PŘECE TO NEVYHODÍM!
Stála jsem před těmi prázdnými skříněmi a nevěděla, jak dál. Působily tak čistě, přehledně a uspořádaně. Vůbec se mi nechtělo je zase zaházet věcmi.
Tři měsíce jsem nebyla doma a před odjezdem do Ameriky jsem musela ze skříní všechno vyklidit. Většinu věcí jsem tehdy narovnala do krabic a jen malou část si vzala s sebou. Doteď jsem čtvrt roku vydržela žít z toho, co se mi vešlo do jednoho kufru. Vážně si tam mám zase naskládat všechno, co tam bylo před odjezdem?
Ani trochu se mi nechtělo vracet se do starých pořádků, teda spíš nepořádků. Ty překypující zásuvky plné triček, ze kterých stejně nosím jen ta nahoře. Ta skříň s milionem kalhot, šatů a košil na ramínkách, které od sebe nešly ani oddělit, jak byly namačkané na sobě. Ten šuplík s ponožkami i deset let starými.
Když jsem odjížděla, litovala jsem skoro každé věci, která se mi do kufru nevešla a já si ji nemohla vzít. Přesto jsem si na ně od momentu, kdy jsem je zavřela do krabice ve sklepě, ani jednou nevzpomněla. Nechyběly mi, nepotřebovala jsem je, a když jsem teď stála před prázdnou skříní, došlo mi, že už je vlastně ani nechci. Žilo se mi bez toho všeho tak nějak lehce. Vrátit si k sobě tu hromadu oblečení mi připadalo, jako kdybych si na sebe měla hodit těžkou peřinu.
Jenže co teď? Co do skříně vrátit a co už ne? Tohle nezvládnu sama, došlo mi.
ZÁZRAČNÝ ÚKLID
„Jak naučit uklízet děti“a „Naučte manžela uklízet po sobě“byly nejčastější typy rad, které na mě z vyhledavače vypadly po zadání „jak uklidit“. Očividně nejsem jediná, kdo hledá návod na úklid, jenže já vlastně nepotřebuju zjistit, jakým stylem pokládat věci vedle sebe. Potřebuju
se dozvědět, jak se zbavit toho, co nepotřebuju, a jak to mám rozeznat od toho, co chci a hlavně budu používat. Jediný, kdo to sliboval naučit a ještě k tomu jednou provždy, byla Japonka Marie Kondo.
Její knížka Zázračný úklid se stala světovým fenoménem, knihy se už prodalo neuvěřitelných pět milionů kusů a metoda nazvaná KonMari se tak trochu stala slovesem. Podobně jako vygooglit nebo luxovat se dneska říká konmariovat. „Konmarioval jsem si ponožky“neznamená, že si člověk naložil ponožky do zvláštní marinády, ale že je vytřídil a složil podle pokynů Marie Kondo tak, že už v nich nikdy nebude mít nepořádek. Kondo si vlastně tak trochu stěžuje, že na přednášky, kde svůj systém uklízení vysvětluje, lidé nechodí opakovaně, ale jen jednou – víckrát už nepotřebují. Znělo to všechno tak slibně, že jsem to musela vyzkoušet.
ÚKLID JAKO OSLAVA
Marie Kondo má jasná pravidla, která se musí dodržet. Začínám postupně. 1. Udělejte si čas a vezměte úklid jako oslavu.
Už při prvním bodu jsem pochopila, že jestli chci metodu KonMari doopravdy zkusit, budu muset přestat přemýšlet v racionálních pojmech. Doteď jsem si totiž pod slovem oslava představovala úplně jiné věci než rolování ponožek o samotě. Toto odhodlání se mi mnohokrát později ještě hodilo, třeba když jsem se s každým tričkem měla za úkol rozloučit pohlazením a poděkovat mu za službu.
Vybrala jsem si sobotu, vyslala rodinu na výlet, a když manžel viděl, co se chystám dělat, dokonce ani neprotestoval. 2. Vyberte si jeden druh věci, nikoliv místo, a všechno dejte na jednu hromadu.
Do toho se mi nechtělo. Všechno to pěkně složené oblečení v krabicích! Jenže až při pohledu na tu hromadu mi došlo, kolik toho mám. Byla jsem trochu v šoku a trochu se styděla. Teď začala nejtěžší část. Přece nevyhodím milované Diesel džíny, které jsem nosila před dětmi a do kterých se určitě zase vejdu. Nebo drahý svetr, co mi muž koupil k Vánocům a já ho měla za šest let jednou na sobě. A tričko z Londýna. Nikdy!
