Neumím těžit z konfliktů Alice Nellis

Až dosud točila filmy podle vlastních scénářů. Loni si vyzkoušela jiný styl práce. S režisérem Ivanem Zachariášem připravili pro HBO osmidílné drama Pustina. „Brala jsem to jako velmi dobrý druh duševního cvičení,“říká o natáčení ve dvojici.

MF DNES - - ONADNES ROZHOVOR -

Co se vám vybaví při slově pustina?

Chlad a pusto. A zároveň si vzpomenu na partu výborných lidí.

Seriál popisuje podivné mezilidské vztahy ve vesnici, která má ustoupit těžbě uhlí, ale také vyšetřování zmizení čtrnáctileté dcery starostky. Přenáší se v takových chvílích ponurý děj i na štáb?

Samozřejmě se projeví, že točíte temnou věc. Snažili jsme se udržovat atmosféru klidu, ve které herci můžou hledat polohy, které potřebují, protože je těžké hrát něco srdceryvného, když kolem ostatní juchají. Ale na druhou stranu ve chvíli, kdy to jen šlo, jsme se tohle snažili nějak kompenzovat. Přelévalo se to mezi soustředěním na to, o čem ten film je, a nadsázkou, kdy jsme si potřebovali odpočinout.

Dokázala jste se jako matka tří dětí od děje úplně odstřihnout?

V určitých chvílích. Pro mě je zmizení dítěte to nejhorší, co se může stát. V některých okamžicích, když o tom s herci chcete mluvit, si od té tragédie nemůžete držet úplný odstup, ale zároveň v rámci nějakého duševního zdraví to musíte dělat. Samozřejmě jsem si to někdy připouštěla, ale stejně je to nepředstavitelné.

Máte občas v hlavě scénáře, co by kdyby?

To si myslím, že úplně každý rodič, aniž by natáčel detektivní drama. A čím jsou děti starší, tím víc, protože je nemáme úplně pod dohledem.

Zakazujete si takové představy?

Snažím se, ale někdy to nejde. Říkám si, že většina dětí své dětství přežije. Snažím se v tu chvíli uvědomit, jestli je něco, co můžu udělat, aby nějaké věci nenastaly. A pokud ne, pokouším se ten scénář z hlavy dostat, protože tím ničemu nepomůžu. si myslím, že nikdy není pozdě naučit se něco nového, protože dělat stále stejné věci, nehledat nové možnosti, to je otrava.

Jak to vypadá, když dva režiséři dělají na jedné věci?

Ivan tím, že byl u projektu dřív, svým způsobem volil celkovou koncepci. Než jsem se rozhodla nabídku přijmout, vyprávěl mi, jak si to představuje, koho chce oslovit. Dělal to s absolutně plným nasazením, velmi poctivě, a to mě na tom taky lákalo. Líbilo se mi, když jsem viděla, že je do toho zažraný, že mu není líto ničeho navíc. Dlouze jsme si povídali a já se snažila pochopit, co má v hlavě. A pak už jsme natáčení měli rozdělené tak, že on udělá první dva díly, já další dva, pak zase on… Jeden z nás vždycky točil, druhý stříhal.

Vybírali jste spolu herce?

Ne, na obhlídky exteriérů jsme jeli spolu, ale casting dělal Ivan se svojí ženou Madlou. Já přišla, když už byli téměř všichni vybráni, a byla jsem nadšená. Madla má velkou zásluhu na celkovém výsledku, protože byla trpělivá a má velmi vyvinutý cit pro civilní herectví. To je podstatné. Zvlášť když potřebujete mladé lidi, musíte dlouze hledat.

Pozná se dopředu, že herci budou na plátně a v televizi „fungovat“?

Poznat se to dá, ale nesmí vám být líto času věnovanému hledání. Kdysi jsem poprvé obsadila Elišku Křenkovou, která se nezávisle na mně objevila i v Pustině. Přišla na casting a bylo jasné, že ona je ta pravá, okamžitě jsem to věděla, ale předtím jsem viděla spoustu jiných. Důležité je nepřestat hledat. Když si nejste jistá, musíte vybírat dál a dál.

Je pak při natáčení důležitá chemie, kterou herci často zmiňují jako podmínku pro to, aby film byl dobrý?

Určitě jo, ale nenazývala bych to nějakou záhadnou chemií. Čím jsem starší, tím víc

onadnes.cz

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.