Text: lenka vrtišková nejezchlebová foto: ondřej košík

MF DNES - - ONA DNES ROZHOVOR -

Dívala jsem se na váš Facebook, vy jste pořád někde v lázních? Covásnanichtakláká?

Asi stárnu. Když jsem skončila jako zpravodajka Českého rozhlasu v Německu a vrátila se do Prahy, v prvních měsících jsem se s tím vůbec nemohla srovnat. Každý pátek jsem odjížděla do Berlína, potřebovala jsem ruch velkoměsta. Byla to úplná obsese. Chyběla mi burácející metropole, pověstně vrzající berlínské metro se specifickým odérem, obrovská kulturní nabídka, rozmanitost, nepopsatelný pocit vnitřní svobody. A pak to postupně přešlo. Teď naopak vyhledávám ten trochu ospalý lázeňský život, když si potřebuji odpočinout. Možná fakt stárnu, a taky už mám něco po světě naježděno.

Jak vlastně dnes vypadá váš pracovní týden? Vraťme se v čase na začátek. Lákal vás rozhlas už za studií žurnalistiky v Bratislavě?

Lákalo mě mluvené slovo. Vyrůstala jsem v herecké rodině, od dětství jsem recitovala. Nakonec jsem se rozhodla pro televizní specializaci. Už při studiích jsem pracovala v televizi a počítala s tím, že tam po státnicích nastoupím. Dva roky jsem vysílala, už jsem měla praxi. Ale moje „kmotra“, v jejímž týmu jsem byla, si natvrdo řekla o úplatek, aby mi zařídila stálé místo. Šok! Asi to byla běžná praxe v socialistické televizi. To pro mě nepřicházelo v úvahu, takže „sbohem, televize“. To bylo v létě 1989. Bylo mi dvacet dva. Měla jsem diplom. A žádnou práci. co hráli. Měla jsem strašnou trému, v tom kině jsem seděla jak v rauši. Pak schůzka a za dvacet minut jsem měla smlouvu.

Co na to rodiče?

Domů jsem z Prahy poslala pohled s Hradčany a oznámením, kam nastupuji. Když se naši vrátili z lázní a našli pohled, táta si ho přečetl jako první, vůbec si nevšiml, že je z Prahy. S radostí ho dal mámě se slovy: „Super, Zitka má v Bratislave prácu v rozhlase.“Máma koukla na pohled a říká: „To áno, ale v Prahe.“Byl to šok, ale přáli mi to.

Nastoupila jste 16. září, dva měsíce nato začala revoluce. Měla jste tehdy službu?

Měla jsem službu skoro pořád. Pracovala jsem jako redaktorka zpravodajské směny. Vysílání se prudce měnilo, když to vypuklo, potřebovali každého schopného i na mikrofon. Mým křtem bylo informování v Mikrofóru o abdikaci prezidenta Husáka. Zanedlouho přišla nabídka na moderování. Studio 7, tehdy nejprestižnější pořad, pak Dobré jitro na Radiožurnálu, dopolední magazín Spektrum... a později nabídka do zahraniční redakce, dostala jsem na starost mimo jiné Balkán. To už zuřila válka.

Jela jste do Jugoslávie?

Ano, byla jsem tam několikrát, především s Unprofor či delegacemi. Dodnes nechápu, jak se uprostřed Evropy mohlo něco takového stát. Rozbořené domy, příběhy lidí, rozdělené rodiny. Masakry, vraždy. Pamatuju si ten pocit bezmoci. A nepochopení. Byla jsem nevýslovně zklamaná a šokovaná z toho, kam až může lidská nenávist dojít. Od té doby jsem země bývalé Jugoslávie nenavštívila, s výjimkou Slovinska.

Drajv válečné zpravodajky jste neměla?

Ne, vůbec. Nejsem na to stavěná. Ale měla jsem tehdy poprvé našlápnuto dělat zpravodajku v Německu, měla jsem plodné a úspěšné období.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.