Bez útěku z Mírova bych tu neseděl
Mnohokrát jsem se omluvil, už to stačilo, říká Kajínek
Hodinový rozhovor musíme každou minutu přerušit. Desítky lidí si chtějí udělat společnou fotku. Proti nám sedí nejznámější český vězeň, prezidentem omilostněný Jiří Kajínek. Poprvé poskytuje otevřený rozhovor o své kriminální minulosti, dvojnásobné vraždě, za niž měl být do smrti za mřížemi. Poprvé mluví i o detailech svého útěku.
Sedíme na terase pizzerie v Brně. Vybral ji sám Jiří Kajínek. „Pane Kajínku, můžu se s vámi vyfotit?“osměluje se první mladá žena. Kajínek ochotně pózuje. A pak ještě mnohokrát. Většina lidí o Kajínkovi ví jen to, že je trestaným vrahem. „Každý si neseme svůj kříž. A on je borec, že vydržel třiadvacet let ve vězení,“říká uznale provozovatel restaurace. „A navíc dokázal utéct,“připomíná slavný útěk z Mírova.
„Bez Mírova bych tu teď neseděl,“říká Jiří Kajínek. Působí uvolněně, sebejistě. Je to zdatný řečník.
Nyní jste dostal milost a s ní sedmiletou
podmínku. Dokážete žít tak, abyste ji neporušil? Byl jsem ve vězení za krádeže a podobně před rokem 1985. Byl jsem mladý kluk, bylo to dobrodružství a samozřejmě jsem na tom vydělal obrovské peníze. Uměl jsem věci, které neuměli jiní. Dneska už bych nic takového neudělal. Prostě neudělal. Kromě toho mám peníze a nepotřebuju krást. Nebo jinak – můžu dneska jít třeba vykrást tuto restauraci? No nemůžu, vždyť mě poznají. Čím se budete živit, když jste většinu života strávil ve vězení? Já nic neumím. To, že jsem vyšel jako člověk s normálním myšlením, je moje zásluha, nikoho jiného. Vězeňská služba vás oblbuje a dělá vše pro to, aby z lidí udělala nesvéprávné dementy. Vyrábí svoje klienty do budoucna. Říkáte, že peníze máte. Zeptáme se přímo: kolik máte na účtu? Kdybych se zeptal já vás, řekl byste mi to?
Hned po propuštění jste říkal, že chcete dosáhnout obnovy procesu a dokázat, že jste nestřílel v borských serpentinách v Plzni. Jaké máte důkazy? Jediné svědectví, na základě kterého jsem byl odsouzen na doživotí, bylo Vojtěcha Pokoše (bratr jedné z obětí, který střelbu přežil). Člověka, který sám byl stíhán za loupež a hrozilo mu dvanáct let. Bylo zřejmé, že když řekne pravdu, že Kajínek nestřílel, bude sedět. S tím za ním přišla policie. Tak on na mě ukázal. Přitom jsem žádal, aby policie udělala rekonstrukci. Zamítnuto. Aby mě postavila mezi pět lidí a svědci na mě ukázali. Zamítnuto. Abych byl s Vojtěchem Pokošem posazen na detektor lži. Zamítnuto, že jsem moc chytrý a detektor bych obelstil. Zeptáme se znovu: s jakými novými důkazy tedy přijdete? Všechno je v běhu, uvidíme. Pojďme tedy zpátky do osudného dne, kdy roky říkáte, že jste na místě nebyl a nestřílel. Znal jste někoho ze zavražděných? Štefana Jandu? Juliána Pokoše? Nikoho. Důležitá je ale postava Antonína Vlasáka. Ten si mě měl najmout na vraždy. Média o mně píší, že jsem nájemný vrah. A já se ptám: nájemný vrah Jiří Kajínek tedy byl odsouzen za nájemnou vraždu, na kterou byl najat někým, kdo nebyl odsouzen za najmutí na vraždu. To by mě tedy zajímalo, jak je to možné. To je výmysl soudu. Vymysleli, že Kajínek šel za sto tisíc zabít tři lidi. Kdo mě znal, věděl, že jsem v té době jezdil v mercedesu a jen zbraně jsem měl za šest set tisíc.
