Člověk nesmí zůstat v umírání úplně sám

Černý humor někdy ulehčuje poslední chvíle umírajícím i jejich blízkým, říká Ondřej Nezbeda, který působí v mobilním hospici Cesta domů.

MF DNES - - ROZHOVOR - redaktorka MF DNES Ivana Karásková

Ač vystudoval biologii a tělocvik, živí ho nakonec jiné profese. Původně chtěl Ondřej Nezbeda odejít z médií na rodičovskou dovolenou a odstěhovat se na venkov. Namísto toho nastoupil do domácího hospice Cesta domů. Svou zkušenost s umírajícími vtělil do knihy Průvodce smrtelníka, která vychází právě v tomto dušičkovém bezčasí. Ladil ji pozitivně, chce totiž přispět k tomu, abychom se tématu umírání nebáli a nevyhýbali se mu.

Zjistil jste díky své práci o umírání něco významného, co jste předtím nevěděl?

Nedocházelo mi, jak je péče o těžce nemocné a umírající náročná. Lidé, kteří se rozhodnou pečovat o blízkého doma, jsou po pár týdnech vyčerpaní, po měsíci vyhořelí, a nakonec to může zničit rodinu. Mnozí proto nakonec pošlou umírajícího do nemocnice ne z lhostejnosti, ale ze zoufalství nebo strachu, že to nezvládnou. Netuší – stejně jako dříve já – kde můžou hledat odbornou pomoc. Vše probíhá bolestivěji, než by muselo. Proto jsem začal psát Průvodce smrtelníka. Aby lidé neudělali stejné chyby jako já, když mi umíraly babičky.

Takže to se solidaritou v českých rodinách není tak zlé, jak se říká?

Podle jednoho velkého výzkumu u nás pomáhá občas svým seniorům 120 tisíc rodin. S obědy, nákupy, s hygienou. Dalších 80 tisíc o ně doma pečuje dennodenně. Domovy důchodců nebo LDN pro ně představují krajní variantu. Často si však kvůli tomu sahají na dno. 35 % lidí, kteří pečují celodenně, se vzdalo zaměstnání, aby se mohli o rodiče dobře postarat. Z velké většiny to byly ženy, partnerky, dcery a snachy.

Výzkumy také udávají, že většina pacientů se svými blízkými nemluví o svých přáních souvisících se smrtí. Je to tím, že se intuitivně bojí konce a nechtějí ho přivolávat?

Spíš o tom začnou uvažovat, až když nastane vážný důvod. Pak se ale bojí, jak budou na jejich otázky příbuzní reagovat. Tak se to aspoň jevilo mně. Když mi umírala babička, utěšoval jsem ji plytkými frázemi, že se ještě dožije spousty vnoučat a ať s chmurnými řečmi nezačíná. Dnes vím, že to bylo ze strachu připustit si, že už tu za pár měsíců nebude. Při představě, že se jí zeptám, jestli se nebojí konce, jsem cítil zvláštní rozpaky. Nikdy jsem ji neviděl plakat a měl jsem pocit, že bych ji hovorem na takové téma jen rozrušil a rozesmutněl.

Jaká byla vaše první zkušenost se smrtí?

Bylo mi asi devatenáct. Přišel jsem u nás ve vsi do obchodu a najednou přiběhla sousedka, ať jí jdu pomoct. Její stará maminka ležela na podlaze a sténala. Evidentně byla v deliriu, pletla si mě se svým vnukem, měla nepřítomný pohled. Položili jsme ji na postel a řešili, jestli volat záchranku. Té ženě bylo už přes 80 let, byla hodně nemocná. Nakonec jsme záchranku zavolali, ale nějak jsme oba věděli, že už to nemá smysl. Sanitka přijela pozdě a pro tu ženu to bylo vysvobození. Dcera ji hladila do poslední chvíle po vlasech a loučila se s ní. Pamatuju si na ten poslední úsměv, který si věnovaly.

Zkušení zdravotničtí pracovníci prý poznají, kdy je smrt už na dosah.

