Konec hédonismu, konec světa
Každá generace lamentuje nad svými nástupci a věští blízký konec civilizace. Dnes ke všem výstřelkům přistoupily třeba umělé životy na sociálních sítích. Jenže náš svět může ohrozit spíš nedostatek rozvernosti a radosti.
Opostupujícím zániku takzvané západní civilizace bylo napsáno mnohé, stejně jako o znepokojujícím chování a zvycích nastupující generace. Opomíjena byla dosud jedna rovina: snižující se záliba v drogách, alkoholu, tabáku a dalších neřestech.
Takových nářků už bylo
To, že mladá generace nestojí za nic a svět míří do pekel, není žádná novinka přinejmenším od antiky. Každá generace přichází s tím, že je poslední, která ještě měla nějaké hodnoty a energii a jejíž život měl smysl, každá civilizace vidí své nástupce jako barbary. Nářky nad úpadkem světa jsou hotovým literárním žánrem, byť na sebe obvykle berou podobu esejů, mravokárných kázání nebo rádoby odborných studií.
Je ve zvyku vnímat svou současnost poněkud citlivěji než dávnější i nedávnou minulost, proto i my zažíváme pocit, že tentokrát je všechno nějak opravdovější, děsivější a opravdu horší. I proto, že už máme v zádech několik tisíc let dějin. Také volání, mnohdy komické, o tom, co všechno končí a jaké všechny krásné hodnoty a zvyky „starého světa nás opouštějí“.
Ve srovnání se současným skuhráním – obvykle prezentovaným postaršími, dobře postavenými bílými muži, což je samo sebou terčem ne vždy oprávněného výsměchu – bledne i dosud největší příběh zániku v moderních dějinách, jakým byl zánik staré dobré aristokraticko-buržoazní společnosti 19. století v ohních první světové války, dělnických revolucí a zániku evropských impérií typu Rakouska-Uherska.
Z toho příběhu zániku se koneckonců zrodil i celý mýtus československé první republiky – ta už je dávno taky pryč a k ní se dnes vztahujeme jako k dávno zapadlému ideálu daleko spíš než ke zmiňovanému Rakousku-Uhersku.
To, co bývá nejčastěji vydáváno za příznaky úpadku „starého dobrého světa“, vídáme na stranách novin obden: muži už nejsou muži, ženy už nejsou ženami, rozpadá se „tradiční rodina“, navrch získávají nejrůznější módní výstřelky, lidé jsou přecitlivělí, nechtějí pracovat (natož tvrdě), ztrácejí se řemeslné dovednosti, natož schopnost zacházet se zbraní či pokládat život za vlast, ba dokonce i jen tak po vesnicku si dát s chlapy před hospodou přes hubu.
A k tomu všechny ty počítače a umělé životy na sociálních sítích, místo toho, aby si mladí vzali do ruky knížku, že. Na tom, že se tyhle řeči často míjejí s realitou, respektive vykreslují jako ztracený ideál svět, který nikdy neexistoval, by až tak nic nebylo, to, že několik původně dobře mířených poznámek na okraj vývoje západní společnosti postupně zkarikovalo v legrační mainstream, opakovaný stále dokola v čím dál absurdnějších variacích, celý směr poněkud odsoudilo k posměchu. Je také na místě námitka, nakolik onen svět s tvrdou prací, puškou v ruce a ideálem rodinné pohody zřejmě z plakátů z amerického Středozápadu z 50. let je skutečně světem, v němž bychom chtěli žít.
Mladí jsou konzervativnější
Ačkoli litovat vývoje je zpozdilé, jedna oblast v souvislosti s dnešní, řekněme mladou – či nastupující – generací zejména v západní Evropě, by nám přece jen jakožto úpadková přijít mohla. Konkrétně bylo mnohokrát prokázáno, že generace zrozená v 70. a 80. letech je v životních postojích a chování mnohem konzervativnější, než byla generace jejích rodičů (při všem sociologickém zkreslení).
A generace pozdější je zjevně ještě konzervativnější, jak prokazují rozličné průzkumy a statistiky zkoumající životní styl, sexuální návyky, konzumaci návykových látek a postoje k životu vůbec. Problém nedávno pojmenovala Zoe Williamsová v britském levicovém deníku Guardian pronikavým esejem pod názvem „Kdy přesně přestala být Velká Británie hédonistickou zemí?“.
Zde se našinec trochu zarazí – zrovna Británie, navzdory punkovému hnutí či rozvinuté klubové kultuře v 90. letech, žádným intenzivním vzorem hédonismu není, ale možná tu mluví jen kontinentální předsudek. Spojené království přece vždycky působilo tak trochu jako sociální Galapágy (termín Stanislava Komárka), země, která si dělá věci po svém a je to na hrdá.
