Maroko, země s cejchem teroru

Teroristické útoky v Katalánsku a finském Turku měly společného jmenovatele. Provedli je lidé marockého původu. Při hledání příčin terorismu je však strašně snadné ukázat na toho druhého.

MF DNES - - NÁZORY - Tereza Němečková katedra mezinárodního obchodu na Metropolitní univerzitě Praha

Jak za útokem v Katalánsku, tak ve finském Turku stáli teroristé marockého původu. A co hůř, marocké stopy najdeme i při červnovém atentátu v Londýně či při předchozích atacích v Bruselu nebo v Paříži. I proto se v posledních dnech začaly v českých médiích množit úvahy o tom, že v Evropě útočí teroristé z Maroka nebo že maročtí extremisté z Islámského státu jsou rizikem na prahu Evropy, či dokonce že je poklidné Maroko vývozcem teroristů do Evropy. Článek Marocký král udělil milost stovkám lidí, i třinácti teroristům pak asi zamotal hlavu všem, kteří se snaží pochopit, proč zrovna Maroko, poměrně stabilní a pokroková muslimská země, vyváží teroristy do Evropy, zatímco doma jim rozdává milosti. Jenže co když je to trochu jinak?

Přiznejme si, že je vždy jednodušší ukázat při hledání příčin problému na toho druhého. A v případě Maroka o to lákavější, že se jedná o muslimskou zemi a spojení muslim a terorista je teď „mediálně v kurzu“. Měli bychom si však uvědomit, že žijeme v době, kdy chceme-li s některými problémy účinně bojovat, je třeba nazývat je pravými jmény a nevyvolávat neustále falešný dojem, že příčina je jinde a my, rozumějte Evropané, jsme jen obětí.

Nechci analyzovat příčiny rostoucího počtu teroristických útoků vedených islámskými radikály marockého původu v Evropě, jen mě po přečtení českých mediálních analýz napadlo několik otázek.

Jak může být země, ve které v posledních šesti letech nedošlo k žádnému teroristickému útoku, vývozcem teroristů? A proč v Maroku k útokům nedochází, zatímco v Evropě jejich počet roste?

I Maroko zažilo několik teroristických útoků, nicméně zdaleka ne tolik, jak by se možná na „zemi vývozců teroristů“slušelo. V roce 2003 zaútočili teroristé v ekonomickém srdci země, v Casablance, kde zemřelo 45 lidí včetně 12 sebevražedných atentátníků. Dodnes se to považuje za největší novodobý teroristický útok v dějinách země. V roce 2007 se atak v Casablance opakoval, o čtyři roky později se pak útokem otřásla i oblíbená kavárna na náměstí Jamaa el-Fna v Marrákeši. Od té doby je v zemi klid. A to navzdory tomu, že počet útoků v zemích Maghrebu roste.

Jedním z důvodů je skutečnost, že Maroko hned po prvním velkém útoku v Casablance neváhalo a již v roce 2003 přijalo protiteroristický zákon, který s sebou přinesl poměrně účinnou obrannou a preventivní strategii, jejímž cílem je odhalovat a ničit teroristické buňky hned v zárodku. Jen do konce roku 2016 jich v zemi zlikvidovali více než 160.

Škoda že česká média v posledních dnech tento mimořádný úspěch Maroka v boji proti islamistům výrazněji nevyzdvihla. Mediálnímu obrazu země by to aspoň trochu pomohlo. Naopak bylo zdůrazněno, že tisíce Maročanů (dle článku MF DNES 1,5 až 3 tisíce) odešly bojovat do služeb Islámského státu, kde patří mezi „nejdžihádističtější džihádisty“.

Stačilo přitom dodat, že současně bylo v Maroku dosud pozatýkáno kolem tří tisíc osob v souvislosti s extremismem a terorismem, včetně těch napojených na Islámský stát, nebo že změna protiteroristického zákona v roce 2014 zavedla pokutu ve výši asi 60 tisíc dolarů a trest odnětí svobody ve výši 5–15 let pro všechny, kteří se pokoušejí připojit k teroristickým skupinám jak v Maroku, tak v zahraničí.

Druhým, neméně důležitým nástrojem je zavedená kontrola místních imámů, a co více, v roce 2015 i rozjezd školicího centra pro ty nové, protože – ať už to někoho překvapí, nebo ne – i Maroko začalo zažívat příliv radikálních imámů, a ocitlo se tak na stejné straně barikády jako my. Škoda že si z něj nevzaly evropské země příklad a podobnou strategii už dávno nepřijaly. Útoku jako v Katalánsku by se třeba dalo předejít. V podobném duchu se v rozhovoru pro agenturu EFE vyjádřil i Abdelhak El Khiam, ředitel marockého protiteroristického úřadu: „Jak to, že mešita v Ripollu unikla pozornosti španělské policie? To nebyli místní imámové pod kontrolou? Domníval jsem se, že se naši španělští přátelé po útocích v Madridu v roce 2004 poučili.“

Jako druhá mě napadá otázka: Kdo vlastně v Evropě útočil, Maročané, nebo Španělé?

