Valcha u starýho Horáčka: tenkrát v Litvínově

MF DNES - - NÁZORY -

Mám rád Litvínov. Industriální krajina severních Čech rámovaná Středohořím patří, zvlášť takhle s podzimním podvečerem, kdy do tmy svítí tovární provozy a čmoudí komíny i chladicí věže, k nejkrásnějším sceneriím naší vlasti. Z Mostu do Litvínova navíc jezdí jedna ze dvou našich meziměstských tramvají, v Litvínově také stojí koldům, pozoruhodná stavba architekta Václava Hilského, žil a tvořil tady jeden z největších – a proto také zapomenutých – českých spisovatelů Josef Jedlička. Své „páralovské“prózy do Litvínova a okolí zasazoval o pár desítek let později také zdejší prozaik Jiří Švejda.

Jiní by se samozřejmě zmínili o hokeji a Ivanu Hlinkovi. Mě spíš těší, že v Litvínově existuje Docela velké divadlo, pozoruhodný pokus udržet repertoárovou a nezávislou scénu na malém městě, který se manželům Galinovým daří již dvě desítky let. Většina divadelníků v naší vlasti takovou odvahu nemá a schovává se do leckdy pohodlných osidel příspěvkových organizací řízených městem. V tomhle Docela velkém divadle se v úterý udála záležitost, která mě s přáteli do města na severu přivedla tentokrát. Vystoupil v něm Michal Horáček, textař, producent a kandidát na prezidenta.

Oficiálně zahájil prezidentskou kampaň teprve nedávno, kulturní domy a divadla však objíždí již delší dobu. To je jistě chvályhodné. Zajímalo nás, jak takové vystoupení vypadá, jak Horáček působí, jací lidé na něj chodí. Nedávno mě na pražském Staroměstském náměstí nepříjemně překvapil jeho chabý moderátorský výkon plný neobratnosti, oslích můstků a hrané žoviality. U člověka s tak bohatou zkušeností s veřejným vystupováním, navíc s ambicí oslovovat davy voličů, to nemohlo nezaskočit. V Litvínově se mu vedlo poněkud lépe, i když hraná žovialita a pachuť jisté křeči zůstala. V divadle bylo prakticky plno. Představení zahájil místní ansámbl dvacetiminutovým představením na téma „Osud Michala Horáčka“, v němž přehráli nejsvětlejší místa jeho životopisu. Tyhle oslavné ódy působí obvykle směšně a ani tentokrát tomu nebylo jinak, pro start vystoupení to Horáčkovi připravilo poněkud těžkou půdu. Ale rozpovídal se. Žádal diváky, aby mu kladli dotazy, což se dělo. A on reagoval. Málokdy přitom odpověděl na položený dotaz a raději využil situaci, aby se dostal k tomu, co chtěl říci sám. Každá odpověď mu zabrala dobrých pět deset minut.

Rád se poslouchá. Snaží se proplouvat mezi různými názorovými proudy, aby si nikoho nenahněval. Málokdy říká něco konkrétního, kdykoli přišla řeč na oblíbené otázky dneška – migrace, „nepřizpůsobiví“– pořád dokola jen opakoval, že „to je velký problém“. Až na výjimky (sociální dávky nesmějí být vyšší, než je minimální mzda!) se sice neveze na populistické vlně, ale s kavárenskými si také nechce zadat. Prostě takový kandidát pro všechny.

Radit mu prý bude ekonom, filozof i řezník z Bruntálu, snad to nebude František Kotleta. Horáček není úplně brilantní rétor – tomu jeho eskamotérství se slovy, dobře známému z písňových textů, chybí nějaký konkrétní obsah. Jeho kandidatura nemá žádný politický, ideový základ. Což je upřímně řečeno slabina i v dnešní době, která prý fandí marketingovým projektům. A především, Horáček se bere příliš vážně a je jasné, že role baviče mu moc nesedí.

Dřív jsem si myslel, že hlavní motivací jeho kandidatury je ješitnost, že se mu to bude hodit do životopisu, na vizitky, na náhrobek. Ale v Litvínově, když jsme naslouchali jeho další, s upřímnou vírou v sebe sama recitované tirádě o ničem, naklonil se ke mně kolega: „Ten člověk se musí doma strašně nudit.“

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.