Hledá se použitelný expremiér

Ideálním kandidátem na prezidenta by byl nějaký ctihodný a důstojný expremiér. To je sice dobrá rada, ale kde brát – a nekrást?

Žádná z hlavních stran zatím nepředstavila – protože nenašla – svého kandidáta na prezidenta. Má ho jen Strana práv občanů či podobně legrační uskupení jako ODA, Realisté nebo Sládkovi republikáni. V čem je problém?

Zkusme si na chvíli představit, že by se přímá volba prezidenta konala už v časech první republiky. Samozřejmě, historie nezná žádná „kdyby“, politické reálie byly tehdy dost jiné, stejně jako národnostní složení či velikost státu. I s těmito výhradami si ale lze docela dobře představit, kdo by tak asi mohl kandidovat na hlavu státu.

Zřejmě by to nebyl historik August Naegle či botanik Bohumil Němec, protikandidáti Masaryka a Beneše v parlamentní volbě. A tehdy, v rozumnějších časech, by to asi nebyli ani Franta Plánička nebo Vlasta Burian. Mnohem pravděpodobněji by to asi byl některý z úctyhodných (ex)premiérů té doby: vedle Edvarda Beneše určitě Karel Kramář, Antonín Švehla, František Udržal, Jan Malypetr, Vlastimil Tusar nebo Milan Hodža. Po kom jiném by také velké partaje měly v přímé volbě sáhnout raději než po svých nejúspěšnějších politicích, kteří stavěli vlády, řešili krize, vyjednávali po celém světě?

Je to úplně přirozené. Stráví-li politik nějaký čas ve funkci předsedy vlády, pak se jeho zkušenostem stěží může někdo vyrovnat. Takový člověk zná detailně domácí politickou scénu, má v malíčku ústavu, ovládá řemeslo politické taktiky, má mezinárodní kontakty, a pokud vysloveně neudělá nějaký kopanec, je také populární (nebo alespoň všeobecně známý) mezi lidmi. A i když samozřejmě platí, že funkci prezidenta, když na to přijde, zvládne i chemik z akademie, hazardní hráč nebo třeba skladník ze šroubárny, lze důvodně předpokládat, že pro navýsost politickou funkci prezidenta má lepší předpoklady ten, kdo politikou prošel od jeslí po univerzitu. A je to logické i z pohledu samotného expremiéra: kam jinam, výše, se už takový člověk může v politice posunout?

Nedržme se jen domácího rybníčku, platí to všude na světě. Premiérskou přípravkou prošli před prezidentskou funkcí třeba Putin v Rusku, Peres v Izraeli, Ciampi v Itálii, Karamanlis v Řecku, Koivisto ve Finsku... Dlouhou tradici to má ve Francii – de Gaulle, Pompidou, Chirac, při poslední volbě hlavy státu se tam v poli kandidátů sešel celý sbor expremiérů: Juppé, Valls, Fillon.

V Česku ale máme trochu problém. Klaus a Zeman už na Hradě byli, respektive ten druhý stále je. Pithart a Fischer kandidovat zkoušeli a opakovat se to nechystají. Čalfa, Stráský či Tošovský odešli do ústraní nebo do ciziny. Rusnok má mnohem lépe placený flek v ČNB. Gross umřel – a asi by se svými finančními kouzly stejně nebyl nejvhodnější adept. A co ti zbylí? Politický autista Špidla po tom, co předvedl ve své vládě a v Bruselu? Paroubek s rodinnými tahanicemi a cvičením čínských císařů? Topolánek po korupčním oparu, který provázel celou jeho éru? Nečas se zátěží kauzy Nagyová?

Království za použitelného expremiéra! Kde je zástup ctihodných státníků z první republiky? Když už holt nemáme důstojného expremiéra, je třeba se podívat o patro níž: na šéfy parlamentu, vicepremiéry, ministry.