Trump a české zájmy

Výsledek amerických voleb vyvolal u představitelů mnoha zemí EU rozpaky a obavy. Z Trumpových slibů v kampani však vyplývá, že Česku by jeho záměry v zahraniční politice spíše pomohly.

MF DNES - - FRONT PAGE - Hynek Kmoníček ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky

Zahraniční politika je zvláštní disciplína, která se v praxi vždy vymykala čisté korektnosti a černobílému pojetí dobra a zla. Ačkoliv v ní teoreticky jde o to, jak ochránit své národní zájmy před protivníky, prakticky jde i o to, jak je ochránit před spojenci. V okamžiku nástupu prezidenta Donalda Trumpa do čela našeho strategicky a bezpečnostně nejvýznamnějšího spojence proto bude dobré mít v obojím jasno.

Především bude nutné vědět, jestli zahraniční politiku bude vytvářet americký prezident, jeho ministr zahraničí, či ministerstvo zahraničí s odborníky Národní bezpečnostní rady. Případně v jakém poměru budou tyto síly směrem k nám a k našim národním zájmům.

Zatím to vypadá, že čím více by se nový prezident zabýval zahraniční politikou sám, tím by bylo pro naše národní zájmy lépe. Pokud by totiž začal plnit sliby z kampaně a udělal z nich priority zahraniční politiky, bylo by to dobré, protože mnoho z nich má na Česko buď neutrální, či pozitivní dopad.

Začne-li třeba prioritně stavět zeď na hranici s Mexikem, dopad na Česko je nulový. A to na dlouhý čas, když si vezmete délku 3 000kilometrové hranice a odhadované náklady 25 miliard dolarů. V americkém systému, kde je na každou cihlu jeden právník, dokážou projekt protáhnout na desetiletí. Nakonec by to mohl Trump prohlásit za onen dlouho očekávaný velký infrastrukturní projekt, který má pomoci v zaměstnanosti jinak dost obtížně zaměstnatelných lidí.

Sýrie a uprchlíci

Pokud Trump dosáhne dohody s Ruskem v Sýrii a my přestaneme donekonečna omílat francouzskou mantru o tom, jak musí Bašár Asad odejít, i když za něj není náhrada, a že v nastalém zmatku jistě nevznikne další Libye, přes kterou se budou valit vlny uprchlíků do Itálie, bude to pro Česko velmi dobrá zpráva. Počet uprchlíků v Evropě výrazně poklesne, a tím i tlak EU na jejich věčné přerozdělování v rámci bruselského perpetua mobile. Nálada bude pozitivnější a najednou se třeba ukáže, že skutečný problém pro Unii není ani Orbán, ani Kaczynski, ale pozice Británie při provádění podivného prostocviku jménem brexit, neboť to naopak důležité pro budoucnost EU je.

Americko-ruským ujednáním o Sýrii by navíc poklesla strategická důležitost Turecka pro oba velké partnery, a to by vytvořilo podmínky k vážnému rozhovoru o tom, co Turecko očekává samo od sebe v příštích letech. A místnost, kde by se o tom prezident Erdogan bavil s Putinem a Trumpem, bych mu nezáviděl. Konec syrského konfliktu by vedl i k rychlé vojenské porážce Islámského státu. Společný americko-ruský seznam skupin, které se zabývají islámským terorismem, a neměly by proto nalézt útočiště u USA, Ruska ani u jejich spojenců, by pak byl rozhodným úderem celé vlně islámského teroru posledních desetiletí. Opět by to mělo jasně pozitivní vliv na národní zájmy Česka.

Konec občanské války v Sýrii by znamenal i konec jedné z mocenských her Íránu, a tak by se mohla jeho pozice zhoršit poprvé od chvíle, kdy George W. Bush zlikvidoval revolucionářům zadarmo konkurenci v podobě iráckého Saddáma Husajna a umožnil tak rozkvět vlivu země na Blízkém východě.

Jestli by to stačilo na slibované změny dohody o íránském jaderném programu nebo přispělo k její větší vymahatelnosti, se nedá odhadnout. Že by nám to dalo do rukou lepší karty, je však nepochybné. Slabší, a tudíž flexibilnější Írán bez sankcí by byl vítaným trhem pro český export, jakkoliv nikdy nebude podstatnější částí našeho portfolia.

