Maminčino zmrtvýchvstání

Svůj letošní rok jsem zahájila návratem k papírovému diáři. Pořídila jsem si ten největší, jaký mají – tedy formát A4 s jedním volným listem na každý týden. Předsevzala jsem si, že si každý den zaznamenám alespoň jednou větou, co jsem prožila.

Ale ach, má lenosti, ach, můj překotný živote, co se vzpouzíš systematičnosti! Zkrátka odpadla jsem někdy v dubnu. Přesně ten měsíc, co se začaly dít věci. Hodné zachycení. Nicméně elektronický diář jsem přestala používat, baví mě být exotem, který, když ho někdo v telefonu chytne na ulici a chce se domluvit, nemůže nic než krčit rameny. „Promiňte, nemám s sebou diář.“

Baví mě riziko, že když sešit ztratím, nebudu vědět dne ani hodiny. Ráda nevím dne ani hodiny. Ale ono nevědění bych přece jen ráda nějak zachytila. Otisky. Tak tomu říkám... že si poslední dobou stále víc uvědomuju, jaké stopy tu zanecháme. Mnohdy neuvědomělé.

Někdo cizí najde něčí kamenný prsten po tisíci letech. Něčí barevný výkřik v jeskyni. Něčí dláto. Sen načmáraný na pergamenu. Na chalupě jsem v samovaru objevila kupní smlouvu z předminulého století. Držela jsem ji v ruce a představovala si člověka, který ji krasopisně psal. K čemu mu byly peníze, které za ni dostal? Zbyla z něj kupní smlouva – jeho otisk na tomto světě.

Pozoruhodný nález

Poslední dobou také hodně přemýšlím o času, o jeho plynutí. Při rekonstrukci bytu jsem musela přerovnat všechny věci, fotky nevyjímaje. Strávila jsem několik dnů jejich prohlížením, třicet let sem, třicet let tam, čas se zhmotnil, stal se členem mé domácnosti, čímsi velmi blízkým. Jímá mě

Mámina básnička se stala senzací. Měla mnoho lajků, spousta lidí mi posílala příběhy, kde a jak jim pomohla a jak si ji opakují.

z něj závrať. Když babička říkávala „to bylo před třiceti lety“, myslela jsem si, že to se mně nemůže nikdy stát.

Teď už vím, že může. Jak se tak přehrabuju a kramařím, narazila jsem na diáře mé mámy, která nedávno zemřela. Ani ona nebyla natolik systematická ani ukázněná, aby si zapisovala svůj život. Poslední roky už moc událostí a schůzek k zapsání neměla. Poznamenávala si jen tituly knih, které četla, nebo hodlá číst.

Na titulní stránce diáře pro rok 2014 jsem nalezla poklad: maminčinu říkanku nebo spíš motto: Měj slunce v duši, radost v těle, trable pošli do prdele. Rozesměju se. To máma uměla – bavit, hrát si. Chvilku přemýšlím – mám to vrznout na Facebook, nebo ne? Dala jsem to tam.

Nad papír není

S Facebookem jsem dlouho nekamarádila, připadalo mi divné tam psát, když píšu knihy a když psaní je jen jedno. Co se mi honí hlavou, jsem začala sdělovat teprve na mnohá doporučení, že prý je důležité dát najevo, že jsem. Co se mi honí hlavou, se nikomu nijak zvlášť nelíbilo, protože mám v hlavě celkem divné věci. Začala jsem se s Facebookem očichávat, zkoušela jsem, co vydrží on a co já, moc nám to spolu nešlo. Jsou snad tohle naše novodobé otisky? Ta představa mi není moc příjemná. Ale možná tomu tak je. Virtuální otisky v jednom velkém společném virtuálním prostoru. Opak vesmíru. Hvězdy na nebi, virtuální otisky v compu...

Když jsem po půl dni otevřela Facebook, užasla jsem. Mámina básnička se stala senzací. Měla mnoho lajků a téměř dvě stě sdílení, spousta lidí mi posílala příběhy, kde a jak jim pomohla a jak si ji opakují.

Napadlo mě, že došlo k zmrtvýchvstání mé maminky. Její básnička žije a dává radost. A to vše díky jediném zápisu v diáři. Pořiďte si proto také papírové diáře. Otiskujte se.