Jsme pořád ještě Západ. Zatím

Polsko a Maďarsko jsou varováním, že ke zlomu od skutečné demokracie k její karikatuře stačí jedny volby. Česko má stále plnou demokracii západního typu. Avšak je třeba ji ochránit.

MF DNES - - NÁZORY - Luboš Palata redaktor MF DNES

Vyvolávání strachu se v Česku stalo nadužívaným nástrojem. A především při vyvolávání strachu z uprchlíků dosáhly tyto praktiky nebývalých rozměrů. Strach o náš další demokratický vývoj je však na rozdíl od strachu z uprchlíků namístě. Odpůrců demokracie v naší zemi na rozdíl od běženců totiž skutečně přibývá.

Lidé, kteří usilují o demontáž stávajících ústavních pořádků a demokratických svobod, jsou přitom pro náš další život daleko větší hrozbou než migranti. Těch k nám od roku 1990 přišly statisíce a statisíce a náš život rozhodně nezhoršili, pokud nám ho dokonce nezlepšují.

Obavy o demokracii jsou namístě také proto, že jak ukazuje situace ve srovnatelných středoevropských státech, stačí při nevalné úrovni postkomunistických demokracií jedny jediné volby a všechno, nebo skoro všechno, může být jinak a špatně.

V Maďarsku, kde demontáž demokracie postoupila v našem regionu asi nejdál, měl Viktor Orbán alespoň podporu skutečné většiny národa. I když k ústavní většině mu v roce 2010 pomohl volební systém.

Orbán mohl využít tohoto mandátu k posílení demokracie, dát Maďarsku nejen novou ústavu, ale i funkční demokratický systém, který by do budoucna ochránil zemi před politickou svévolí různého druhu. Místo toho zrušil, nebo zásadně oslabil, kontrolní demokratické mechanismy, aby neohrožovaly jeho moc. A férovou politickou soutěž změnil v neférovou. Volby se sice v Maďarsku stále dají vyhrát, ale podmínky soutěže jsou asi tak vyrovnané, jako když vládnoucí mužstvo nastoupí v kopačkách a opoziční soupeři hrají bosi.

Zatímco Maďarsko lze brát jako mimořádný případ, na sousedním Polsku nic mimořádného není. Strana Právo a spravedlnost tam před více než rokem nevyhrála volby nijak přesvědčivě a jen shodou okolností a náhod dala dohromady těsnou většinu v parlamentu. Polsko loni nebylo žádným zhrouceným státem, naopak za předchozí vlády Občanské platformy prožilo nejlepší a nejbohatší roky své moderní historie.

Přesto kabinet Práva a spravedlnosti, kterému sekunduje stranický prezident Andrzej Duda, vládne stylem, který demontuje demokratické instituce rychleji a drsněji, než to dosud předvedl Orbán.

Nejhorším krokem je paralýza Ústavního soudu, který dobře nefungoval už předtím, ale noví vládci ho zcela odstavili. Proto, aby jim nic nekomplikovalo přijímání zákonů. Lze se právem obávat, zda po tomto kroku nebude následovat kriminalizace opozice, a to i ve vykonstruovaném případu smolenské havárie. Leteckou tragédii se noví vládci snaží líčit jako spiknutí tehdejšího premiéra Donalda Tuska a ruského vládce Vladimira Putina, jehož cílem bylo zavraždění prezidenta Lecha Kaczynského. Nikdo netuší, kam tyto paranoidní

Ne že by demokracie v Česku byla bez mráčků, ale tak zataženo jako v Polsku či Maďarsku tu není.

snahy mohou dospět, ale za pouhý rok obraz polské demokracie tak potemněl, až to děsí.

Ne že by demokracie v Česku byla obrazně řečeno bez mráčků, ale tak zataženo jako v Polsku nebo Maďarsku rozhodně není. Ano, máme velice podivného prezidenta s ještě podivnějšími výroky, podezřelými zahraničními přáteli a bizarní partičkou spolupracovníků. Avšak odhlédnuto od nedůstojnosti výkonu úřadu nejsou přímé škody působení Miloše Zemana v pozici hlavy státu na stav demokracie nijak mimořádné. Polistopadová svoboda Zemana přežije, zvláště pokud odejde po prvním mandátu, jak to udělal i jako premiér.

Na to, jak příšerně skončil bývalý premiér Petr Nečas a s ním i jeho vláda, je odhlédnuto od Zemana stav našeho demokratického systému ještě dobrý. Avšak i v něm stačí jedny volby, doplněné pokračováním Zemana ve funkci, a může být mnohé jinak. Lze se jen utěšovat, že náš Ústavní soud a soudní instituce jsou asi v nejlepším stavu z celé postkomunistické střední Evropy. Veřejnoprávní televize a rozhlas jsou nejsvobodnější a v rámci regionu nejlépe plní svoji kontrolní funkci. Máme důvěru budící armádu a ne tak úplně špatnou policii. Avšak to přesto nemusí stačit.

Premiérem jen na plný úvazek

Pro mnohé lidi, kteří letos 17. listopadu demonstrovali na podporu svobody a demokracie, představuje vedle Zemana zásadní ohrožení demokracie i Andrej Babiš, v jehož rukou se soustředí dosud nebývalá politická, ekonomická i mediální moc. Andrej Babiš však hraje podle pravidel, která mu stávající demokratický systém umožňuje. Nemá absolutní ani převažující moc ani v jednom ze tří pilířů svého působení. Je však na něm, aby místo svých mnohdy nekonzistentních vystoupení přesvědčil v čase do voleb nejen slovy, ale i činy ty, již v něm vidí ohrožení demokracie, že k ničemu takovému nesměřuje. A pak aby se toho i držel.

Také v tom, aby se stal politikem na plný úvazek a dalších aktivit se dostatečně dlouho před volbami sám dobrovolně vzdal. Případná premiérská funkce si toho nepochybně žádá. Jinak sice vyhraje volby, ale setká se s takovým odporem vyděšené veřejnosti, že mu vládnutí rychle zhořkne.

Pokud mají politici pocit, že Andrej Babiš a jeho případné jednoznačné vítězství ohrožení demokracie představují, mají stále v rukou zákonodárnou moc a mohou vyztužit pravidla férové politické soutěže a demokratické instituce tak, aby k tomu nedošlo. Hlasy v parlamentu na to mají už tři roky a ještě pár měsíců mít budou. Jestliže to neudělají, jsou i oni viníky toho, co může přijít.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.