Na co jste je měl?
Odmalička jsem fanda zbraní. Víte, kolik já znám lidí, který mají oficiálně zbraně a doma mají dvacet zbraní? Mě zbraně bavily odmalička. Vy jste měl ale i samopaly...
Ano, já jsem měl samopaly, brokovnici, pistole. Jasný, to je pravda. Tak to fungovalo. Akorát problém byl v tom, že jsem byl trestaný a nemohl jsem mít zbrojní průkaz. Nebo ještě jinak – měl jsem známého a ten nosil pod paží pistoli, ač byl trestaný. Ptal jsem se ho, jak to... A říkal, že za dvacet tisíc si ho koupil. Proč by ale policie obvinila z vraždy právě vás? Já si myslím, že policie chtěla na někoho ukázat a zároveň nikdy nechtěla tu vraždu skutečně vyšetřit. Myslela, že mě nikdy stejně nedopadne. V té době jsem byl přes půl roku v celostátním pátrání a všichni moji známí říkali – Jirka je na Novém Zélandu, v Austrálii... Takže mě vytáhli jako zajíce z klobouku s tím, že mě nikdy nenajdou. Kdybyste teď Pokoše potkal, mluvil byste s ním, nebo byste se mu vyhnul? Uvidíme. To je zvláštní odpověď... Hm. Uvidíme. Vyhledal byste ho sám? Já nemám důvod. Třiadvacet let jste musel přemýšlet, proč označil za vraha vás... Vždyť ano, já vám to říkám, proč to tak bylo. Pro něj to byl obchod s policií. Kdyby neoznačil mě, tak šel na dvanáct let do vězení za loupež, kterou v té době policie vyšetřovala. Ale protože označil mě, tak si sednout nešel. Podstatný je, že Vojtěch Pokoš byl střelen tak, aby nezemřel. Jak jinak si chcete vysvětlit to, že je někdo střelený čtyřikrát do ruky, do nohy a do zadku? On říká, že byl střelený do kyčle, ale abychom si rozuměli česky – byl střelený do prdele. Ze vzdálenosti kratší, než je délka hlavně. Takže někdo přišel, přiložil mu pistoli k prdeli a vystřelil. Nebo si spletl jeho hlavu s jeho zadkem? A proč to udělal? Ten, kdo ho střelil, ho střelil takhle úmyslně. A na tom trvám. Naznačujete tedy, že někdo postřelil Pokoše, aby z něj udělal svědka? Ano. Jak jinak si vysvětlit, že vrah dva lidi zastřelí, a to do hlavy, a třetího nikoliv? Střílel někdo z policistů?
Já nevím, kdo střílel. Zeptejte se vdovy po Jandovi, která vydala knihu a napsala, že jejího manžela nezabil Kajínek. Co bylo mezi policisty a těmito lidmi, já prostě nevím. Z čeho soudíte, že by v případu figurovala policie? Zastřelené Jandu s Pokošem chtěla kriminálka zatknout v pátek za vydírání. Na ředitelství západočeské policie byla porada před vlastním zatčením. V okamžiku, kdy vyšetřovatel Kreuzer ale řekl jména lidí, které chce zatknout, akci stopli a odložili na pondělí ráno. A v neděli je někdo postřílel. Tvrdíte, že jste nevinný, ale v té době jste už byl trestaný. Za krádeže i loupež... Já jsem byl ve vězení, to je pravda. Ale já jsem nikdy nespáchal násilí. Je pravda, že jsem dělal nezákonné věci, ale nikdy jsem nikoho nepřepadl, nemlátil... Byl jste přece odsouzen za loupež...
