Cesta z Manchesteru

Evropa nespí a teroristům se brání. ale nejprve bude hůř.

Respekt - - Obsah - Tomáš Lindner

Šílenství teroristů na evropské půdě dosáhlo dalšího stupně. Britský džihádista libyjského původu Salman Abedi cíleně zaútočil na děti a dospívající dívky, které v Manchesteru zašly na koncert. Bombou připevněnou na svém těle zavraždil dvaadvacet lidí a desítky jich zranil. Následoval již dobře známý koloběh reakcí. Odpůrci imigrace a islámu opakovali, že dochází na jejich slova; liberální tábor varoval před panikou, jež je cílem teroristů, a uklidňoval poukazem na to, že teroristických útoků v Evropě sedmdesátých let bylo více než dnes.

Evropa je skutečně, ve srovnání se všemi jinými kouty světa, pořád mimořádně bezpečným kontinentem. Tohle ubezpečení však přestává z řady důvodů zabírat. Teror minulosti cílil na představitele státní či ekonomické moci, nyní se může obětí stát každý – i veselé dívky na koncertě. Média a uživatelé sociálních sítí do úmoru probírají každý detail útoku, který tak vyvolává mnohem více smutku, zloby a strachu než teror v mediálně chudší minulosti. Zároveň mají obavy veřejnosti i své racionální jádro: není totiž žádný důvod k optimismu, že tahle vlna teroru brzy skončí. Naopak. Několik trendů, které v nedávné studii shrnul norský odborník Thomas Hegghammer, nasvědčuje tomu, že spíše bude hůře.

Nezavírat oči

Islám je nesmírně různorodé náboženství, v posledních desetiletích však v jeho rámci jednoznačně posilují radikální islamistické proudy. Je to i důsledek misionářské činnosti Saúdské Arábie, odkud se do světa vyváží ta nejvíce konzervativní verze islámu. Současně je Blízký východ v rozvratu: návrat stability do Sýrie, Iráku či Libye je v nedohlednu a naopak se mohou rozkymácet i další země. Je možné, že chaos hned za evropskými hranicemi potrvá roky či desítky let. Logicky bude probleskávat i do Evropy – například formou násilné ideologie šířené po internetu – a radikalizovat část lidí s rodinnými kořeny v arabských zemích.

Nejspíše také v evropských městech stoupne počet muslimů, kteří mají špatné vzdělání a nedokážou sehnat dobré zaměstnání. Jakkoli náboženští extremisté pocházejí také z řad maturantů a dobře situovaných lidí, tak jich přece jen většina vyrostla v rodinách s nižšími příjmy i nižším vzděláním. Evropa je málo společensky prostupná, děti imigrantů z dělnických profesí se obvykle nedokážou vyšvihnout do střední třídy. Proto bude počet ekonomicky frustrovaných mladých muslimských mužů pravděpodobně stoupat a verbíři, kteří mladé lidi přitahují k extremistické scéně, budou mít snadnější práci. Navíc syrská válka vytvořila rozsáhlou partu válečných veteránů, kteří budou v Evropě vytvářet své sítě.

Tato pesimistická vize se samozřejmě nemusí naplnit, dějiny jsou plné příjemných překvapení. Politici a veřejnost před ní však nemohou zavírat oči a musí hledat správné ponaučení do budoucnosti.

Souboj o duše muslimů

Především je třeba zmínit, že není pravdivý v tuzemsku rozšířený názor, že Evropa tváří v tvář nebezpečí nic nedělá. Státy posilují personál tajných služeb, například v terorem obzvláště postižené Belgii mají bezpečnostní složky zásadně více pravomocí než ještě před dvěma lety. Justice komplikuje život šiřitelům džihádistických myšlenek: za mřížemi vloni v Británii skončil nejvlivnější evropský radikální kazatel minulých let Anjem Choudary a po dlouholetém sběru důkazů proti kazatelům nenávisti zakročila i německá policie. Evropa tedy nespí. Jen se pohybuje pomalu, v mantinelech vlastního právního státu.

Různá města, školy, regionální vlády či státy taktéž zavádějí preventivní programy, které mají zabránit radikalizaci další generace evropských muslimů. Probíhá souboj o duše muslimů, který nedokážou rozhodnout armády a tajné služby, ale jedině chytrá sociální, kulturní a vzdě-

v evroPě stouPne Počet muslimů, kteří mají šPatné vzdělání.

lávací politika. Její výsledky se však projeví až v řádu let či desetiletí – tak jako teď západní Evropa sklízí plody desítek let nezájmu o integraci přistěhovalců (více na str. 67–70).

Atentátník z Manchesteru byl v Británii narozeným synem libyjských uprchlíků. To samozřejmě v Česku nahrává názoru, že naše odmítání veškerých uprchlíků z Blízkého východu je prozíravé. V ideálním světě by spolu přijetí válečných uprchlíků a obavy z terorismu nesouvisely. Realita je bohužel jiná, neboť i ze špatně začleněných dětí dnešních běženců mohou vyrůst džihádisté zítřka.

Evropská unie již své vnější hranice částečně utěsnila, připlouvá řádově méně žadatelů o azyl než před jedním dvěma lety. Zároveň se nově promýšlí pomoc blízkovýchodním a africkým zemím, odkud většina běženců a migrantů pochází. Západoevropské státy nyní musí imigraci omezovat a prioritně se věnovat uprchlíkům přijatým v posledních třech letech a překonat potíže, které mají potomci minulých generací přistěhovalců ve školách, na pracovním trhu a při začlenění do společnosti.

Přesto je české odmítání uprchlíků krátkozraké.Takzvané kvóty by do Česka přivedly jen několik tisíc muslimských utečenců, příliš málo pro vznik imigrantských čtvrtí, které obvykle bývají místem radikalizace. Nově příchozí by mohli být rozmístěni po celé republice, i s ohledem na dostupná pracovní místa, což by usnadnilo jejich integraci do naší společnosti. České přijetí omezeného počtu potřebných by bylo v první řadě pomocí zbytku EU, která vymýšlí nový azylový systém. Tedy nikoli bezpečnostním rizikem, ale příspěvkem k větší evropské stabilitě.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.