Ivana Karásková

MF DNES - - ROZHOVOR -

redaktorka MF DNES

Zuzana Tornikidis studovala i pracovala v řadě zemí světa, další projela jako cestovatelka. Ve Spojených státech adoptovala afroamerickou holčičku, ke které časem přibyly tři vlastní děti. Jako čtyřnásobná matka toulavé boty na čas uložila do skříně a nyní nalézá naplnění v charitativní práci pro děti, které mají méně štěstí než ty její. Už čtvrtým rokem stojí v čele Nadace Agrofert, mezi jejíž priority patří fond pro samoživitele.

Usadila jste se v Praze, dokáže vám nová práce nahradit bývalý akční život?

Pozoruji na sobě zajímavý vývoj. Zatímco s jedním dítětem jsem klidně dál cestovala, i když bylo úplně malé, se čtyřmi už to nejde. Nějaké jednodušší destinace jsou schůdné i s nimi, ale například poslední prázdniny jsme poprvé zůstali v Česku. Koupili jsme chalupu. Člověk najednou dovede ocenit, jak je u nás krásně, jakou máme přírodu, milé lidi. Na svoje prázdniny na venkově mám nejkrásnější vzpomínky. Tam nás rodiče vypustili, my děti jsme lítaly venku, lezly po stromech a večer se špinavé vracely domů, což už dnešní děti moc neznají. Myslím, že to ke šťastnému dětství prostě patří, a proto jsem to chtěla dopřát i svým potomkům.

V Česku se narodily tři vaše vlastní děti. Vždycky jste chtěla mít početnou rodinu?

Za sebe říkám: čím víc dětí, tím líp. Rodina tak lépe funguje, děti se musí naučit starat se i jeden o druhého, pomáhat si, dělit se. Doma máme kromě Georgie pětiletou holčičku a dva kluky, tříletého a osmiměsíčního.

Značí to, že jste ještě neskončila?

Spíš je mi trochu líto, že jsem nezačala dřív, protože děti si zaslouží rodiče, kteří jsou mladí, akceschopní a v budoucnu mohou dobře fungovat i jako prarodiče. Kdybych neměla skvělou maminku, která mi několikrát týdně pomůže s hlídáním dětí, nemohla bych pracovat. Mají spolu krásný vztah a já nemám pocit, že potomky nějak šidím, což by u profesionální chůvy asi nefungovalo.

Na adopci dítěte se obvykle orientují lidé, co nemohou mít vlastní děti. Vy jste jí však začala. Co vás k té myšlence přivedlo?

Mám sice ještě bratra, ale vzpomínám si, že už jako dítě jsem chtěla po svých rodičích, aby adoptovali sourozence, což se bohužel nestalo. Moje maminka má velké sociální cítění, tak mě i vychovala. Adopci vnímám jako zcela přirozený způsob, jak založit rodinu, mezi dětmi skutečně necítím žádný rozdíl. Navíc jsem přesvědčena, že ústavní výchova, byť sebelepší, dětem nesvědčí.

Jsou adopce v USA jednodušší než v Česku?

Původně jsem uvažovala o Česku, jenže v té době jsem žila v Americe, kde se to ukázalo schůdnější. Po vyřízení všech formalit jsem holčičku dostala hned druhý den po narození, což je v USA zcela běžné. Celý proces byl neuvěřitelně rychlý, to však bylo způsobeno i tím, že jsem netrvala na dítěti se světlou pletí a modrýma očima. Stejně jako u nás totiž v USA náhradní rodiče často chtějí, aby se jim dítě co nejvíc podobalo, což u mě nehrálo žádnou roli.

Jak dcera zapadla do českého prostředí?

Chodí do třetí třídy, moc ji to ve škole baví, má samé jedničky. Určitě i díky báječné paní učitelce, kterou si nemůže vynachválit. Také na osudu Georgie jsem si palčivě uvědomila, kolik existuje šikovných dětí, které by mohly v životě uspět, ale prostě tu šanci nedostanou.

Proto se v nadaci stal prioritou fond pro samoživitelky?

Nadace je takové moje další dítě. Sice jsem nestála u jejího zrodu – myšlenka založit nadaci přišla od Moniky a Andreje Babišových, ale už čtyři roky

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.