HUDBA VE SVĚTĚ DĚTÍ
Muzikoterapie pomáhá dětem s komunikací, s péčí o své pocity, emoce, ale i s překonáváním strachu. „Může pomoci i ve vztahu rodičů a dítěte,“říká muzikoterapeutka Štěpánka Čížková.
Kdy a jak se muzikoterapie u dětí nejčastěji používá?
U malých dětí je to například v některých kojeneckých ústavech. Já sama jsem pracovala v Dětském centru v Krči s kojenci od tři dnů do tří let. Prostřednictvím muzikoterapie jsem se snažila zmírnit jejich abstinenční příznaky – téměř polovina rodičů byla totiž závislá na drogách nebo alkoholu. Tyto děti potřebují cítit bezpečí, lásku, dotek, uvolnění, aby mohly navazovat primární kontakty, vztahy, které jim chybí. Muzikoterapie se dále hodně využívá třeba pro děti se specifickými potřebami, například s poruchami autistického spektra. Děti podporuji hudbou a různými hrami nejčastěji v oblasti komunikace a sociálního chování. Naším cílem je podpořit začlenění do každodenního života – více se orientovat v komunikaci mezi vrstevníky, ve škole, s rodiči a postarat se o sebe – co potřebuji, jak můžu bezpečně vyjadřovat svoje pocity a emoce, jak navazovat kontakty s kamarády, jak se jednoduše domluvit s ostatními.
Užívá se muzikoterapie i u zdravých dětí?
Jistě, jako prevence a pro podporu celkového rozvoje dítěte. Já osobně vedu také prožitkové workshopy, kde užívám v uvolněném prostředí prvky muzikoterapie pro rozvoj osobnosti, nejčastěji v nově vznikajících inovativních školách. Zaměřuji se také na primární vztahy rodiče a malého dítěte od narození do 3 let. Je důležité si říci, ne co v trojúhelníku máma, táta a dítě nefunguje a kde je problém a zádrhel, ale kudy vede cesta. A jaké může být řešení. To je často klíčem v našem myšlení i jednání.
Jak hodina u malých dětí probíhá? Není problém s udržením pozornosti?
Program vychází z potřeb a možností dětí – jinak pracujeme s pětiměsíčními dětmi, jinak s tříletými. Hodina je hodně pestrá, měníme aktivity, u kterých se společně naladíme, sedíme, stojíme, kdy vytváříme hudbu, kdy ji posloucháme. Já dětem nabízím aktivitu, do které ony vstupují skrze pozorování, „jak to dělá rodič“. To je pro ně velkou inspirací. Neznamená to, že něco dělám a ony to musí opakovat. Děti pozorují, spontánně se přidávají, objevují nástroje, rytmizují. Vyjadřují se pohybem, broukáním. Vstřebávají vše kolem, jako houba saje vodu. Když už je toho dost a přestávají se soustředit, měním aktivitu, například začneme tančit v kruhu. Podporujeme koordinaci pohybu, cit pro rytmus – vnímání sebe sama v těle. Hodně navazujeme na to, co jsme dělali dříve, aby se cítily bezpečně, že to znají.