To je další věc, která mě v hospici překvapila. Jak naše sestřičky a lékařky, ale mnohdy i blízcí dokážou rozpoznat, že jejich příbuzný umírá. Existuje řada symptomů, které umírání provázejí, ale já mám na mysli ještě něco jiného. Někdy to v jisté chvíli prostě poznáte.

Blízcí se však té chvíle spíš strachují. Proč je důležité být při tom?

Aby v tom člověk nebyl sám. Aby ho při tom někdo držel za ruku nebo s ním prostě jen byl. Stačili si říct ty poslední důležité věci nebo jen mlčet. Pamatuju si na případ, kdy v péči hospice umírala mladá maminka a její dva synové byli na letním táboře. Naši psychoterapeuti rodině doporučovali, aby pro syny poslala a oni se mohli s maminkou rozloučit. Rodina se rozhodla, že je na táboře nechá, nechtěla kluky vystavovat traumatickému zážitku. Rozumím jejich obavám, ale myslím, že to byla chyba. Pro ty kluky zůstává smrt mámy neuzavřená.

Předpokládám, že před nástupem do Cesty domů jste si musel doplnit kvalifikaci. Co to obnášelo?

Absolvoval jsem kurz pracovníka v sociálních službách. Trval tři čtyři měsíce, o víkendech. Pak jsem ještě pár měsíců docházel k umírajícím pod vedením zkušených zdravotníků z Cesty domů.

Co vás přimělo zajímat se při vašem mládí právě o konec života?

Impulzů bylo víc, především pracovní nabídka ředitele Cesty domů Marka Uhlíře. Ta kniha byla jeho nápad. Osobním důvodem pak byla smrt mojí babičky. Bydlela s námi celý život, poprvé jsem s ní letěl letadlem, vyměňoval si s ní knížky a vedl diskuse o politice. Přestože měla těžký život, nikdy si nestěžovala, podporovala celou rodinu, aniž se do něčeho nepříjemně vměšovala. Dodnes mě mrzí, že nakonec zemřela v nemocnici.

Jak se to přihodilo?

Trpěla úpornými bolestmi páteře. Do toho se přidaly vážné problémy s dušností, protože měla nemocné srdce a chronickou obstrukci plic. V posledních týdnech jí už při mluvení modraly rty a my jsme s úzkostí sledovali, jak ztěžka sýpe. Rodiče jí proto v jednom kritickém momentu přece jen přivolali záchranku. Tušili, že její stav je kritický, ale doufali, že se ještě vrátí, že bude moct zemřít doma. Už to nestihla. Telefonoval jsem s ní pár hodin před její smrtí. Z hovoru mi došlo, že už za ní nestihnu do nemocnice dojet – mohla sotva mluvit. Když mi bratr ráno zavolal, že babička zemřela, nebyl jsem překvapený. Ten poslední důležitý rozhovor s ní jsem ale promeškal.

Většina lidí prý neví, co je to paliativní medicína. Vy jste to tehdy věděl?

Jen základní informace. Myslel jsem si, že se mě to netýká. Když babička onemocněla, chtěl jsem ji pomoct vyléčit, ne zjišťovat, jak jí pomoct důstojně zemřít. V posledních dvou letech jejího života jsem ji tahal po ambulancích a bezmocně sledoval, jak jí lékaři ordinují baterie analgetik, po nichž trpěla nevolností. Přestože kvůli tomu během pár měsíců ztratila více než 10 kilogramů, ani jednou jsem se neodvážil lékařů zeptat, jak vážný je její zdravotní stav. Přistupoval jsem k babičce stejně jako oni – řešil jsem symptomy, ne to, co je za nimi. Nikdo z lékařů nezmínil možnost mobilní paliativní péče, neřekl, že by se jí dalo ulevit od bolesti pomocí morfinu nebo jiných opioidů. O tom, že se babička nejspíš blíží ke konci života, a že by proto bylo lepší nechat ji co nejvíce v klidu, nikdo nepromluvil.

Divíte se pak, že jsou lidé z představy konce rozpačití a bezradní, když mívá často skličující podobu?

Nedivím. Z dat vyplývá, že na rozdíl od vyspělé ciziny více než dvě třetiny Čechů neumírají doma, ale navzdory svým přáním v nemocnicích či léčebnách dlouhodobě nemocných. Rozvoj hospiců je u nás na začátku. V lůžkových hospicích u nás umírají 3,5 % a v těch domácích přibližně 1,5 % lidí ročně.