Ale za loupež na policii. Je třeba říct, co se v roce 1990 stalo. Přijelo policejní auto, vystoupili policisté, zeptali se, kdo jsem, a ať jdu s nimi. Když jsem chtěl vědět zákonný důvod, odmítli se se mnou bavit. První policista ke mně přistoupil a chtěl mě tlačit do auta. Já jsem mu řekl, ať na mě nesahá. Zjistil, že mě nepřetlačí, tak odstoupil a vytáhl pistoli. Já jsem taky vytáhl pistoli, on se posral a utekl. Lehnul si za auto a tam zůstal. Ten druhý policista chtěl taky vytáhnout pistoli, ale za ním stál člověk, který byl můj známý. Ten vytáhl pistoli, dal mu ji na hlavu, odzbrojil ho a postavil policistu ke zdi. Ten křičel „nezabíjejte nás, my máme děti“. Já říkám – „Jo, jasný“. Takže abysme si to ujasnili – ten můj známý ho odzbrojil, sedl si do (policejního) auta na místo řidiče a říká, pojď! Já sedl vedle, ujeli jsme o ulici dál a utekli. Já jsem tedy nikoho neodzbrojil, já jsem neujel autem, nedal nikomu facku, na nikoho nevystřelil. A přitom jsem za to dostal jedenáct let trestu. Ten můj známý dostal deset let.
O obnovu řízení jste se pokoušel už mnohokrát.
Vážně věříte, že to tentokrát vyjde? Za těch mnoho let jsme ve skutečnosti podali jen tři návrhy na obnovu řízení. A obnova řízení může být povolena jen tehdy, pokud předložíte soudu novou skutečnost, která nebyla známá při původním rozhodování a je tak zásadní, že by změnila rozhodnutí soudu. Představte si jednoduchou věc: předložíte dvacet až třicet nových skutečností a stačí vám jen jedna, kterou soud uzná. Problém je, že předložíte určitý počet svědků, soudce si to vyslechne a řekne, že tohle svědectví ho nezajímá. Budu konkrétní: přijde svědek, který řekne, že seděl s Vojtěchem Pokošem ve vězení a ten mu tam řekl, že Kajínek to (dvojnásobnou vraždu) neudělal. Soudce řekne, že je to vězeň, a nevěří mu. V momentě, když ale vězeň řekne opak, že já jsem to byl, tak soudce řekne, že je to perfektní svědectví, a odsoudí mě. Když bude to svědectví proti mně, bude důvěryhodné. Když bude v můj prospěch, tak je nedůvěryhodné. To se stalo. Tak to funguje.
Máte tedy nové důkazy?
Všechno je v běhu, uvidíme, co se stane. Jediné svědectví, na základě kterého jsem byl odsouzen na doživotí, bylo Vojtěcha Pokoše. Člověk, který sám je stíhán za loupež, hrozí mu dvanáct let, přijde k soudu. Je zřejmé, že když řekne pravdu, bude sedět. Pak zpětně se dozvím, že za ním přišla policie a řekla, že pokud řekne, že je Kajínek nevinný, dostane trest za loupež. Pokud řekne, že to Kajínek byl, tak ho hned propustí. Tak on na mě ukáže. Pak ho třikrát plzeňský soud zprostí obžaloby. Podle posudku jste chladnokrevný a nenapravitelný zločinec... Když mě zatkli, tak na mě poslali své znalce. Přišli, pečlivě mě vyšetřovali a napsali znalecký posudek. Pak přišli k soudu, kde zaznělo, že Jiří Kajínek je vyzrálá osobnost a pro něj nemá žádný smysl „čím delší trest, tím účinnější“. Podle nich není narušený a podobně. Jeden z těchto psychologů navrhoval dvanáct až patnáct let vězení s tím, že každý delší trest je nesmyslný. Soudce si však objednal revizní posudek. Měl jsem jet do Bohnic do blázince a být dva měsíce sledovaný. Toho jsem si považoval, protože jsem věřil, že posudek bude ještě důkladnější než původní. Pak za mnou do Valdic přijeli čtyři znalci s tím, že mluvit se mnou ani nepotřebují, že to udělají z papírů. Mluvili se mnou nanejvýše hodinu s tím, že jsem moc chytrý a bylo by zbytečné dělat sledování. Opsali posudek a změnili závěrečnou větu z „resocializace schopný“na „resocializace neschopný“. A soudce mi mohl dát doživotí. Takové to bylo svinstvo. Svinstvo, rozumíte?
