Recenze: Působivé Monstrum
Silný příběh s úctyhodnou prací se potkaly ve filmu Monstrum, jehož premiéru ČT vysílá v neděli. Ač na osudu autora Stalinova pomníku Otakara Švece líčí 50. léta, má dál k politickému plakátu a blíž k teskné romanci.
Režisér Viktor Polesný, který podle knihy Rudly Cainera Žulový Stalin napsal také scénář, vidí v Monstru „věčné téma umělec versus doba“. Ale nejde o variaci na filmového Mefista, kde se herec pro své sny zapletl s nacisty, ani o polemiku s tezí, že lze žít mimo dobové ideje na ostrůvku čistého umění.
Jak žít ve stínu
Účinnost Monstra spočívá v jeho střízlivě ztvárněné konkrétnosti. Obecné úvahy vynechává podobně jako autorské soudy; když hrdina v soustředěném podání Jana Novotného prohlásí, že „za každého režimu je lepší dělat než vzdychat, co by kdyby“, a pak si nad výtvorem uleví „vošklivý je to k zblití“, postihne v přesné zkratce celou absurditu.
Protože uznávaný sochař vyhrál soutěž na Stalinův pomník, ač o to nestál, jen se jí nemohl nezúčastnit, a pod politickým tlakem z jedné a odsudky z druhé strany si pak vzali život jeho žena i on sám. Neviděl už, jak monstrum na Letné odhalují ani jak ho bourají.
To jsou fakta, k nimž film hledal vícegenerační optiku. Našel ji velmi šťastně v Martinu Krausovi, jenž Švecova pomocníka hraje s rošťáckou bezstarostností studenta, který má z upocených papalášů v poněkud návodném prologu spíše legraci než strach a jehož zájem o politiku stojí momentálně až za snahou dostat se pod sukně naivní svazačky. Kontrast mezi nadšením husičky a naopak emigrantskými plány spolužáka sice působí vůči hlavní linii vyprávění odstředivě, byť zařídí vypjaté scény včetně akčních, ale hraje klíčovou roli nálady dokazující, že i ve stínu Stalina se chtělo docela obyčejně milovat, smát se, žít.
Ztělesnění marnosti
Podobně nevtíravě se vyvíjí vztah Krausova žáka k mistrovi: od obdivu k soucitu. Technicky omračující, čistě věcná stránka budování monumentu se potkává s přirozenou úctou k talentu zosobněnému ukázkami Švecových dřívějších prací i k prvorepublikové noblese celé jeho domácnosti v čele s umělcovou manželkou. Zuzana Stivínová z ní činí hereckou královnu vyrovnané sestavy: z prozaické cílevědomosti příprav její hrdinky na smrt mrazí a dialog s Krausem coby platonickým ctitelem vyloženě srší erotikou i něhou bez nutnosti doteku.
Zamrzí jen trochu melodramatické momenty s banalitou deště či okatou metaforou ptáka, ale hlavně s úpornou hudbou, jež zbytečně napovídá, co herci svým výrazem sdělí bez afektu. Třeba tichý způsob, jímž se Novotného světový sochař propíjí do nižších cenových skupin, je obdobně podmanivý jako souhra výpravy s kamerou, díky níž se žulová obludnost nad Prahou vyjímá současně velkolepě i velikášsky.
A lehké rozpaky nad dvěma dodatečnými konci příběhu pak v jeho samém závěru vykoupí hravě bizarní pointa se Stalinovým obřím uchem: ryzí znak marnosti.