Naše média označila v případě obou atentátů za pachatele Maročany. Co kdybychom však popravdě dodali, že někteří z nich měli i španělské občanství, a tedy že za atentáty stojí i Španělé, resp. Katalánci?

Nevypadal by mediální obraz ataku v Katalánsku hned trochu jinak? Ostatně krátce po útocích vystoupil starosta města Ripoll Jordi Munell a řekl: „Všichni ti kluci se podíleli na turnajích malého města a na jeho oslavách. Žili tam a nebyli nikým jiným než Katalánci.“S Marokem mladí atentátníci měli společné jen to, že se tam narodili, a to ještě ne všichni. Naopak všichni většinu života prožili v Evropě, převážně ve Španělsku. Younes Abouyaagoub, řidič auta, které zabilo několik lidí na třídě Las Ramblas, odešel z Maroka v sedmi letech, jeho bratr Houssain, zabitý v Cambrils, ve čtyřech letech, bratři Hychamiové ve věku tří, resp. šesti let, bratři Aallaové ve věku osmi, resp. jedenácti let. Jeden z bratrů Oukabirů opustil Maroko, když mu bylo deset, jeho bratrovi bylo dokonce teprve šest měsíců. Mohamed Houli Chemlal se ve Španělsku narodil. Výjimkou potvrzující pravidlo byl snad jen Abderrahman Bouanane, útočník z Turku, který přišel do Evropy před rokem jako žadatel o azyl.

Chceme-li efektivně bojovat proti podobným útokům, musíme si přiznat, že na radikalizaci mladých atentátníků máme my, Evropané, nemalý podíl. Musíme se ptát, kde děláme chybu. Jen stěží lze zodpovědnost přehodit na Maroko. A ukazováním na Maročany ničemu nepomůžeme. Snad jen rostoucí averzi, či dokonce nenávisti vůči těm, kteří se v drtivé většině od těchto ohavných činů distancují. Možná by bylo nejlepší nerozlišovat, jakou národnost útočníci mají. Protože stejně jako terorismus nezná náboženství, nezná ani hranice. Je to společná hrozba pro všechny, bez ohledu na vyznání či národnost.

Na čí straně tedy Maroko stojí, když král dává milost i teroristům?

Na naší. Stačí připomenout, že to byly marocké tajné služby, které pomohly v roce 2015, po atentátech v Paříži, lokalizovat Abdelhamida Abbaaouda, strůjce těchto útoků. Nebo že díky těsné spolupráci Maroka zejména s tajnými službami v Belgii a ve Francii došlo k odhalení a zabránění několika teroristickým útokům v Evropě. Marocká rozvědka evropským zemím také poskytuje cenné informace z prostředí radikalizovaných Maročanů žijících v Evropě. Není toho málo, v čem nám Maroko při posilování bezpečnosti pomáhá. Važme si toho.

A král? Ten nejenže poslední útoky v Evropě ostře odsoudil, ale také již nějakou dobu vysílá jednoznačný vzkaz: „Ti, kteří se zapojují do podobných útoků ve jménu islámu, nejsou muslimové. Myslí si – kvůli své ignoranci – že tak činí ve jménu džihádu. Ale odkdy je džihád synonymem pro zabíjení nevinných lidí?“Řekl to třeba loni 20. srpna v projevu u příležitosti marockého státního svátku. Proč toto poselství v době, kdy Maroko zažívalo jeden z nejhorších týdnů co do mediální prezentace, v našich médiích nezaznělo?

A co se týče milosti teroristům, je pravdou, že u příležitosti letošního srpnového státního svátku připomínajícího návrat krále Mohameda V. z exilu a počátek konce francouzské nadvlády nad územím král Mohamed VI. udělil amnestii více než 400 osobám, mezi nimiž bylo i 13 lidí, kteří byli odsouzeni za trestný čin spojený s terorismem. Tito lidé se však úspěšně zapojili do speciálního programu usmíření s názvem Mussalaha, a tak se rozhodl dát jim druhou šanci. Stalo se to poprvé.

Ještě pořád si myslíte, že je oprávněné označit Maroko za vývozce teroristů do Evropy?

Foto: Shutterstock

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.