Touha po přehledném světě

Překvapivé zvraty máme rádi jen v detektivkách a na filmovém plátně. Vlastní životy chceme kontrolovat a světu rozumíme do té míry, do níž dokážeme předvídat další vývoj.

MF DNES - - NÁZORY - Vojtěch Varyš komentátor MF DNES

Jedním z nejzajímavějších aspektů vítězství Donalda Trumpa v amerických volbách, stejně jako červnového britského referenda o brexitu, je míra šoku a zděšení, které to u některých lidí vyvolalo.

Nemluvíme teď jen o nesouhlasu nebo o nedostatku fantazie, ale o touze po kontrole. O potřebě nebýt překvapován. O strachu vstupovat do neznáma. Od prezidenta Donalda Trumpa můžeme čekat úplně cokoli, i když nakonec bude nejspíš v protikladu k mnohým očekáváním celkem nudný a uměřený, s Clintonovou by každý věděl, na čem je.

Pokud by Británie měla v Evropské unii zůstat, nic by se neměnilo. Když odejde, není jasné, co se bude dít – jak v Británii, tak v Unii, i když se dá předpokládat, že život prostě půjde dál.

Nejen levicové strany pak rády nabízejí „jistoty“, na něž lákají v kampaních – jakkoli reálně nemůže být zaručeno nikdy nic. Dle známého pořekadla, že jsou jisté jen dvě věci: daně a smrt.

Nejde totiž jen o politiku. Sociologové mají hezký bonmot, dle nějž se slovo „instituce“dá definovat jako „předem připravený způsob jednání“. Přesně to je podstata instituce, ať už jde o úřad, nemocnici, školu, soud nebo manželství. Když do instituce vstupujeme, zhruba víme, jak se tam máme chovat a co se od nás očekává. Je to předvídatelné.

Jakkoli však máme pravidla na všechno, na co si jen vzpomeneme, život nás pořád překvapuje. Proti některým nepříjemnostem se můžeme tzv. pojistit, což může zmírnit následky, ale nezabrání to události samé. Proti některým věcem se pojistit nemůžeme a na něco pravidla nejsou.

I v našich soukromých životech je spousta faktorů, které ovlivnit nemůžeme, i když si namlouváme, že ano. To nemusí vést k žádné pasivitě, k určité míře pokory však ano. Ta by nám slušela i v případě, že se bavíme o veřejném dění, případně o vývoji celého světa.

Půvaby změn a zvratů

K půvabům voleb a hlasování všeho druhu patří, že díky nim dochází ke změnám. Dokonce i k takovým, kvůli nimž by volby mohli zakázat, jak říká známé heslo anarchistů. I když velké změny jsou to jen zřídka. K půvabu voleb ovšem patří i to, že jsou nevyzpytatelným mechanismem. Často dopadají překvapivě, a to se netýká jen důležitých hlasování. I v tom je ta zábava a vzrušení, které dělají politiku tak atraktivní.

Zároveň to ovšem mnohé děsí. Periodicky se pak objevují návrhy na omezení volebního práva, na vzdělávání voličů, na regulace volebních kampaní, dehonestují se různé voličské skupiny, řeší se, který kandidát „lhal“nebo kdo se zachoval víc nefér a samozřejmě kolik to všechno stálo a čí to byly peníze. Cílem všech úvah tohoto druhu opět není nic jiného než kontrola. Snaha mít volby pod palcem a zajistit, aby vždy vyhrál ten „správný“, tj. náš kandidát. Jenomže právě to volby, pokud jsou hodny toho jména, nejsou schopny zaručit.

Touha po předvídatelném a přehledném světě se však netýká jen těchto demokratů do slunečného počasí, kteří jsou demokraty jen potud, pokud vyhrává jejich kandidát. Stojí i v pozadí úvah konspirativních teoretiků, kteří odhalují tajemné nitky v pozadí dějů (nebo jsou o tom aspoň přesvědčeni) a zdánlivě mystické jevy vysvětlují jako do posledních detailů připravené rejdy.

Chvála tvůrčího chaosu

Věří tomu, že svět je řízen, že nic není náhoda a ani nemůže být. A přitom je to právě chaos, nepředvídatelnost, který je v našem světě tou nejsilnější zákulisní skupinou, tím nejmocnějším spiknutím. Dnes už se všichni smějí provařené tezi Francise Fukuyamy zkraje 90. let o „konci dějin“, ale kdybychom si sáhli do svědomí, o konci dějin mnozí z nás skutečně sní. Jen se asi liší v tom, kdy by měl nastat. Za situaci, v níž bude vše tak dokonalé, že už by se nemělo nic měnit, považuje každý něco trochu jiného.

Zatímco o Fukuyamovi se mluví s posměchem, částečně pravděpodobně proto, že za onen ideální svět pokládal kapitalismus západního střihu, zcela seriózně se mluví o „trvale udržitelném rozvoji“.

V samotném názvu tohoto programu je vepsána do nebe volající pýcha a drzost srovnatelná třeba s označením Titaniku za „nepotopitelnou loď“. Nebo s označením nějaké armády – či kandidáta – za neporazitelné, abychom se vrátili k politice.

Stejně jako dějiny neskončily, nelze předpokládat, že něco půjde trvale udržovat. Koneckonců, jak se říká, žádný strom neroste do nebe. Stejně je směšné pokládat něco za nezvratitelnou, neměnnou jistotu.

Jsou nepochybně věci, v nichž určitou míru jistoty potřebujeme, abychom mohli normálně fungovat. Od toho máme ty instituce, zákony, předpisy a dohody, o nichž byla řeč na začátku. Ale jezdit jen po rovných silnicích a podle předem připravených manuálů by byla nuda.

Neměli bychom ztratit schopnost se divit a nechat se překvapovat, neměli bychom se zbavovat odvahy zkoušet nové věci, objevovat nové cesty, zakoušet nové zkušenosti a také: čekat nečekané. V životě, ale i v politice.

Nejen levicové strany rády nabízejí jistoty, jakkoliv reálně nemůže být zaručeno nic.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.