Sny o mocné francouzštině v Unii
Francouzský prezident Emmanuel Macron srší vizemi všeho druhu. Už od vstupu do Elysejského paláce se pasoval na lídra Evropské unie. Občas ale i jeho velkolepé plány pro spojenou Evropu prostoupí trocha národní malichernosti. Třeba při volbě hlavního jazyka, kterým by Unie měla mluvit. Pro něj je to samozřejmě rodná francouzština. A po brexitu, tedy odchodu největšího zástupce angličtiny v EU, to říká ještě hlasitěji. Protože úředním jazykem už je angličtina nyní jen v Irsku a na Maltě.
Francie se cítí zhrzená už od doby, kdy Unii posílily skandinávské a východoevropské země, právě ty se totiž podílely na vyhození francouzštiny ze sedla. Až do té doby zdatně konkurovala angličtině – aby ne, když Komise sídlí v Bruselu, kde se mluví i francouzsky a jedním ze sídel europarlamentu je francouzský Strasbourg.
Unie má samozřejmě tři pracovní jazyky – angličtinu, francouzštinu a němčinu, ale obecně platí, že jednání se vedou v angličtině, protože ji většina zemí preferuje. Pro mnoho z nich je totiž druhým jazykem. I když při poslechu některých eurokomisařů a europoslanců, kteří se v ní vyjadřují, si člověk občas říká, jestli jde ještě o angličtinu, nebo nějaký nový umělý jazyk.
Francouzi vědí, že aby posílili vliv mateřštiny, nebudou to mít jednoduché. A tak to zkoušejí oklikou. „Po brexitu bude těžko pochopitelné, proč se všichni držíme lámané angličtiny. Zvykněme si znovu mluvit našimi jazyky!“prohlásil francouzský ministr pro záležitosti EU Clément Beaune. Při té představě se však spíš vybaví zmatení jazyků v babylonské věži než krok, který zefektivní jednání EU. A tlumočení do více jazyků při jednání v kdejakém bezvýznamném podvýboru tak vyvolává zděšení.
Pro Francouze je to však jen cesta, jak vyzdvihnout svou mateřštinu. Prostě se zjistí, že diverzita jazyků při jednáních nefunguje, angličtina se mezitím upozadí, a tak by se EU mohla opět vracet k francouzštině, která hrála důležitou roli při jejím vzniku. Třeba by se mohla začít víc učit i v dalších zemích EU.
Bláznivý nápad
Jenže tento nápad je spíš blouznivým snem asi poslední generace, která si snad ještě opravdu myslí, že by se francouzský jazyk mohl opět stát linguou francou v Evropě. To už odvál čas po versailleské mírové smlouvě v roce 1919. Tehdy naposledy byla libozvučná řeč rovnocenná s angličtinou, která ji následně i díky vzestupu USA převálcovala. Doby Ludvíka XIV. či Napoleona, kdy byla dominantním diplomatickým jazykem v Evropě, už jsou dávno pryč. Je sice pátou nejpoužívanější řečí na světě, ale nadvládu angličtiny nemůže zarazit.
Francouzi vedou ztracenou válku. Angličtině v Evropě však nepomohlo jen to, že Británie vstoupila do EU. Jejímu vlivu paradoxně pomohly i Spojené státy, tedy jejich kulturní a digitální invaze do světa. Většina mladších lidí dnes umí anglicky, protože chce slyšet v originálu svůj oblíbený americký seriál či pochopit oblíbenou píseň. Proto ji bude dorůstající generace vždy preferovat, a právě proto udrží nadále otěže v EU.
Snad si francouzští politici rozmyslí své útoky na ni, protože pak by se o svá práva v EU mohli hlasitěji přihlásit i Němci. Němčinou tam hovoří víc lidí než francouzštinou. A Francouzi určitě budou radši, když bude EU mluvit dominantně jazykem národa, který porazil Napoleona, než jazykem národa, který je srazil na kolena v roce 1940. Jistě, stereotypní pohled na dějiny už měl dávno zmizet, ale nezmizel. A dominantní němčinu v EU by Francouzi Macronovi neodpustili. Symboly národních vítězství a porážek jsou totiž stále hluboko zažrané v myšlení lidí.