CENY PAMĚTI NÁRODA

MF DNES - - DNES PŘ Í BĚH -

v Želiezovcích. Když taky onemocněla, byla s dalšími odvezena do Pardubic. Přepravovali je autobusy s nápisem Zájezd. „Nezapomínejte, že vězňů bylo v padesátých letech přes dvě stě tisíc. Pořád nás někam přepravovali, převáželi, aby si lidé na sebe nezvykli a nevytvářely se ve věznicích kontakty. Autobusy plné vězňů s nápisy Zájezd jezdily běžně tam a zpět.“

Co si myslela? Litovala, že se zapletla? Podléhala zoufalství, panice? Kdo si dnes dovede představit, že nějakou dívku v osmnácti seberou a zavřou, když, měřeno dnešním pohledem, vlastně nic neudělala. Jen si nevzala pionýrský šátek, nezpívala budovatelské písně a nezřekla se rodiny.

Jak to, že s komunistickým režimem už v osmnácti tak silně nesouhlasila? Vždyť po válce mnoho mladých lidí věřilo, že se podaří vybudovat nový, lepší svět. Těm myšlenkám věřili inteligentní, vzdělaní lidé. Mnozí umělci přiznávají, že komunismu fandili a prozřeli až později.

„Myslím, že to říkají jen tak. Že většina lidí neprotestovala, protože prostě měli strach. Že si to teď takhle zdůvodňují. Jenže tehdy byl za tím, že mlčeli, normální strach, obavy a touha žít v klidu. Mnoha lidem totalitní režim vyhovuje. Ono je v něm jednoduché žít, pokud člověku nevadí, že mlčí, a přizpůsobí se.“

VYDRŽET, ČEKAT

Tvrdí, že jí už v osmnácti hodně vadil svět, který se kolem ní vytvořil. „Naštvalo mě to nabádání ve škole, ať se zřeknu rodiny. Ale hlavně jsem nechápala, proč mě chce někdo dirigovat a diktovat, jak mám žít, co si mám myslet, co mám říkat.“

Ve vězení stále věřila, že se dostane na svobodu dřív. Připadalo jí neuvěřitelné, že komunisté budou u moci tak dlouho. Každý den si myslela, že někdo přijde a řekne: Je to pryč, jdete domů. To se ale nestalo.

Mezitím se poznala s Bětuškou, která dostala šest let za to, že rodina nechala doma přespat člověka, který pak přešel do Německa. S Dášou Šimkovou, které říká bouřlivák, protože utekla z práce na poli a chytili ji po velkém pátrání. S Jarmilou Ečerovou, dcerou generála Ečera, který bojoval proti nacistům, byl soudcem Mezinárodního soudního dvora v Haagu a dostal infarkt, když ho estébáci zahrnuli do vykonstruovaného procesu. Jeho Jarmila dostala dvanáct let.

„Byly tam řádové sestry, poslankyně, profesorky vysokých škol. Ženy vzdělané, které mladší odsouzené učily jazyky a předávaly své znalosti. Já na ně zírala. To byla elita, zatímco já jsem byla nedůležitá pitomá holka. Pak v Pardubicích, tam už jsem se občas i něco učila, ale předtím v Želiezovcích jsem byla ráda, že jsem se vrátila z pole. Tam šlo hlavně o to, usušit špinavé a mokré věci, které jsme si ráno zase musely navlíct a vyrazit znovu do práce. Já byla tak utahaná, že jsem se jen svlékla a usnula,“vzpomíná.

A pořád myslela na jediné: vydržet, čekat, nic neprovést, aby jí trest nezvýšili. „Jako věčný optimista jsem pořád myslela na to, že to jednou musí skončit.“

Po pěti a půl letech šla domů, půl roku jí prominuli. Našla si práci na železnici. Začala jako průvodčí, ale bylo jí řečeno, že nikdy nemůže počítat s lepší pozicí, než je průvodčí na místních osobácích. Na to, aby pracovala v rychlíku, byla nebezpečná, co kdyby přišla do kontaktu s nějakým cizincem. Nakonec dělala na železnici v pokladně.

V roce 1963 se vdala. Vzala si muže, který byl také zavřený. Za to, že převáděl přes hranice. Ale manželství nebylo šťastné, po dvou letech se rozešli, zůstala jí z něj dcera. To, že byla ve vězení, se s ní táhlo po celou totalitu. Když byla dcerka malá, mohly jet do Bulharska. Týden předtím ji předvolali na policii a zabavili pas. Když nacvičovala s kolegyněmi na spartakiádu, dva týdny před odjezdem do Prahy přišla vedoucí, že ona jet nesmí. „Ten můj trest byl sice formálně smazaný, ale ve skutečnosti byl jen přeškrtaný různými barvami.“

HLAVNĚ NIC NEPROVÉST, ABY JÍ NEZVÝŠILI TREST. „JAKO VĚČNÝ OPTIMISTA JSEM POŘÁD MYSLELA NA TO, ŽE TO JEDNOU MUSÍ SKONČIT.”

NEROZUMÍ NÁM

Dcera měla kvůli ní problémy s přijetím na střední školu. „Víte, těžko se to vypráví někomu, kdo to nezažil. Je to podobné, jako když pozdě přijdete na oslavu, kde všichni pijí. Jako střízlivá se nikdy nebavíte jako oni. S námi, politickými vězni, je to podobné. Kolikrát jsme si vyprávěli s bratrem, jeho známými a já viděla na jeho ženě, jak mnohé nechápe. Jak nám nerozumí, protože používáme jiné výrazy. Je to přirozené.“

Léta pracuje v charitě a stále se zajímá o to, co se děje. Na jedné straně říká, že nemá smysl hrabat se v minulosti, na druhé straně ji mrzí, že po roce 1989 nebyly mnohé zločiny komunistů potrestány. „Rozhodně mi nejde o to, aby se babky a dědci posílali do vězení. Jde mi o morální odsouzení. A to se nestalo. Lidé převlékli kabáty a tváří se jakoby nic. Ve společnosti nenastalo všeobecné přesvědčení, že to, co se dělo, bylo špatně.“

Rozladilo ji, jak se představitelé státu postavili k návštěvě dalajlámy. Že se s ním ti nejvyšší nesetkali. „Protože z Číny přišlo upozornění, že se s ním nemají setkat, sklapli strachem. To jsem zpozorněla. Aha, to přece znám. Když jsem už byla venku z vězení, řekla mi známá: Mohla jsem dostat místo na městském úřadě a nakonec mi ho nedali, protože se s tebou stýkám. Řekla jsem jí, no to se, Ančo, nedá nic dělat, tak se vídat přestaneme. S tím dalajlámou je to stejné. Lidé se nemění. Chtějí hlavně klid, pohodlí, výhody. A mají pořád strach. To jsem ale bába, co? To říkám věci. Jenže jazyk je to jediné, co mi ještě slouží.“

scarlett.wilkova@mfdnes.cz

Letošní ročník je zaměřen na lidi, kteří se vzepřeli komunistické totalitě a za to strávili roky v kriminálech. Kromě Ludmily Váchalové cenu dostane Jitka Malíková, Antonín Tomík a Rudolf Dobiáš. Jejich příběhy jsou uloženy v databázi Paměti národa, která obsahuje vyprávění už více než šesti tisíc lidí. Slavnostní večer, kdy budou ceny předány, se koná 17. listopadu od 20 hodin v Národním divadle a přenáší jej Česká televize. Jitka Malíková

Rudolf Dobiáš

Antonín Tomík

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.