Na houby na motorce? Už nikdy!

MF DNES - - NÁZORY -

Rád houbařím. Nejsem žádný machr, ale mám rád české lesy, kopce a louky, rybníky a vše, co k tomu náleží. S přibývajícím věkem ještě raději než zamlada. Ani během dlouholetého amerického exilu, kdy na houbaření nebyl ani čas, ani vhodné podmínky, jsem o chuť najít toho pravého hříbka nepřišel. Zpátky v Česku mě to žene do lesů navzdory vědomí, že mému slábnoucímu zraku leckterý hříbek unikne. Je možné, že i to moji houbařskou vášeň zvyšuje.

Přítel Martin si postavil chalupu, spíš je to letní sídlo, na kopečku za vesnicí své milé, les u nosu. „Přijeď, půjdeme na houby,“ozval se ve čtvrtek. V pátek ráno jsem si ověřil, že budou suché silnice, natáhl koženou bundu, nastartoval motorku a tradá k Martinovi. Ovšem – typicky – nevyjel jsem včas, abych s nimi vyrazil do mně neznámých hvozdů.

Nedaleko od cíle jsem Martinovi zavolal, že mám zpoždění. „To nevadí, já ti řeknu, kde jsme, snadno nás najdeš,“prohlásil optimista Martin a popsal mi cestu do jejich oblíbeného lesa. Znělo to tak jednoduše, že místo abych zaparkoval u chalupy a vydal se je hledat pěšky, rozhodl jsem se pokračovat na motorce, jsem přece chlap.

Z asfaltové lesní silnice jsem podle instrukcí brzo zahnul doprava a po další odbočce jsem drncal po lesní cestě. Pevněji jsem uchopil řídítka, nohy ze stupaček, oči zaseklé do cesty kroutící se přede mnou. Ta se jen mírně svažovala, ale také se v úvozu zužovala. Postupně se zúžila natolik, že otočení motorky by bylo náročné. Se zatajeným dechem jsem pokračoval ve směru udaném Martinem, doufaje, že se podmínky pro bezpečnou jízdu příliš nezhorší.

Zhoršily se, a to rapidně. Cesta mířila do nižší, vlhké části lesa, jistě plného hub všeho druhu. Časem vymletý úvoz měkl, měnil se v bláto plné starého listí, jehličí, šišek a větviček. Jel jsem krokem a nahlas jsem si nadával, jaký jsem vůl, že jedu v neznámém lese na houby na motorce. Přesto jsem věřil, že to zvládnu. A jistě se dá z lesa vyjet jinou, lepší cestou.

Pokračoval jsem s pocitem, že motorku stále ovládám, když najednou přední kolo sklouzlo, narazilo na stěnu úvozu a dvousetkilová motorka se skácela na levý kufr. Naštěstí jsem pod ní nenechal nohu, nezraněn na těle stál jsem nad ní v šoku, překvapen náhlým pádem. Motorka zabírala téměř celou šířku lesního úvozu. Lesem rezonovalo moje: „Dopr .... !“

Co teď? Ke zvednutí položené motorky je nutné znát trik, který mi ukázal policista, když jsem vloni na Long Islandu položil 1150, ještě těžší bestii, než je tato, ale sám jsem to dosud nevyzkoušel. Je při tom nutno zapojit nohy a záda. Podobně, jako zvedal Jean Valjean převrácený vůz v Bídnících Viktora Huga. No jo, ale ta moje mrcha leží „hlavou“dolů, budu ji zvedat do kopce. A když se vzepřu, nohy mi v blátě uklouznou a já skončím pod ní, staré kosti praskají ochotněji než mladé... Dokážu to?

Proč jedeš na houby na motorce, dědku plesnivej, zlobil jsem se sám na sebe. Tady ti ji žádný policajt zvedat nebude, jsi na to sám! A i když ji zvedneš, jak ji otočíš? Na to tu není dost místa, ale pokračovat v jízdě je nesmysl, dál neprojedeš, do ještě hlubšího bahna zapadneš, znovu se ti skácí, nohu pod ní necháš. Zvedl jsem ji i otočil a vyjel zpátky z lesa. Jak jsem to dokázal, to si nepamatuji. Musela to být fuška. Na požádání bych to zopakovat nedokázal.

Na pošramocené ego kašlu, ale odřeného kufru je mi líto. Stydím se, nemuselo se to stát, kdybych zaparkoval u chalupy a vydal se do lesa pěšky. Na mé jinak oblíbené štípání dříví mi nezbyla ani chuť, ani síla. Až Martinův gril mi zlepšil náladu. Před sedmadvaceti lety symbolizovali změny ve společnosti mimo jiné disident Jiří Dienstbier a generální tajemník Michail Gorbačov. Před dvěma lety létala na prezidenta Miloše Zemana vajíčka a lidé mu vystavovali červené karty. Jaké budou oslavy státního svátku letos a co zbylo po sedmadvaceti letech ze 17. listopadu?

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.