ČEZ má rád vodu. Natřel obří trubku pod Orlíkem

ČEZ dokončil obnovu obřího potrubí pod hrází přehrady Orlík. Obtížně přístupné prostory se v tomto rozsahu opravovaly vůbec poprvé od zprovoznění elektrárny.

MF DNES - - EKONOMIKA - Reportáž Jan Brož redaktor MF DNES

Pohled na otvor o průměru zhruba půl metru vedoucí kamsi do temnoty budí v člověku klaustrofobické pocity. Představa, že se za průchodem běžně valí vodní masa o rychlosti 150 kubíků za vteřinu, je ale ještě nepříjemnější. Tentokrát je výjimečně na druhé straně sucho a cesta na dno přivaděče TG4 vodní elektrárny Orlík je volná.

Přivaděč je zhruba šedesát metrů dlouhé potrubí o průměru šest metrů vedoucí skrz hráz Orlíku. Nejdříve klesá asi ve sklonu 45 stupňů, pak přechází do vodorovné spirály obtáčející do kruhu zasazenou řadu rozváděcích lopat. Jejich pootočení by za běžných okolností pustilo vodní živel ke Kaplanově turbíně a s velkým hlukem spustilo elektrárnu.

Tentokrát však TG4 mlčí. Soustrojí, stejně jako sousední TG3, v posledních třech měsících prošlo rozsáhlou obnovou a nyní čeká na opětovné zaplavení. Slyšet je pouze bzučení odvětrávaní, které vysušilo přivaděč do té míry, aby bylo možné opatřit jeho stěny novým nátěrem. Ještě předtím ale bylo třeba ve svažujícím se a obtížně přístupném prostoru postavit lešení o celkové hmotnosti 25 tun.

„Pak se sem zavedly hadice pro pískování a pomocí ostré strusky se odstranil nátěr a vyčistila plocha. Některá místa se musela zbrousit, jedno místo vyžadovalo galvanické pokovení,“popisuje průběh prací vedoucí provozu elektrárny Pavel Synek.

„Všechno se tu hýbe“

Muž, který na Orlíku působí 17 let, při chůzi přivaděčem vysvětluje pro laika složité technické detaily o fungování elektrárny. V místě, kde končí spirála a přivaděč se začíná zvedat do výše směrem k hladině přehrady, upozorní na spoj vedoucí po obvodu potrubí. „Tady je betonový blok hráze a tady betonový blok elektrárny,“ukazuje.

Kvůli teplotním rozdílům je hráz i elektrárna neustále v pohybu. Aby se vodní dílo s těmito posuvy vyrovnalo, je sestaveno ze 33 betonových bloků. Přivaděč se nachází v jednom a spirála v jiném. Ty spojuje takzvaná dilatační spojka umožňující vzájemné posuny.

„Hráz má vodní a vzdušnou stranu. Každá z nich podléhá jinému teplotnímu namáhání, takže v létě se vzdušná část více prohřívá a celá hráz se napřimuje proti vodě. V zimě je tomu naopak,“vysvětluje Synek. Posun u koruny hráze může činit až jeden centimetr.

To už ale Synek jakožto zaměstnanec ČEZ zabíhá do působnosti svých kolegů z Povodí Vltavy. Elektrárnu sice vlastní akciová společnost ČEZ, hráz už ale spadá pod státní podnik Povodí.

ČEZ vodě věří

Obnova přivaděče je součástí modernizace vodních elektráren ze skupiny ČEZ. Energetický podnik do obnovy svých 46 vodních zdrojů nasypal za posledních 12 let dvě miliardy korun. Vedle Orlíku se rekonstrukce dočkaly Dalešice, Kamýk či Lipno. Modernizace má prodloužit životnost elektráren o desítky let.

ČEZ na vodní elektrárny sází i proto, že jde o čistý zdroj, který nevyžaduje žádné palivo a kromě nákladů na údržbu může vyrábět proud v podstatě zdarma. Na rozdíl od solárních elektráren se na ně veřejnost nedívá skrz prsty a kromě levné výroby elektřiny hraje roli rychlé spuštění v řádu dvou minut. To je totiž důležité pro regulaci přenosové soustavy.

Když se proto nedávno prodávaly hnědouhelné doly v německé Lužici, byl to právě ČEZ, kdo si vymínil, že součástí nabídky mají být i vodní elektrárny o výkonu 3 000 megawattů. Výkon jeho vodních zdrojů by se tím více než zdvojnásobil. ČEZ v boji o německá aktiva ale nakonec neuspěl.

Foto: MAFRA

Cesta vody Hrází Orlíku vede šedesátimetrový přivaděč (nahoře), kterým teče vodní masa ke Kaplanově turbíně.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.