Za Trumpovo vítězství jsem si dal jedničku

MF DNES - - NÁZORY -

Bylo mi už 47 let, když jsem začal trénovat veslařskou mládež. Došlo k tomu znenadání, bez varování, bez metodické přípravy. Jedinou předchozí trenérskou zkušenost jsem měl s osmi- a devítiletými děvčaty v kopané. Takže jako trenér jsem byl prakticky začátečník, greenhorn. Do tajů a triků tohoto zajímavého řemesla mě zavedl můj přítel, mentor a posléze i partner ve dvojskifu, který měl za sebou více než 25 let úspěšné trenérské práce. Alan byl v té době v Americe považován za žijící trenérskou legendu a měl jsem to štěstí, že jsem se krátce předtím přihlásil do veslařského klubu, který on spoluzaložil. Od něho jsem se rychle naučil podstatu úspěšné trenérské práce.

Jedním z Alanových „triků“bylo požadovat od každého nového adepta kartičku vyplněnou nejen osobními údaji, ale i odpověďmi na konkrétní otázky typu: proč chceš veslovat, čeho chceš dosáhnout, jaké jiné sporty jsi vyzkoušel, které jsou tvé přednosti, slabiny. Vyžadoval jsem, aby mladý atlet o sobě nenapsal to, co o něm říkají rodiče a přátelé, ale to, co si o sobě sám myslí, především pak o svých slabinách a přednostech. Pro mne to byla nejsnazší seznamovací cesta s budoucím skifařem. Vyplněný dotazník jsme potom spolu probrali podrobněji, ledacos si vysvětlili, doplnili a mohl jsem začít s individuálně upraveným tréninkem.

Další trik, který jsem ovšem pochytil na trenérské konferenci, byl, jak kontrolovat docházku. Tradičně se denně odškrtávají jména přítomen–nepřítomen. V tom jsem já zašel dál. Ve vyhrazeném políčku mladý veslař číselně každý den musí ohodnotit kvalitu posledního tréninku. Jednička je nejnižší ohodnocení, nejvyšší, 10 znamená perfektní trénink. Nechci ovšem jen tak náhodná čísla; vyžaduji celkové zhodnocení kvality i jednotlivých fází tréninku, ať je to veslování na vodě, na trenažeru, nebo v bazénu, práce v posilovně nebo běh, dokonce i občasný fotbálek. Chci vědět, co trénink pro sportovce znamenal, co z něj získal, jak mu pomohl ve zlepšení se. Týdenní výsledek pak visí na nástěnce. Nejčastěji se objevují čísla od 6 do 9, jen mimořádně 10. Nejnižší číslo dosud bylo 3, kdy se jednomu sebekritickému mládenci něco opravdu nepovedlo, byl sám se sebou nespokojený. Já doufám, že jednička se nikdy neobjeví. Kdyby se to stalo, doporučím, aby si hoch rozmyslel, jestli to má smysl, aby ve veslařském klubu zůstal a s naším relativně náročným tréninkem pokračoval.

V USA je možné všechno

Dva dny před prezidentskými volbami v USA jsem, plný euforie, napsal článek oslavující vítězství Hillary Clintonové nad Donaldem Trumpem. Tak jistý jsem si byl. Moudrý editor dal můj článek samozřejmě na stranu a posléze jej hodil do koše.

Během více než padesáti let života v USA jsem volil devět amerických prezidentů a při porovnání zkušeností a znalostí obou kandidátů, Clintonové a Trumpa, jsem byl přesvědčen, že Donald Trump nemůže vyhrát. Ovšem mýlil jsem se, Trump vyhrál a mně nezbylo nic jiného než do mého „sebehodnocení“vepsat 1. Mizernou jedničku. Jedničku, kterou dosud žádný z mých veslařských svěřenců ve svém záznamu nepoužil, a doufám, že nikdy nepoužije. Nulu jsem vepsat nemohl a nechtěl, protože i z toho šoku jsem si odnesl něco nového a poučného – další konkrétní důkaz, že v Americe je opravdu vše možné. I to zdánlivě nemožné. Lucie Bílá nikdy nebyla miláčkem pražské kavárny, protože zpívá pop a fandí Václavu Klausovi. Později si drze dovolila převzít vyznamenání od Miloše Zemana a teď tomu nasadila korunu, když se nepřidala ke slavíkovému bučení na kontroverzního zpěváka Tomáše Ortela. „Zbytečné gesto. Jsou věci, které se neříkají veřejně, ale měly by se říkat v soukromí,“vyjádřila se k pískání a odchodu hudebníka Radka Bangy ze sálu.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.