Existují i Trumpovy předvolební sliby, jejichž naplnění by mohlo jít proti českým národním zájmům. Sliby jsou ovšem často jen prázdné škatule, u kterých záleží, čím se naplní. Není v zájmu Česka, aby USA, čtěte NATO, odešly vojensky z evropského prostoru. Evropa nemá vlastní bezpečnostní alternativu. Pokud Trump hovoří o tom, že by se Evropa měla více podílet na zajištění vlastní obrany, ani tento požadavek nejde proti národním zájmům Česka. Nic kromě amerického tlaku nás ani Evropu k něčemu podobnému asi nepřinutí. Nesmíme však čekat se založenýma rukama a případně ještě mumlat něco o šoku. Ani jako Evropa, ani jako Česko. Členové NATO musí hovořit stejně otevřeně jako Trump. Jde nám o to, aby si prezident USA nezařadil NATO jen jako další organizaci establishmentu, se kterým bude bojovat.

Rozdělení sfér vlivu

To, o čem Trump hovoří, je staré dobré rozdělení sfér vlivu. Dojde-li k němu, je z pohledu Česka určující, abychom zůstali součástí západní sféry stejně jako sousední státy. Dá se předpokládat, že namísto světa americko-ruského ze studené války bude nakonec 21. století světem multipolárním, tvořeným regionálními hegemony s prstenci spíše ekonomicky než politicky ovlivňovaných menších států. V naší části Evropy je pro nás vždy lepší, aby tím hegemonem byla EU než jakýkoliv národní stát.

Z geopolitického pohledu bude nejdůležitější osud Ukrajiny. Rusko bez ní nikdy nebude velmocí, Ukrajina se zase nikdy dobrovolně nestane Ruskem. Finální řešení konfliktu je tedy možné pouze dvojí. Buďto rozpad Ukrajiny na dva či více celků, který však dnes nikdo nechce a který není ani v českém zájmu, nebo vytvoření statutu Ukrajiny jakožto nárazníkové zóny tvořené minimálně dvěma neslučitelnými entitami, každou pod vlivem jiné regionální velmoci.

Zatímco v syrském konfliktu jde z americko-ruského pohledu spíše o prestiž a velikost ega, na Ukrajině jde o uznání práva Ruska na statut regionální velmoci. Tady Trumpovo prezidentství asi řešení nepřinese, neboť nebude mít motivaci dávat Rusům zadarmo dárky, ale ani motivaci je Ukrajinou trestat. To je z pohledu našich národních zájmů spíše dobře a hlavně eskalace konfliktu po výsledku amerických voleb nehrozí.

Chladným a trochu cynickým pohledem se tedy zdá, že jedinou obětí nastávajících měsíců bude Transatlantická dohoda o obchodu a investicích mezi EU a USA, která rozděluje lidi. Ta by však dopadla stejně, i kdyby byla prezidentkou Hillary Clintonová. Jen Trumpa z toho bude na rozdíl od ní možné obvinit, protože o své ochranářské hospodářské politice hovoří otevřeně.

Jakkoliv výsledek amerických voleb zatím vyvolal u klíčových států EU rozpaky či obavu, nemusí být z pohledu ochrany českých národních zájmů špatný. Většina Trumpem navrhovaných kroků v oblasti zahraniční politiky má vůči nám neutrální či pozitivní výsledek. To však platí pouze tehdy, když americký prezident začne plnit program, na jehož základě byl zvolen. Pokud si nenechá vnutit republikánským, ale částečně i demokratickým establishmentem agendu George W. Bushe, anebo rovnou misionářský vývoz amerického typu demokracie do světa. Ten je na podobný export nepřipraven úplně stejně jako v roce 2001 Irák či státy v jeho oblasti za arabského jara. V takovém světě bychom nejen nadále přerozdělovali uprchlíky, hledali správnou kombinaci multikulturnosti a platili ropu krví, ale ještě navíc bychom při každém útoku islámských fundamentalistů dohledávali radarem z Brd, jestli u toho třeba nebyl zase nějaký Rus.

Pokud se USA s Ruskem dohodnou v Sýrii, počet uprchlíků do Evropy výrazně poklesne.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.