Pivo s Maxem: Trumpátor, Wilco a krasné devadesátky

MF DNES - - NÁZORY -

Jaroslav Rudiš

ekám na Maxe U Vystřelenýho oka na pražském Žižkově. Má zpoždění, jako vždycky. Padá ke stolu, vypíná mobil, aby svět nerušil, a zakusuje se do piva, co mu přistává na stole. A pak řekne:

„Myslím, že máme strašnou kliku. Myslím jako naše generace.“A já se taky napiju a řeknu. „Kliku? Já myslím, že se to všechno řítí někam do temnoty.“

„No právě! Brexit, teď ten uřvanec Trumpátor v Americe a další Trumpetové všude po Evropě, taky to tak vidím. Budou to ale krásný vzpomínky.“„Na tuhle dobu, jo?“„Ne, na devadesátky. Na tu dobu.“„Jo tak! No, jezdil jsem tenkrát z Liberce stopem na koncerty do Prahy do Bunkru. A vracel jsem se prvním vlakem a v Turnově jsem si dával k snídani pivo a párek u stánku.“

„No vidíš, hezký! A co jsi tady viděl za kapely?“

„Spoustu. Třeba Yo La Tengo, americká hodně pomalá noiseová parta. Hlučný krásný smutek. Pořád hraje.“

„Ty jsi byl vždycky romantik. Ale já se tady v té době taky ožíral po škole s Amíkama. Všichni byli oslnění tou naší svobodou, co nám spadla do klína, stejně jako my. Nadšení Havlem. Tím, že tady je všechno možný.“

„Jsme nějak sentimentální, ti řeknu, jak starý dědci.“„Na a co. Na to máme právo.“„Sentiment je přítomen, to říkal zpěvák Solomon Bob na koncertech.“„Taky americká kapela?“„Ne, ta byla z Liberce. Ale hrála docela americky. Výborný bigboš, v muzice Bob Dylan a Neil Young a v textech Liberec, prostě ten Reichenberg, já tam chodil na vejšku.“

„Hele, všichni nám ty vzpomínky budou jednou závidět. Teď už to bude jen horší, nový zdi, populisti, tupost, žádnej rock’n’roll. A oni nám to už závidí. Tuhle mi jedna mladičká holka v Liberálu řekla, Jéžiš, já už to nemůžu poslouchat, jak to bylo v devadesátkách krásný, jdi s tím někam.“„Žádný světlo nevidíš?“„Nevidím.“„Pivo možná zůstane.“„Možná jo. Jenže za války ho vařili vždy řidší, ale to těm volům, co chtěj válku, taky nevysvětlíš. Čím to je, že si lidi chtějí dát po pár letech svobody a míru do držky, aby se pak zase objímali a přísahali na věčný mír?“„Četl jsi Švejka?“„Jasný.“„Tam to všechno už přece je... Já teď čtu Karla Krause, víš, rodák od nás z Jičína, jeho Poslední chvíle lidstva.“

„To jsem taky jednou načal. Je to ale hrozná kláda.“

„To je. Ale možná to budeme dělat s kapelou v Německu v Brémách na divadle. Tam to taky všechno je. Celá ta lidská blbost a nepoučitelnost.“

„Kraus miloval tu Sidonii Nádhernou, že jo?“

„Jo, to byla große Liebe. A jeho táta vymyslel v Jičíně papírové pytlíky a začal je dělat ve velkém v kriminále ve Valdicích. Myslím, že je tam kriminálníci lepí pořád.“

„Takže něco přece zůstává, pytlíky v kriminále! Kdo ví, třeba je taky budeme lepit. Třeba nás jednou seberou za naše kecy.“„No nevím.“„Hele, nikdy nevíš.“Pijeme další pivo. „Jinak jsem teď v Berlíně viděl Wilco. Znáš je?“řeknu. „Jen jméno,“řekne Max. „Amíci, možná nejlepší rocková kapela na světě. Neuvěřitelně sehraná. Bigbít líznutý country.“„Mluvili o politice?“„Dělali si z toho srandu, trochu český sebeironický humor, ale bylo to den před volbami, že jo. Dva dny nato hráli v Utrechtu. Díval jsem se na playlist a zařadili jako první písničku Ashes of American Flags.“ „Popel amerických vlajek, či tak nějak.“„Jo. Tu v Berlíně nehráli. Prostě je taky zachvátil ten smutek a strach.“„A je to dobrá písnička?“„Skvělá. Co čteš jinak?“„Posledního Kahudu.“„A dobrý?“„Šílený to je! A proto to čtu! Navíc v tom taky trochu cítím ty naše devadesátky, někde pod prahem to prosvítá, stejně jako v Haklovi nebo u Malijevského.“„Sentiment je prostě přítomen.“„Jo, z týhle doby může mít radost jen magor. Ale ty vzpomínky nám nikdo nevezme.“„To zní strašně, jak z blbýho filmu.“„No a co? To je pravda, ty vole. Teď už to bude jen horší. Možná emigruju.“„A kam bys jako šel?“„Do Kanady možná.“„Do Kanady, jo?“„Nevím.“„Dáme ještě jedno?“„Jo.“

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.