Jak vnímáte, když se někdo ze strachu z utrpení snaží smrt urychlit?

Kdybych se dozvěděl, že trpím alzheimerem nebo amyotrofickou laterální sklerózou (ALS), taky bych asi nechtěl trpně čekat na úplný konec. Je to však složitější. Ve své knize vyprávím příběh Přemysla Šlusaře. Onemocněl ALS a rozhodl se, že podstoupí asistovanou sebevraždu. Psal i poslancům a apeloval na ně, aby přijali legislativu, která by zákrok umožňovala v Česku. O svém úmyslu vyprávěl v reportáži České televize, na základě které se mu ozvala paliativní sestra Andrea Radomská. Vysvětlila mu, jak funguje mobilní hospic. Že i když nejspíš v důsledku nemoci zemře udušením, můžou ho lékaři v posledních chvílích přivést do hlubokého spánku a on ty nepříjemné a úzkostné okamžiky v podstatě prospí. A skutečně mu jeho původní úmysl rozmluvila.

Takže jsou-li lidé zbaveni strachu z bolesti a samoty, přestanou ze světa pospíchat?

Mnohé průzkumy to potvrzují. Bohužel naše společnost se o umírající ještě nedovede postarat. Ta hrstka domácích hospiců poskytuje své služby jen díky grantům a darům. Nicméně od roku 2018 snad má být mobilní hospicová péče konečně hrazena ze zdravotního pojištění. Pak by mohly mobilní hospice působit v každém okresním městě.

Vyslechl jste v hospici z úst umírajícího nějaké zvláštní poslední přání?

V knize vyprávím příběh Jiřího Součka, který mě svým přístupem k umírání ohromil. Žil velmi aktivně, chodil plavat, jezdil na hory a do zahraničí. A pak zjistil, že trpí leukemií a zbývá mu půl roku života. Odmítl malou naději na vyléčení a rozhodl se, že raději poslední chvíle stráví doma s rodinou, urovná si vztahy, zajede se rozloučit s kamarády. Během mé návštěvy otevřel láhev tequily, kterou si schovával víc než deset let, a vyprávěl mi, že jestli se dožije sedmdesátky, chtěl by si skočit z letadla. Už to nestihl.

Co jste se během své práce v Cestě domů dozvěděl o umírajících?

Většina nesnáší utěšující fráze. Okamžitě odhalí faleš a neradi chodí kolem horké kaše. Pochopil jsem díky nim, jak důležité je jen sedět a poslouchat. Že potřebují ještě jednou někomu vyprávět o svém životě. Třeba jen v pár větách. Mnozí taky mají specifický, černý humor, který vše ulehčuje jim i pečujícím. Jednou jsem si s klientem povídal o posledních věcech a on si vzpomněl, jak se vracel s vnukem z nedělní bohoslužby. Nasedli do metra, když se z reproduktoru ozvalo: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“Malý vnuk to doprovodil komentářem, který zaslechl v kostele: „Slyšeli jste slovo Boží.“„A takhle jednoduchý to je,“dodal ten pán.

Co jste se za ten rok dozvěděl o sobě?

Začal jsem méně myslet na práci a kariéru a víc na rodinu. Zároveň se o svoji ženu, děti, rodiče, bratry mnohem víc bojím. Občas mě přepadne úzkost z toho, jestli uvidím syny dospět. Jak zvládnu smrt mámy a táty. A někdy jsem hloupě sentimentální. Viděl jsem nedávno ve vlaku starší pár, který společně četl noviny a upíjel kafe ze společného hrnku. Dojalo mě to. To se mi dřív nestávalo.

Jaký je váš způsob truchlení? Chodíte k hrobu babičky na Dušičky?

Chodím, ale radši si s ní povídám. Vzpomenu si na ni pokaždé, když se začnu litovat. Nesnášela to. A říkám si, jestli by jí nevadilo, co všechno o ní v Průvodci smrtelníka vyprávím. Rozhodně by mi tu knihu kriticky okomentovala.

Foto: Michal Šula, MAFRA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.