Vypadá to, že budu pro metodu KonMari tvrdý oříšek, ale zjišťuju, že v tom zdaleka nejsem sama. Naše generace to má se zbavováním se věcí těžké a ještě těžší to mají lidé starší. I proto se stává, že ačkoliv lidé uklízejí třicet let v kuse, neumějí to a permanentně mají doma nepořádek. Zažili jsme komunismus, tedy nedostatek, a tak hromadíme věci. Mé rodiče vychovávali rodiče, kteří zažili dvě světové války, takže máme v sobě několika generacemi zažité využívání věcí až do jejich posledního dechu.
V Americe jsem třeba neviděla, aby lidé doma nebo na víkendové chalupě chodili v obnošeném a nehezkém oblečení, jak je u nás běžné. Žádné z dětí nemělo oběd v plastové krabičce od zmrzliny, jak to dávám dětem do školy já, abych ji ještě využila. Jako by lidé, kteří odmalička vyrůstali v dostatku, dokázali k věcem snadněji přistupovat bez sentimentu – splnila svůj účel, sbohem a do koše.
Spořivý způsob nakládání s věcmi je očividně neslučitelný se současnou dobou přebytku a zboží na jedno použití. Věci je lehké pořídit a nikdy v historii to nebylo snadnější než dnes. Když je přestaneme potřebovat, nevíme si s nimi rady. Tato neschopnost přerostla v konzumní společnosti do míry, že ji před čtyřmi lety uznala Americká psychiatrická asociace za diagnostikovanou mentální poruchu. Zprávy o lidech, které našli po smrti zahrabané v bytech zaplněných haraburdím, jsme slyšeli všichni.
Ve Spojených státech, kde nakupováním lidé tráví největší část volného času, si s tím už částečně poradili a totéž začínám vídat i v českých městech. Ve Státech mají v každé čtvrti aspoň jednu obrovskou budovu samoobslužného skladu. Je rozdělená na velké místnosti a Američané si tam za stovky dolarů měsíčně pronajímají prostor pro věci, které jim doma zabírají místo, ale zároveň jim je líto je vyhodit. Platí peníze za to, aby mohli uskladnit věci, které už nepotřebují. No není to na hlavu?
Moje osobní věci v krabicích ve sklepě byly pro mě tím samým. Nepotřebuju je, ale neumím je pustit. Proč vlastně? Co mě k nim táhne?
VNITŘNÍ DIALOG
3. Dělá mi ta věc radost? Tohle je nejzásadnější a nejoriginálnější příspěvek Marie Kondo k celosvětovému úklidu. Tohle je to tajemství za milion dolarů, které z ní udělalo globální fenomén a pomohlo tisícům domácností osvobodit se od hromad zbytečností. A zároveň je nejtěžší ho přijmout. Copak mi krabička od zmrzliny dělá radost? No, vlastně nedělá. Nelíbí se mi, je moc barevná. Pryč s ní. Ty staré Diesel džíny ve mně vyvolávají pocit viny, vždycky si při pohledu na ně zklamaně povzdechnu. Na tričku z Londýna je nevypratelná skvrna, která mi vadí, a ten svetr vůbec nenosím, protože má těsné rukávy. Naštěstí se nemusím bát, že by si toho muž všiml, ten už ani neví, že mi nějaký dal, zatímco já mám výčitky pokaždé, když se na něj ve skříni podívám.
Hm, ani jsem nevěděla, že si toho o svém oblečení tolik myslím. Přistihnu se, že si sama se sebou v duchu povídám, a dávám Marii Kondo za pravdu, že „uklízení je vnitřní dialog“. Pomáhá mi ještě jedna její rada, díky níž se do třídění věcí pouštím jinak než kdy předtím: Vyberte to, co si chcete nechat, ne obráceně. 4. Pořadí úklidu: oblečení– knížky–dokumenty–předměty–vzpomínky.
Když vidím, kolik vnitřního povídání mám při třídění oblečení, ani si nechci představovat, co by bylo, kdybych se pustila do třídění třeba vzpomínkových
krabic. Jé, to jsem já ve čtrnácti! A tohle jsem nakreslila mámě ke čtyřicátým narozeninám! Ach bože.