Na druhou stranu – krást a loupit?
Tak znova. Uměl jsem věci, které neuměli jiní lidé. Jestliže se naučíte otevírat zámky, tak zjistíte, že otevřete kdeco. Tak vás to tak napadne a postupem doby se dostanete až k nezákonným věcem. Mnohokrát jsem se za to omluvil a nebudu se omlouvat do konce života. Už to stačilo. Já zaplatil peníze i lidem, kterým jsem už platit nemusel, už byla promlčecí doba. Já chápu, teda chápu to dneska, tenkrát jsem to nechápal, že jestliže někomu otevřu byt a vykradu, tak nejde ani tak o ty peníze, ale o to, že ten člověk má narušené soukromí. Pak se doma necítí dobře. Dneska už bych nic takového neudělal. Postupme k roku 2000 a k vašemu útěku z věznice Mírov. Jaký byl váš plán? Utíkal jsem z Mírova proto, že se se mnou nikdo nechtěl o mém případu bavit, úřady ani neodepisovaly. Řekl jsem si, že to nejde jinak, jedině utéct a docílit obnovy řízení. Dokud jsem byl ve vězení, neměl jsem, jak to ovlivnit. Před soudem svědectví mých svědků nebylo na stejné úrovni jako svědků obžaloby. Rovnost „zbraní“před soudem neplatila. Jestliže sedíte ve vězení a proti vám je obrovská mašinerie policie a soudů, žádná rovnost neexistuje. Jsou to jen plky a žvásty. Proto jsem chtěl být na svobodě, na útěku. Ale proč?
Na útěku – potencionálně hodně nebezpečný. Věřil jsem, že lidi, kteří se začnou bát, řeknou pravdu. Nebyla hloupost skrýt se v bytě paní Černé na sídlišti v Praze? U manželky orlického vraha? Samozřejmě. Když jsem útěk naplánoval, zaplatil jsem jednomu člověku peníze za to, že mi v Praze pronajme 2+kk na tři měsíce, s plnou ledničkou a tak dále. Další člověk – bratranec, mi slíbil, že mi také pomůže a zařídí bydlení. Dva lidé mi měli zařídit bydlení. Když jsem utekl, tak to ani jeden neudělal, protože si mysleli, že z Mírova neuteču. Že to nejde. Marie Černá bylo nouzové řešení. Kde jste získal kontakt na manželku orlického vraha Ludvíka Černého přezdívaného Čtverák? Jezdila jej navštěvovat do vězení. Kde jsme byli společně. Takhle jednoduché to je. Manželka orlického vraha jezdila za orlickým vrahem. Takže jste k ní rovnou přišel a zazvonil?
Jsou věci, které se nemusí úplně vyjasňovat. Byl jsem ale připraven, že od ní okamžitě odejdu, jak to půjde. Věděli jsme, co dělá policie, jak postupuje. Kdybychom nebyli národ udavačů, tak se to (Kajínkovo zatčení) nikdy nestalo. Poté se z vás stal známý člověk. Myslíte si, že právě to byl důvod, proč jste dostal milost od prezidenta Miloše Zemana? Ano, stal, to máte pravdu. Lidé se se mnou chtějí fotit, kamkoliv přijdeme, tak mi vyjadřují podporu. Ještě jsem se nesetkal s jediným člověkem, který by řekl něco jiného. Jsem přesvědčený, že útěk z Mírova byla správná věc. Bez toho bych tady s vámi teď vážně neseděl.