Pokud si hédonismus nespojujeme s tak krotkou zábavou, jako je popíjení whisky v klubovce u otevřeného krbu, a postavou Winstona Churchilla, Brity jako vzor nespoutaného užívání slastí odsud z pomezí východní Evropy a Balkánu moc nevidíme. To je však vedlejší. Williamsová dokladuje, nakolik se za poslední léta snižuje, zvláště mezi mladými, konzumace cigaret, útraty za alkohol a večírky a vůbec radostné prožívání ledasčeho. Je v tom i ekonomický prvek: stojí to stále více a mnozí lidé si to nemohou dovolit.
Zde učiňme úkrok: podle některých analýz může finanční stránka věci i za ústup druhdy populárního trendu „metrosexuálů“, mužů nadměrně pečujících o svůj zevnějšek a vyžívajících se v drahých značkách oblečení, parfémů, kosmetických salonů i kadeřníků, a nahrazení toho trendu návratem fitness kultury. Neboť cvičí a běhá dnes prakticky každý a zajímat se o zdravý životní styl a sport patří k základnímu vybavení každého mladého městského profesionála. A vyjde to o dost levněji než se nechat zkrášlovat co týden na kosmetice a u kadeřníka.
Ruku v ruce s tím jde samozřejmě ústup kouření, dříve všudypřítomného; také divoké pitky vystřídalo spíše decentní popíjení, a to leckdy spíš posedávání v elegantních mladistvých kavárnách u lecčehos nealkoholického. Willimasová dovozuje, že mladí lidé si dnes s přáteli raději vyrazí o víkendu na brunch, než by se v pátek večer zpili do němoty a po zbytek volna léčili kocovinu. Z určitého hlediska je to jistě trend pozitivní.
Vážné vztahy místo úletů
Moderní mravokárci, upozorňující na údajnou ztrátu hodnot a rozpady klasických vztahů, se často hrozí nad sexuální nevázaností mládeže a nad moderními seznamovacími aplikacemi typu Tinderu a Grindru. Reálné využívání těchto a jim podobných aplikací ovšem nevede k nějaké epidemii nezávazného sexu, ale k nalézání standardních, pokud možno dlouhodobějších vztahů.
Tinder je dokonce jakousi moderní obdobou klasické epistolární kultury: lidé si zkrátka chtějí psát, ačkoli už dnes nejde o dlouhé milostné dopisy jako za Goetha. Mladí lidé mezi dvacítkou a pětadvacítkou mají dnes v Evropě za sebou spíš dlouhodobé, takzvaně vážné vztahy než divokou sérii večírkových úletů, a rozhodně takové vztahy hledají, s čímž souvisí i často popisovaný vztah k práci.
Personalisté se hrozí, že takzvaní mileniálové chtějí pracovat méně, zato ve své práci chtějí hledat smysl. S trochou cyničnosti by se chtělo dodat, že starší generace moc na smysl v práci nehleděla, zato se bylo z depky prací způsobené nutno každý víkend opít.
Každá generalizace kulhá. Odsud z východní Evropy se navíc zdá, že jako tolik zkažených západních trendů k nám i tenhle, ať už v Británii skutečně řádí, nebo ne, dorazí se zpožděním a se zmenšenou silou, asi jako orkán od Atlantiku.
Běh jako vrchol slasti
Pohoršování se nad mladší – i starší – generací mi bylo vždycky cizí, ale vzhledem k podobnosti osudů, chování i postojů člověk s postupujícím věkem sám sebe i své vrstevníky začíná vnímat méně jako individuality a více jako skupinu – nemluvě pak o těch, které k sobě už nepočítá. A – na což upozorňoval už německý filozof Odo Marquard ve zcela jiné souvislosti – z evropských životů se pozvolna vytrácí radost.
Ne že by nutně souvisela s konzumací alkoholu nebo s rozvolněným vztahovým životem, ale o jakési ztrátě nadhledu a nástupu chladné profesionality, byť zahalené do pestrých barev veselých ponožek a různotvarých brýlových obrouček, se snad mluvit dá.
Zdálo se, že se vytratily z životů pevné linky typu „první dítě, chata, druhé dítě, dovolená v Jugoslávii“, ale spíše je nahradily jiné komodity typu stáž ve firmě XY a pobyt na Erasmu v zemi AB, ale rodina, manželství (pro všechny), hypotéka, baráček a kariéra v tom hrají roli pořád.
A vrcholem nějakých slastných zážitků pak může být třeba večerní běh nebo sobotní lezení po skalách, nedělní brunch (dokud jsme ve městě) v oblíbené kavárně anebo grilovačka (když už je ten domeček). Tak to chodí a možná zrovna zažíváme klidnější období a ještě budeme. Ale co si budeme povídat – nejen Británie, ale ani kontinentální Evropa nikdy k epicentrům rozvernosti a životní radosti nepatřila.
Ne, že by radost nutně souvisela s konzumací alkoholu a rozvolněnými vztahy, ale o jakési ztrátě nadhledu a nástupu chladné profesionality, byť zahalené do pestrých barev ponožek a obrouček brýlí, se snad mluvit dá.