Ve výsledcích a telegraficky

MF DNES - - SPORT - Matěj Tomíček reportér MF DNES vyzkoušela? Vezmete si někdy i prášek na spaní?

Cesta přes Paříž do čínského Charbinu trvala více než 25 hodin. „To bylo hrozné, už jsem nevěděla, jak se zabavit,“vyprávěla Martina Sáblíková. V Číně ji trápily smog a krutá zima, kvůli které jezdily autobusy rychlostí 30 km/h a cesta z haly do hotelu trvala více než hodinu.

Minulé pondělí se letecky přesunula do Tokia a autobusem do Nagana. „Druhá cesta byla v pohodě, měli jsme pro sebe dvě sedačky, takže jsem se i vyspala,“líčila devětadvacetiletá rychlobruslařka.

Do Asie se Světový pohár vrátil po dvou letech a Sáblíková na něj bude vzpomínat v dobrém: v Charbinu i v Naganu vyhrála své tříkilometrové tratě.

Už desetkrát ovládla absolutně Světový pohár na dlouhých tratích, nyní ho vede znovu, o 60 bodů před Nizozemkou Antoinette de Jongovou. „Je super, že mám hned takový náskok,“říká.

Letošní asijská mise je tedy splněna. Co o ní říká?

Co se vám vybaví jako první, když se řekne Asie?

Po tak dlouhé době, co jsem tady, tak asi hlavně asijské jídlo – rýže, těstoviny, ryby. Skoro nic jiného tady nejíme. I když i tu rýži dělají na několik způsobů, těstoviny jsou pokaždé jinak ochucené a dávají nám i kuřecí a hovězí maso. Ale před závodem se nemůžu nacpat hovězím a kuřecím a myslet si, že z toho zajedu skvělý čas. Ze začátku týdne si maso dát můžu, ale pak už jsem stejně na rýži, těstovinách. Dávají nejvíc energie.

Co ještě je při asijské části Světového poháru pro vás jiné oproti té evropské?

Trochu lidé. Ale jsou hrozně hodní, vůbec se tady necítím špatně. Organizace Světového poháru je v Asii úplně v pohodě, nejhorší je pro mě časový posun.

Pořád? Ani po tolika letech se to nezlepšilo?

Letos to vlastně až tak hrozné nebylo, ani nevím, jak se mi to povedlo, ale žádný extra problém jsem po příletu se spánkem neměla. Možná i proto, jak ta cesta byla dlouhá. V hotelu jsem po ní byla tak vyčerpaná, že jsem hned usnula. A od té doby to docela šlo, i když se občas samozřejmě v noci probudím.

Je pro vás horší aklimatizovat se cestou na východ, nebo na směru nezáleží?

Jedno mi to není, protože když jsem doma, občas jdu spát později a ráno si přispím. Tenhle model vyhovuje více cestám do Ameriky. Ale vstávat o půlnoci a chodit spát třeba ve tři, ve čtyři odpoledne českého času, to už je trochu těžší.

Co všechno už jste kvůli aklimatizaci

Když to jde bez něj, jsem ráda. Ale občas se mu nevyhnu. Nejlepším receptem je podle mě opravdu co nejvíc se unavit a pak zůstat v novém časovém pásmu vzhůru do té doby, než máte jít spát. Prvních pět dní v Asii si ani nemůžu jít lehnout po obědě, jak jsem zvyklá z Evropy. Kdybych si tuhle siestu dopřála, mohla bych taky usnout na nějakých pět hodin a nemusela by se mi pásma převrátit. Snažím se spíš zůstat vzhůru, a když už večer padám na hubu, lehnu si a spím, protože je tělo opravdu unavené.

Hrají při boji s aklimatizací roli i zkušenosti?

Pro toho, kdo letí tak daleko poprvé, je to určitě horší než pro mě. Moje tělo už teď ví, že se každý rok posune na východ nebo na západ. Kdo to nezažil, a to se týká hlavně mladých holek, bojuje s tím opravdu těžce.

Jaká byla vaše úplně první cesta do Asie?

