Markéta Dušková

MF DNES - - ROZHOVOR -

redaktorka MF DNES

Jak najít životního partnera? A pokud se to nevede, není lepší zůstat sám? Vztahy se sice řeší odjakživa, jenže poprvé se jimi zabývají porevoluční ročníky. „Na naši generaci třicátníků už není vyvíjen tlak, že se musí co nejdřív oženit a vdát a mít rodinu. Jsme také první generace, co žije se sociálními sítěmi a jsme pod jejich vlivem,“vysvětluje Zuzana Filipová, která zkoumá fenomén takzvaných singles. Sama k nim patří, zatím dobrovolně.

Uvádíte, že je přes milion lidí, kteří jsou single. Proč jich je tolik?

Za posledních pět let číslo skočilo na třináct procent z celé populace. Single lidé se rozdělují na dvě skupiny. Ti, co jsou sami dobrovolně, je to jejich životní styl a momentálně chtějí studovat, pracovat v zahraničí či cestovat, učit se a být single je pro ně výhodnější. V druhé skupině jsou ti, co nemohou najít partnera, buď jsou velmi nároční, hledají někoho specifického, nebo mají handicap. Do této skupiny patří i lidé, kteří o partnera přišli – rozvedli se, ovdověli, jsou sami nedobrovolně. Mě zajímá ta první skupina – počet dobrovolných singles totiž stále stoupá. Všichni umíme anglicky, můžeme pracovat, kde chceme, školy dávají spoustu stipendií, díky levným letenkám můžeme po Evropě cestovat za stokoruny. Všimněte si, jak na fenomén singles v posledních pěti letech zareagoval svět. Třeba food byznys přišel s jednokusovým balením řízku. Developeři zase stavějí malé byty jen okolo šedesáti metrů čtverečních. Vše je připraveno i na budoucnost pro single lidi.

Vy sama se řadíte do které kategorie singles?

Do té první, já cestuji... Pro mě je milník třicítka, co se do té doby stane, to mě učí. Je mi dvacet devět, takže ten poslední rok bude nabitý (smích). Nestavím dům, nebuduji zázemí, ale nabírám zkušenosti, abych měla pozici po tom, co mi skončí mateřství. Je to o hodně promyšlenější, než když někdo skončí školu a jde hned rodit a je pak bez zkušeností i bez praxe. Je to tvrdé, ale pracovní trh je drsný, pokud chcete dobré místo. Pro mě to pak na pracovním trhu bude určitě jednodušší.

Okolí vaše rozhodnutí chápe?

Samozřejmě rodiče a prarodiče to nechápou, ptají se, jestli se vůbec někdy dočkají vnoučat. Rodičům to bylo těžké vysvětlit, ale některé moje spolužačky se už rozvádějí, tak jsem se jich na jejich příkladu zeptala, co je lepší. Jestli cestovat, učit se, být nezávislá a v pohodě, nebo mít aktuálně dítě a hádat se o hypotéku a dům. A už mi začali trochu rozumět. Ale babička to nechápe dodnes, s tím se musím smířit. Mí vrstevníci říkají, že mám odvahu, ale oni by se báli, že jim ujíždí pomyslný vlak. Ve své komunitě digitálních nomádů z různých koutů světa ale máme stejné myšlení, a tak to zvládáme dobře.

Jsou ve světě singles nějaké rozdíly podle národností?

Určitě, třeba Japonci nebo Číňané jsou vždy už popárovaní, cestují i pracují spolu. Nejuvolněnější v tomto statusu jsou Kanaďané a už i v západní Evropě vědí, že je v pořádku vyjet, zkoušet nové věci a potom se vrátit domů. Už mě známí upozorňují, že příští rok cestování nebude, že po té třicítce končíme a budeme se usazovat. Je to tlak.

Zkoumala jste, jestli je v tomto ohledu větší tlak na ženy, nebo na muže?

Na ženy je větší tlak vyvíjen z rodiny a ženy na něj hůř reagují. Muži zase hůře reagují na sociální sítě. My ženy víme, že od dubna do října je sezona svateb, a tak si jen povzdychneme: „Taky bych chtěla.“Kdežto muž když vidí ženicha nebo tatínka s kočárkem, tak si myslí, že má dotyčný v sobě všechno urovnané.

Vy sama jste si dělala na téma singles průzkum. Proč?

To téma mě zajímá, ale když jsem sbírala data pro knížku, zjistila jsem, že u nás zatím nikdo žádný výzkum neudělal. Měla jsem k dispozici jen studie a výzkumy ze zahraničí. Zpracovala jsem průzkum s třemi stovkami lidí ve věku dvacet sedm až třicet dva let. Teď se tímto tématem zabývá Univerzita Palackého v Olomouci, což velmi vítám.

Co pro vás bylo impulzem vydat své poznatky knižně?

Začalo to nevinně. Cestovala jsem, poznala spoustu lidí, všichni byli v pohodě a vypadalo to, že být single je super. Jenže pak začal být jeden známý najednou smutný, stav se zhoršoval, řešil to antidepresivy. Příčina byla zjevně v tom, že k sobě nemohl najít tu správnou ženu. Tak jsem začala pátrat, jestli jsou single lidé opravdu šťastní. Jako dočasný stav je to super, ale po té třicítce všichni chtějí rodinu, zázemí a najednou se stává, že to vysněné nepřichází a jste jen a jen sami, obklopení rodinami.

Není právě ten milník třiceti let svazující?

Je to problém, protože po třicítce je takto nastaveno jen málo lidí. Ne každý k sobě sedí, většina lidí chce vysněný vztah, nechce třeba rozvedeného partnera a s dětmi z předchozího vztahu. Single lidé mají nějakou představu, kterou si na svých cestách zkrášlují, jsou chytří, mají dobré platy a pěkný byt, ale nemají partnera a pod tíhou toho, co mají vysněné, upadají do větších depresí.

Začínají pak panikařit?

Nevědí, kde se seznamovat a jak si vybrat správného partnera k sobě, skáčou zleva doprava a zkoušejí jakýkoliv vztah. Pak si nehorázně rozevřou pomyslné nůžky požadavků a nevědí, koho k sobě chtějí. Ale jsou věci, ze kterých nechci slevit, ale pod tíhou času a věkového milníku lidi slevují, nutno říct ve svůj neprospěch. Vysvětluji lidem, aby se nebáli pojmenovat, co je pro ně dobré, a šli za tím, aby byli spokojení. Když chce pro sebe člověk to nejlepší, chce být spokojený a šťastný, tak ze sebe vydá víc. Když máte krásný vztah, nejste konfliktní.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.