Můj první pokus zbavit se věcí končí neslavně. Vytřídila jsem jen asi desetinu a i tuhle hromádku s nejistotou přehodnocuju. „Třeba se mi budou ještě někdy hodit“je nejčastější věta, kterou si při soucitném pohledu na kdysi oblíbené věci říkám, „na chalupu to bude dobrý“je hned druhá. Lidé, kteří mají problém s udržením uklizeného domova, se dělí na tři kategorie. Na ty, kteří se neumějí zbavovat věcí, na ty, kteří neumějí věci uložit zpátky, a třetí skupina je kombinací prvních dvou. Já patřím prokazatelně do té první.
RADA Z PRÁZDNÉ SKŘÍNĚ
5. Každou věc vezměte do ruky a poděkujte jí za službu.
Jdu tou hromadou projít ještě jednou. Tentokrát zkouším být nemilosrdnější. Přiznávám, že to slavné doporučení, abych věcem poděkovala za službu, jsem z donucení zkusila jen jednou a připadala si u toho jako příliš velký blázen. Třeba při zbavování se zbytečných předmětů už mi to ani nepřijde, ale teď to ze mě nikdo nedostane.
O tři hodiny později mám dva pytle s oblečením, které odvezu do azylového domu, tašku s pásky a ponožkami, tašku bot a jeden pytel s věcmi do textilního kontejneru. Pocit, že ty věci ještě někomu budou sloužit, je pro mě důležitý. Ani celá Marie Kondo a její teorie minimalismu mě nenaučila zbavovat se věcí s lehkostí. Co mi ale pomohla pochopit a co pro sebe z jejího učení považuju za opravdu zásadní, je pochopení, že mít kolem sebe nepotřebné věci je horší než je vyhodit. Že věci, které neužívám, nechci a nemám ani ráda, mi napáchají daleko víc škody, než když se jich zbavím.
Ve skříni je tak volno, že si tam na ramínka můžu pověsit všechna trička, protože jsem si nechala jen těch deset nejmilejších (takže nejnovějších, to se bůhvíproč u mě rovná). Jakmile si řeknu větu, že se mi to ještě někdy může hodit, přemažu si ji v hlavě na jinou: Už to dosloužilo, díky a sbohem. Velmi osvobozující.
Pozoruju u sebe pocity, které jsem doteď vůči svým věcem nemívala. Vlastně jsem svoji skříň neměla ráda, protože tam bylo příliš mnoho oblečení a já se vždycky tak trochu hroutila, kolik je tam toho nacpaného a nenosím to. Teď se dívám do té skříně a mám radost. Těším se, až si ty věci vezmu na sebe. Je to tak úlevné a nabíjející, že hned začínám přemýšlet, kterou kategorii věcí vyklidím příště.
Podle Marie Kondo by teď měly následovat knihy, jenže těch se nezbavuju a jsem na ně pyšná, dělá mi dobře, že jich mám čím dál víc. S dokumenty budu podle japonské mistryně organizace rychle hotová, protože pro papíry stejně jako pro knoflíky nemá slitování: všechny pryč.
Projdu se po bytě a najednou to vidím všude kolem sebe. Skříň s plastovými miskami, kde nikdy nejsem schopná najít padnoucí víčko. Kosmetika se suchými řasenkami a nepoužívanými stíny. Hračky, se kterými si děti nehrají. Boty, které už nenosím, ale na vyhození mi ještě nepřišly. Mýdla a šampony v koupelně. Cédéčka z mládí, která už ani nemáme na čem si poslechnout. Kam se podívám, tam vidím místo pro konmariování. Už se nemůžu dočkat, až si zase zakonmariuju, nejradši bych se na to vrhla hned.
KAM TO VŠECHNO DÁM?
Do mých vyhazovacích úvah mi zavolá kamarádka. Chce si koupit nový byt v krásném místě, ale je o něco menší než ten, který má teď, a ona neví, jestli jí nebude malý. „Kam dám všechny ty věci, když tam není garáž, no chápeš?“ptá se mě trochu rozčíleně.
Kamarádka je sama se dvěma malými syny a ten byt má přes sto dvacet metrů čtverečních. Dřív bych nevěděla, jak jí poradit, ale teď po celodenním sobotním vyhazování mám jasno: Marii Kondo na ni!