V roce 2003, kdy jsem v japonském Kuširu jela své druhé juniorské mistrovství světa (skončila celkově ve víceboji 34.). Byla to má první tak dlouhá cesta letadlem a nevzpomínám na ni moc ráda. Těch deset hodin letu jsem se bála jít vyčurat, jak se letadlo naklánělo. Dokonce jsem se bála i vykouknout z okénka.

Na kterou z asijských cest naopak

Před třemi týdny se do Asie vydala na cestu za jedenáctým triumfem ve Světovém poháru. Domů si Martina Sáblíková veze dvě vítězství.

vzpomínáte nejraději? Na světový šampionát v Naganu 2008, kde jste získala zlato na pětikilometrové trati?

Asi ano. Ale také na olympiádu v roce 1998. Tu jsem zažila jen v televizi, ale i tak to bylo moc krásné.

O asijském publiku se říká, že je tišší než to evropské nebo americké. Je to tak?

Je. V Calgary nebo v Heerenveenu přijde nejvíc lidí a všichni tam rychlobruslení milují. Ať už jede kdokoliv, všichni tleskají a fandí. V Číně třeba bylo celou dobu na dráze ticho, že byste uslyšeli spadnout špendlík. Ale když potom jel nějaký Číňan, lidé fandili. Je to zvláštní, skoro kamkoli přijedeme a jede se A skupina, je to znát, publikum burácí. A v Nizozemsku neslyšíte vlastního slova. V Charbinu jsem se šla podívat na stadion, když se jelo finále mužské pětky. Chtěla jsem nasát atmosféru a v hale bylo úplné ticho. Bylo to vtipné.

V Asii trávíte už třetí týden. Čím se zabavíte, když zrovna nebruslíte a neregenerujete? Máte čas i na trochu objevování?

V Charbinu to kvůli smogu moc nešlo, skoro se tam nedalo dýchat. Vlastě jsme znali jen cestu z hotelu na dráhu. Těch čtrnáct dní tam

bylo pro mě docela kritických. Jednou jsme skoro nedošli ani k autobusu. Byla vyhlášena největší smogová hodnota, dávali nám roušky, bez nich se vyjít vůbec nedalo, to bylo docela nepříjemné.

V Japonsku vás zase přivítala azurová obloha, že?

Nagano je úplně jiné. Není tady žádný smog, úplně jinak se tu dýchá. Hned první den po příletu jsme se šli proběhnout, to bylo skvělé. Jsem ráda, že můžeme jít ven, prohlédnout si město. Kvůli závodům to sice není na víc než dvě tři hodiny, ale i to je fajn.

Co jste tedy stihla vidět z Nagana?

Hlavně centrum města, kde jsme si procházeli obchůdky. Mají tady i takové ty speciální japonské baráčky. Ale mně se Nagano líbí nejvíc ve tmě. Když svítí všechny nápisy, je to krásné.

Je tam ještě cítit olympijská atmosféra?

Na dráze určitě. Zůstaly tam symboly, dokonce na ní mají i olympijské muzeum – a v něm i české odznaky.

Vnímala jste i rozdíl mezi lidmi v Číně a v Japonsku?

Určitě. Ne že bych chtěla pomlouvat Číňany, ale Japonci mi přijdou daleko ohleduplnější a přátelštější. Zajímavé je už jen srovnání řidičů, kteří nás vozí na dráhu. V Číně jsme na ně museli i klepat, aby nám otevřeli autobus, protože v něm spali. V Japonsku stojí před autobusem v bílých rukavičkách a vítají nás. Jsou úplně jiní. Úsměvné je to tu i s klaněním se na pozdrav. Jdete do restaurace a číšník se vám začne uklánět. Vy se mu ukloníte zpátky a on se ukloní znova. Tak se zase ukloníte a on znova.

V Asii jste vyhrála oba závody na tři kilometry. Asi na ni tedy nebudete vzpomínat ve zlém.

To určitě ne. Závody na tři kilometry jsou pro mě samozřejmě alfou a omegou, ale není to jen kvůli vítězstvím. Asie je celkově krásná, má své kouzlo.

Foto: Michal Šula, MAFRA

Kouzlo Asie Světový pohár rychlobruslařů se do Asie vrátil po dvou letech a Martina Sáblíková na něj bude vzpomínat v dobrém: v Charbinu i v Naganu vyhrála.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.