Kung-fu škola v srdci arabského Bruselu

Respekt - - Anketa - LukአPacHta Autor pracuje v Evropském parlamentu.

VBruselu pracuji pro Evropský parlament, s žertem dodávám, že bohužel nikoli jako člen ochranky, což by se mi vzhledem k mé vášni pro kung-fu líbilo. Náročná práce v politických kuloárech si ale pochopitelně vyžaduje kompenzaci v podobě řádného fyzického a bojového tréninku, takže jsem ihned začal hledat adekvátní kung-fu školu.

V Praze jsem dříve několik let cvičil jihočínský styl chung-ťia, tak jsem se vydal hledat tímto směrem. A v Bruselu narazil na jedinou školu podobného stylu: „Tygří drápy“mistra (sifu) Saida Belabeda, původem z Alžírska. Škola je umístěná uprostřed arabské čtvrti Koekelberg sousedící s Molenbeekem, což byl, jak známo, domov teroristů, kteří vloni a předloni útočili v Paříži a Bruselu. Ale uvedeno na pravou míru: čtvrť je pro místní obyvatele, návštěvníky a chodce zcela bezpečná. Jen vzezřením svých obchodů a lidí na ulici více připomíná Marrákeš než hlavní město EU.

Žáci mé kung-fu školy jsou až na výjimky arabského původu. Na vině však podle mě není neochota mistra a žáků mezi sebe přijímat nearabské Belgičany, ale spíše určitá odtažitost, kterou mohou „domorodci“vůči tomu „arabskému“podniku mít. Pochopil jsem to z některých rozhovorů se svými belgickými přáteli: koukali na mě dosti udiveně, když jsem jim sděloval, kam že to vlastně chodím.

Jsem si ale jistý tím, že znalci kung-fu a stylu chung-ťia hned pochopí, že tato škola je velká příležitost bez ohledu na to, jaké je její osazenstvo. Mistr Said Belabed je totiž přímým žákem velmistra Čchu Čch’-linga z Hongkongu, jednoho z největších současných světových mistrů kung-fu. Okamžitě jsem pochopil, že žáci školy v čele s mistrem Saidem jsou milí lidé se zájmem o tělesnou aktivitu, čínskou kulturu a bojová umění. Trochu jsem se původně bál toho, že by škola bojových umění v takovém prostředí mohla přitahovat islamistické radikály, což se u různých škol sebeobrany a pouličního boje zřejmě děje. Nikoli však zde. Je to asi dáno i povahou tradičního kung-fu, které má silné čínské a buddhistické duchovní kořeny. Mistr Said tyto hodnoty mezi své žáky vnáší dosti intenzivně. Vzniká tak zajímavý paradox – evropskou toleranci a antiradikalismus se mladí arabští Belgičané učí pomocí hodnot Dálného východu. Ale i to patří k multikulturalismu.

Žáci této školy tedy nejsou rozhodně nějací radikálové, ale bohužel nejsou ani předurčeni k tomu, aby se stali belgickou elitou. V životě se budou muset hodně otáčet, aby se prosadili a nepropadli frustraci. Jeden hoch mi například s velkou pýchou sděloval, že jeho otec pracuje jako já v Evropském parlamentu, což se mu zdálo jako vrchol prestiže – byť tam pracuje jako řidič. On by chtěl raději studovat a být lékařem. Motivace uspět a tvrdě pracovat je u žáků školy jasně viditelná a mistr v nich tyto vlastnosti podporuje i skrze kung-fu.

Prostředí školy bylo natolik přátelské, že jsem do ní neváhal přivést i svou osmiletou dceru. Ta zaujala nejen svým nasazením a pílí, ale také svými zcela blonďatými vlasy – nepřestávají fascinovat arabské dívky, jež s námi ve škole cvičí. Dcera se skvěle zapojila a mistr si ji k mé velké radosti dosti oblíbil. Právě práce s dětmi a schopnost je motivovat, například i formou udělování pásků, je nejsilnější stránka sifu Saida Belabeda. Ten kromě své ústřední školy v Bruselu vyučuje ještě žáky v Alžírsku a Maroku, kam za nimi dojíždí. Sifu Said je nesmírně milý člověk, ale běda tomu, kdo by s ním přišel do křížku. Když demonstruje sebeobranné techniky, které dřív učil i belgickou policii, jde z něj strach.

Našinec by mohl mít divný pocit ze cvičení sestavy po boku arabské ženy v šátku nebo ze souboje s vousatým muslimem, který se před tréninkem v šatně modlil a který (pouze) vzhledem připomíná příslušníka Islámského státu. Kulturní rozdíly tu sice jsou, ale spojuje nás společná láska ke kung-fu, úcta k našim mistrům a dlouhé tradici. Snad jedině je mi líto, že s ostatními žáky nechodím po tréninku na pivo. Nejde o to pivo, mohl bych si s nimi ostatně dát i kolu, ale proniknout do jejich soukromí se mi zkrátka až na výjimky zatím nedaří.

Jsou vůči mně trochu uzavření a jejich francouzštině střižené arabštinou mám zatím problém dobře porozumět. Také cítím, že například o aktuálním problému islámského radikalismu se s nimi zatím bavit nemohu. Odsuzují jej, ale je to citlivé téma. Výjimkou je Kamal: teror označil za největší zlo i pro islám, pracuje pro radnici jako antikonfliktní pracovník právě v Molenbeeku. Víc než kung-fu v práci uplatní své dobré srdce a ochotu pomáhat. Jenom mně osobně se věnoval více než hodinu, když mě učil poslední sestavu.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.