B

MF DNES - - ZE SVĚTA -

ejrútu a Libanonu se dříve říkalo Švýcarsko Blízkého východu, dnes však, bohužel, opak je pravdou.

Jsem zde v Bejrútu jen na několik dní, snažím se proto objevovat různá zapomenutá zákoutí někdy ještě nesoucí stopy války a toho milého pána jsem se ptal, kde v Bejrútu najdu staré vlakové nádraží…

Bejrút, který byl během občanské války mezi muslimy a křesťany v letech 1975 až 1990 ošklivě poničen, už asi navždy ztratil to, čím se vždy honosil: malé komorní vilky s palmami v zahradách, staré činžáky připomínající ještě francouzské časy, vše je dnes zamčené a zaprášené. Majitelé se kvůli tehdejšímu konfliktu odstěhovali, bůh ví kam. Škoda, že se nedá do těchto objektů dostat…

Libanonci jsou původem Féničané a byli to oni, kdo vynalezli peníze, prý proto, aby se nemuselo platit za danou službu úsměvem. Libanonci jsou křesťané a muslimové, jejich počty bývaly vyrovnané, ale dnes už je muslimů víc.

Libanonská metropole má mnoho různorodých čtvrtí, většina jich je křesťanských, ale jsou tu i čtvrtě muslimské a také jedna arménská. Kdysi zde sídlila i židovská komunita, ale všichni se těsně před válkou odstěhovali do Izraele.

Navštěvuji malý židovský hřbitůvek přímo v centru města. Hroby jsou rozstříleny, stopy po kulkách jsou všude. Na kamenné bráně při vstupu do hřbitova je vytesáno několik Davidových hvězd a všechny jsou rozstříleny kulkami ze samopalů. Brána pomalu zarůstá divokými růžemi…

Na křesťanském, katolickém hřbitově, který je poblíž, je to podobné, rozstřílené kříže a andělé.

Opět pořídím pár fotek a už je tu jakýsi pan hrobník, který ač nepůsobí nesympaticky, je až překvapivě nekompromisní. Všechny fotky musím vymazat, což ale vůbec ničemu nevadí, neboť vím, jak fotky z paměťové karty dostat zpět.

Hrobník je jinak docela korektní a zve mě hned na oběd do svého malinkatého domečku, slušně odmítám a jdu se podívat na jiné – také velice pěkné – křesťanské hřbitovy v okolí. Stále stejné scény: lidem se nelíbí, když fotím rozstřílené anděly a kříže, bůh ví, proč vlastně jim to tak moc vadí…

Je tu auto s výbušninami?

V Bejrútu jsou celé čtvrtě, které ovládá šíitské hnutí Hizballáh. Pozná se to podle toho, že na jejich mešitách visí černé prapory. O Hizballáhu tu někteří ríkají, že je ze všech arabských radikálních skupin jedinou, jež by byla schopna řídit stát. Zajistit pitnou vodu, zdravotnictví, školství, bezpečnost, prostě celou potřebnou infrastrukturu.

Dostávám se do městské části, která je plná sutin. Působí na mě dojmem, že byla vybombardovaná. Dozvídám se, že zde stávala velice radikální mešita a byla zlikvidována několika málo izraelskými stíhačkami v bleskurychlém náletu během konfliktu s Hizballáhem.

Dávám si kávu a vynikající místní sladkosti. Po chvíli je odkudsi zdáli slyšet solidní detonace, lidé mírně zpozorní a jedna starší dáma (mimochodem velice elegantně oblečená) mi říká: „My všichni tady žijeme na špici vulkánu.“Možná, že si vůbec neuvědomuji, kde to vlastně jsem.

Zhruba čtrnáct dní před mým příjezdem vybuchla velká nálož ukrytá v autě přímo ve vládní čtvrti. Většina oken je stále vytlučená. Dozvídám se, že po městě neustále jezdí několik aut s výbušninami. Chvíli parkují, potom opět jezdí, a když přijde odkudsi příkaz, tak… Je to zjevně neuhlídatelné, působí to děsivě. Dvě tváře Bejrútu IZRAEL Bejrút SÝRIE Golanské výšiny

Když si tak bloudím bez cíle po zničených čtvrtích města, najednou kolem mě běží jednotka libanonské armády. Mladíci v plné polní utíkají přímo do kopce, nehledě na extrémní vedro. Jeden z nich mírně zaostává – už to fyzicky zjevně nezvládá – a je znát, že je z toho špatný. Soucítím s ním.

