Putinovo vítězné tažení?

Vladimir Putin při projevu o stavu ruské federace opět ukázal sebevědomou tvář. Do karet mu hraje úspěch Trumpa, Fillona a stoupající cena ropy. Jenže ani to mu nemusí zajistit, že se usmíří se Západem podle svých podmínek.

MF DNES - - NÁZORY - Karel Svoboda Institut mezinárodních studií Fakulta sociálních věd UK

Podle některých komentářů by se mohlo zdát, že se listopad Vladimiru Putinovi opravdu povedl. Na jeho začátku vyhrál Donald Trump v amerických prezidentských volbách (málokdo věří a snad ještě méně lidí doufá v přepočet hlasů ve třech amerických státech), na jeho konci se dařilo Françoisi Fillonovi, když porazil v pravicových primárkách Alaina Juppého. Dohoda OPEC s Ruskem pak už jen vylepšila celou situaci. Ceny ropy, jak se zdá, porostou, což by mohlo vytáhnout ruskou ekonomiku ze stagnace, a to by jen posílilo ruskou pozici.

Vladimir Putin by tak mohl dosáhnout toho, co chce, podle nedávného průzkumu centra Levada, 71 procent Rusů, tedy sblížení se Západem. A stojí za to dodat, že sblížení nikoli přijetím západních podmínek, ale setrváním na těch vlastních. Současné úspěchy se projevují i v podpoře Putina, kterému důvěřuje 86 procent Rusů.

Minimálně vítězství Fillona se zdá jako Moskvou vysněné. Ta sice věnovala poměrně hodně úsilí do podpory Marine Le Penové, ale její politika je poněkud špinavá. Fillon je v tomto směru přece jen uhlazenější verzí. I když jde o politika, který hlásá nutnost zrušit protiruské sankce, protože škodí evropskému průmyslu, není považován za extremistu. To je pro ruskou reputaci poměrně příjemná věc.

Navíc, Putin k němu, jak sám říká, chová velký respekt jako k člověku nedávajícímu najevo své úmysly. Ruská média také náležitě oslavovala, vítězství Fillona viděla jako možnost navrátit se k normálním vztahům. (Nutno říci, že s francouzskou levicí nikdo příliš nepočítá.) I jako šanci podpořit ruskou, nepříliš prosperující ekonomiku. Prakticky jediný, kdo nedával radost najevo, byl však sám Vladimir Putin.

Podobně tomu bylo i v případě volby Donalda Trumpa, který byl dlouho označován za proruského kandidáta. Jeho zvolení v ruské státní dumě doprovázel obrovský jásot. A opět, jediný, kdo v jásot příliš nepropukal, byl sám Vladimir Putin. Ten se vyjadřuje jen v tom smyslu, že doufá v nastartování nových vztahů se Spojenými státy, které se v posledních letech diametrálně zhoršovaly. Avšak jak neopomene dodat, nebylo to vinou Ruska.

Velmi jednoduše se tak dá říci, že z pohledu Vladimira Putina byly vztahy mezi oběma mocnostmi naprosto mizerné a Donald Trump alespoň slibuje změnu. Jestli k lepšímu, nebo k horšímu, na to je potřeba si počkat.

Pro skepsi ruského prezidenta existuje hned několik vysvětlení. Tím prvním může být to, že takový je, respektive, že tak obvykle vystupuje. Není složité dohledat humorné fotky, na kterých Barack Obama mění obličeje v závislosti na změnách nálad, zatímco Vladimir Putin svůj obličej v žádném z případů nemění. Muž s kamennou tváří, to je prostě jeho styl, byť se již v poslední době přece jen polidštil.

Druhé vysvětlení, které však nemusí být nutně v konfliktu s tím prvním, zní, že nehodlá vsadit na jednu kartu. V případě Donalda Trumpa by se mohla případná radost rychle změnit v rozčarování, pokud v jeho administrativě zasednou jestřábi.

Bývalý newyorský starosta Rudolph Giuliani, o kterém se mluví v souvislosti s významnými posty v nově utvářené administrativě, veřejně říká, že se s Ruskem bude mluvit, ale z pozice síly. Takové rozhovory by mohly jen stěží Vladimira Putina nadchnout a rozhodně neodpovídají ruským deklaracím o připravenosti jednat se Spojenými státy jako rovný s rovným. Není tak úplně jasné, jak bude nová administrativa vůči Rusku postupovat. A to poslední, o co by ruský prezident stál, by bylo, aby došlo na opakování situace s Georgem W. Bushem, který začal jako div ne nejvěrnější přítel Vladimira Putina a skončil jako jeho protivník.

Ani ve Francii není situace úplně jednoznačná. I pokud odstavíme rozhádanou levici, ani zdaleka není jasné, že se François Fillon stane francouzským prezidentem. Stále je zde Marine Le Penová. Jak už jsem psal, její triumf by Moskvě rozhodně nevadil, protože i ona je vnímána jako proruská. A ať vyhraje jeden, nebo druhý, stále je otázka, jak se bude reálně chovat.

I proto se Vladimir Putin nežene do podpory jednoho či druhého kandidáta. Stačí mu jen počkat, jak se věci vyvinou. Naopak, příliš nadšená podpora pro jednoho z nich by mohla nadělat zlou krev u druhého. Případné spojenectví Francie by pro Putina bylo významným ziskem, který by zrušil evropskou jednotu v otázce sankcí.

Dohoda OPEC o omezení těžby ropy může Rusku pomoci v oblasti, která je pro něj ještě podstatnější než geopolitické postavení. Rusko je závislé na ropě jako narkoman na droze, podle agentury Bloomberg by potřebovalo ceny někde kolem 70 dolarů za barel, aby mělo vyrovnaný rozpočet. Samo Rusko se přitom rozhodlo k dohodě přidat až na základě toho, jak ji budou dodržovat její signatáři. Ovšem ani vysoké ceny ropy mu blahobyt nezajistí. Rusko stagnuje už od roku 2012, kdy ještě ceny ropy byly vysoké.

Listopad tak byl pro Vladimira Putina pozitivním obdobím. Na druhou stranu, je to veskrze pragmatický politik v celé šíři tohoto slova. Spojenci nejsou věční, což ukázal případ George W. Bushe a ceny ropy, respektive dohody v rámci OPEC nejsou stabilní o nic víc. Velmi lehce se tak Putinovo vítězné tažení na Západ může zadrhnout.

Jediný, kdo v Rusku po vítězství Trumpa v jásot příliš nepropukal, byl Vladimir Putin.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.