to natáčet na kameru pro případ, že by došlo k policejnímu násilí. Většinu času stál mimo, ale pak uviděl, jak muži s georgievskými stuhami, které nosí proputinovští aktivisté, začali mlátit ženy, které měly stuhy bílé. Těmi se označují naopak odpůrci režimu. Šel jim na pomoc, snažil se ženy odvést pryč z náměstí a v tu chvíli jej zadrželi.

K odsouzení je ale podle onoho článku třeba „provinit“se vícekrát.

Toho roku v létě, po zatčení, byl proti němu založen trestní spis a Ildara obvinili také z akce, která se konala už v prosinci 2014. To byla manifestace na uctění památky protestů z roku 2011. Policisté tam zadrželi chlapce a vyhrožovali mu, že mu propíchnou oko. Ildar k nim přišel, aby výhrůžky natočil, a v tu chvíli jej zadrželi. V soudním spise jsou vyjmenovány čtyři jeho činy, ale za každý z nich jej už v minulosti zatkli a ve vězení strávil celkem patnáct dní. Navíc u těch zbylých se jednalo o manifestaci, které byl jediným účastníkem, ale obviněn je za účast na hromadné akci. I když jsme však ukazovali u soudu video, nebyl to prý dostatečný důkaz.

Za co manifestoval?

Já si ani nevzpomenu přesně, co měl ty dny na plakátech. Dlouhou dobu chodívali opozičníci ke Kremlu každý víkend. Přišel první, rozbalil plakát, stál tam, pak transparent stočil, odešel a přišel další. Střídali se tam celý den. Když bylo teplo, postávali tam tak půl hodiny, když zima, tak třeba jen deset minut. Každý z nich měl jiné téma. Šlo o způsob, jak dát najevo nesouhlas s režimem a neporušit zákon. Onen pozměňovací návrh byl přijat právě proto, aby potlačili i tyto manifestace, aby se lidé báli i jako jednotlivci.

Takže režim dosáhl svého?

Ne tak docela, naše opozice přišla na nový způsob protestů, který obchází všechny zákazy. Lidé jdou prostě na procházku. Připomíná to počínání běloruských aktivistů, kteří šli ven a tleskali, nebo české zvonění klíči. Každou sobotu tak procházejí od Majakovského náměstí ke Kremlu. A když byl Ildar zatčen, konával se ještě další druh protestů. Lidé přicházeli v sedm večer ke Kremlu a stáli tam mlčky, bez plakátu. Na tyto akce přicházelo pokaždé kolem stovky lidí.

Vy jste se prvně viděli v létě roku 2014, za rok a půl jste měli svatbu v poněkud zvláštních podmínkách. Proč jste se tak rozhodli?

My jsme spolu už před Ildarovým zatčením žili, jen jsme na to neměli razítko. Jenže to razítko je podle ruských zákonů třeba k tomu, abych jej mohla navštívit ve vězení nebo mu jen poslat balíček. Proto byla naše svatba spíše nutností a bylo poměrně náročné ji zorganizovat. Také to trvalo několik měsíců.

Jak vypadá taková svatba ve vězení?

Proběhla letos 25. února. Já si ráno oblékla bílé šaty, vzala doklady, vyzvedla pracovnici matriky a jely jsme si stoupnout do fronty před vazební věznici v Moskvě, kde Ildara drželi. Asi po půl hodině čekání nás pustili dovnitř. Dovedli nás do malé místnosti a přivedli Ildara. Pak zaměstnankyně matriky pronesla slib. Platí tam přísný zákaz fotografování, ale major, který měl ten den službu, nám udělal jeden snímek na svůj telefon. Vyměnili jsme si prstýnky a pak nám dali dvě minuty, kdy jsme se mohli obejmout. To byla od jeho zatčení jediná šance být mu nablízku.

I přes sňatek jste se však moc často neviděli.

Dokud byl v Moskvě, bylo povoleno ho navštěvovat jednou za dva týdny a vidět ho přes sklo. Pak jej však odvezli do

trestanecké kolonie Segeža (leží v Karelské republice, 1 200 kilometrů od

Moskvy – pozn. red.). Tam by mi měli povolit setkat se s ním jednou za půl roku na tři dny. Když jsem tam přijela, nepustili mě k němu. Můžu mu také posílat dvacet kilogramů jídla jednou za čtyři měsíce.

Jak často si píšete?

Poslední dopis psaný jeho rukou jsem dostala 1. září. Všechny ostatní pak diktoval právníkovi. Je to jediný způsob, jak se vyhnout přísné cenzuře, která v kolonii vládne. Pokud by mi napsal, co tam zažívá, dopis by zabavili, jemu by navíc hrozilo špatné zacházení. I tak mu vyhrožovali smrtí, jestli si bude stěžovat.

V posledním dopise, který jste dostala na konci října přes právníka, popisuje mučení, týrání, nejen sebe, ale i dalších vězňů. Ten dopis vzbudil zájem médií dokonce i v Rusku a úřady slíbily podmínky ve vězení prověřit. O výsledku šetření chce být dokonce informován i prezident Putin. Jak si vysvětlujete tyto události? Je to jen politická kamufláž, nebo obrat k lepšímu?

Ve vyšetřování příliš nevěřím, je jasné, že orgány, kterých se obvinění z týrání týká, vše odmítnou a budou se to snažit ututlat. Ani Putinovým slovům nevěřím, je to logická reakce Kremlu, když to vzbudilo takový ohlas i na Západě. Nicméně věřím, že díky té mediální podpoře nebude Ildar zavražděn. Netroufnou si, vědí, že by se to všichni dozvěděli. A to nám dává šanci zachránit jeho i další lidi, kteří prožívají ve věznici stejné věci. Ildar řekl, že k bití a mučení dochází i v případě jiných vězňů, což mi potvrdili telefonicky jejich příbuzní. Musíme nyní zjistit, co se opravdu děje, a získat podporu na mezinárodní úrovni, aby se o této problematice mluvilo v širším měřítku. My, jako občanští aktivisté, nezmůžeme mnoho. Když jednáme s ruskými orgány, jsme v pozici krávy, která prosí o pomoc řezníka.

Jak nyní v Rusku vypadá život manželky politického vězně?

Nijak hezky. Nyní mám ještě práci, dělám v obchodní společnosti, kde nikdo neví, že můj muž je politický vězeň. Ale myslím, že jakmile se to dozví, propustí mě. Maminka mi po svatbě řekla, že jsem manželkou nepřítele národa, a od té doby se mnou nemluví. Já bych chtěla klidně a spokojeně žít, pracovat, mít vedle sebe manžela, děti a vést úplně obyčejný život. Místo toho jsem se ocitla v jiném světě, v němž dochází k mučení a bití, ve světě, v němž musím komunikovat se službou výkonu trestu. Místo normálního života jsem se stala aktivistkou a myslím, že až bude Ildar propuštěn, nebudeme už moci žít normální standardní život. Víme totiž něco, s čím se nemůžeme jen tak smířit. Nemůžeme se vykašlat na ty lidi, kteří jsou zavření, a na všechno, čím procházejí.

Takže jste neuvažovala o emigraci?

To je hodně složité. Když jsem teď přijela do Prahy a viděla, jak tu máte teplo a krásně, cítila jsem najednou touhu se sem přestěhovat napořád. Ale zároveň si neumím představit, jak bychom mohli pomáhat lidem v Rusku, když tam nebudeme.

Foto: Michal Sváček, MAFRA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.