V Bejrútu toho jinak k vidění není mnoho. Libanonci jsou velice podnikaví a obchodně zdatní. Je to znát, neboť se všude kolem staví mrakodrapy ostošest. Na mě to však působí, že se zde staví „bez ladu a skladu“. Je zjevné že Bejrút kdysi míval skvělý urbanistický koncept. Dnes se zde jen narychlo staví… Ach ti developeři!

Popeláři zase stávkují

Při svých procházkách městem nějak nevím, co se sebou. Po několika dnech mám štěstí. Dostávám se do kontaktu s mladou ženou ze smíšeného manželství. Otec je Libanonec a maminka Češka, jmenuje se Issa, a nejenže mluví perfektně česky, ale dokonce chce studovat žurnalistiku. Má malé roztomilé autíčko, ve kterém společně objíždíme Bejrút a okolí.

Dozvídám se od ní mnoho zajímavých informací, o jedovatých hadech, kteří zde žijí, o studentském životě mladých v tomto městě a také o místních kulinárních specialitách. Je úžasně rychlá a bystrá. Ženy v tomto regionu takové musí být, vědí, po které straně chodníku se mají procházet, nechodit v zastíněných částech ulic, v jakých čtvrtích si dávat pozor a tak dále. Není to zde jednoduché.

Další den se objeví její přítel nebo jen kamarád. Asi pracuje u vojáků, neboť vlastní všechny možné průkazy a my společně projíždíme různé nepřístupné zóny, kam civilisté vůbec nesmějí. Konečně se dostáváme na staré bejrútské nádraží. Fotím zde jako divý, rozstřílené plechové vagony, zničenou vodárenskou věž… Tolik děr po kulkách jsem snad ještě nikde neviděl, a to jsem těchto míst zničených válkou viděl spoustu. I zde je vše zarostlé divokými růžemi. Chvílemi se jimi musím i razantně prodírat.

Odpoledne se jedeme podívat do kopců nad Bejrútem. Vede sem serpentina, ze které máte pod sebou Bejrút jako na dlani. Není divu, že se zde hodně bojovalo, neboť kdo tuto přístupovou cestu ovládal, tak ovládal celou metropoli. Tady to ale nejsou už jen stopy po kulkách, ale po dělostřeleckých granátech. Vše je zničené…

Podél serpentiny dříve stávaly (a jen taktak ještě stojí) celé paláce i jakési novogotické zámky největších místních bohatců. Dostat se do jejich interiérů není problém. V některých z nich našli svoje útočiště Palestinci a lidé ze Sýrie. Ne všichni z nich působí přátelsky a vlastně se zde kterýkoliv moment může stát cokoliv. (Ještě že mám společnost.) Později si všichni dáváme v jednom příjemném malém podniku u cesty silný místní čaj, stmívá se.

V Bejrútu je mnoho skvělých restaurací a hlavně barů. Prý se zde skvěle „paří“, nevím, pro tentokrát jsem si noční život v tomto městě nebyl schopen vychutnat…

Když se později večer konečně dostávám do svojí „ubikace“, je všude cítit pach spálených odpadků, kohosi slyším z vedlejšího balkonu říkat: „Zatracení popeláři, zase stávkují.“

Tohle město pomalu přestává úklid svých odpadků zvládat. Mírně se ušklíbnu a snažím se po tom dlouhém dni konečně usnout. Když jsem již téměř v limbu, slyším z dálky tlumenou a výhrůžnou detonaci.

Foto: Shutterstock

Foto: 4x Tomáš Svoboda

Na jedné straně vyrůstají mrakodrapy, na straně druhé jsou opuštěné domy a vily po občanské válce. Hřbitovy jsou rozstřílené, a to jak židovské, tak i křesťanské.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.