Folklorní duo Dálava

Duo Dálava hraje folklorní písně v avantgardní, ale pokorné městské úpravě

Respekt - - Obsah - Pavel turek

Ve Spojených státech nebo Kanadě to bývá tak, že než Julia Ulehla (39) začne zpívat, chvíli publiku anglicky vysvětluje, o čem texty písní pojednávají. Nikdo by jim totiž jinak nerozuměl. Na festivalu Colour Meeting v přímoravské Poličce ale nic takového není potřeba. „Je to trochu děsivé, zpívat česky před českými posluchači. Vždyť vy ta slova znáte mnohem lépe než já,“říká Julia zde shromážděnému publiku – opět anglicky a s jistou nervozitou, česky by si mluvit netroufla.

Pak před zaplněným stanem spustí za doprovodu manžela, všestranného kytaristy Arama Bajakiana (39), nečekaně moderní a intenzivní verzi lidovky Pásl Jano koně. Folklorní puristé by z takové úpravy nejspíš zuřili, na multižánrovém festivalu však potlesk nebere konce a návštěvníci – někteří zjevně dojatí – vřele přijímají další a další venkovské nápěvy v avantgardní městské úpravě. V této podobě se Dálava představí ještě 6. srpna v pražském Jazz Docku a 13. srpna v brněnské kavárně Verbena.

Rodinná historie

Duo Dálava se nezrodilo na Slovácku, ale v rušném newyorském Queensu. O Vánocích roku 2011 tu Julia Ulehla listovala novým vydáním knihy Živá píseň, která obsahuje notové záznamy a texty stovek moravských lidových písní. Nedostala se jí do ruky náhodou, patří do rodinné historie. Ve čtyřicátých letech ji dal dohromady její pradědeček Vladimír Úlehla, botanik, filozof a etnograf, který podstatnou část života zasvětil sbírání a zapisování jedinečných písní z okolí Strážnice a také se dílem zasadil o založení zdejšího folklorního festivalu.

Před Julií, která vystudovala operní zpěv a věnovala se experimentálnímu divadlu, se otevřel nečekaný hudební vesmír. Ačkoli dcera československého emigranta a matky z Texasu češtinou ještě příliš nevládla, písně k ní i přes jazykovou bariéru začaly promlouvat silnými melodiemi a postupně i symbolikou příběhů, v nichž dívky rozmlouvají s orly, mění se v ptáky a plynoucí voda nikdy nevěstí nic dobrého. Muzikantské nadšení vzbudily i u jejího partnera Arama Bajakiana, který figuroval jak v koncertních kapelách Lou Reeda nebo Diany Krall, tak hrává s improvizátory typu Johna Zorna.

Co mělo být jen vánoční kratochvílí bez ambice jít do studia, je dnes seriózní kapelou. Druhé album Dálavy, The Book of Transfigurations, vyšlo letos na jaře a v kanadském tisku (pár aktuálně žije ve Vancouveru) sklízí naprosto nadšené recenze. Týdeník The Georgia Straight desku dokonce zařadil vedle Bryana Adamse a industriálních Skinny Puppy mezi 50 nejdůležitějších alb, která kdy vzešla z Vancouveru. To je lehce bizarní ocenění, uvážíme-li, že všechny písně pocházejí z nevelkého regionu ve střední Evropě. Ovšem ukazuje to na něco podstatného, co se Dálavě podařilo. Se zkušeností lidí z národnostně pestrých velkoměst v písních, které má tuzemský posluchač tendenci vnímat jako ryze místní, nacházejí (a také do nich dosazují) stopy mnoha jiných hudebních kultur.

Kosmopolitní kompost

V rodině se pradědečkovi s velkou vážností říká jen příjmením: Úlehla. Jeho vnučka za oceánem sice vyrůstala s vědomím, že má v rodokmenu významného vědce a propagátora folkloru, ovšem moravské lidové hudbě se v americké domácnosti příliš neholdovalo. „Otec si někdy pouštěl desky horňáckého primáše Martina Hrbáče a zpíval si s ním, co mu plíce stačily. Ale matka to vždycky chodila ztlumit,“vzpomíná dnes s pobavením.

Během dospívání jako každý teenager devadesátých let propadla rockové hudbě v rozpětí od Led Zeppelin po Fugazi. Obrovskou školou se jí pak stalo několikaleté angažmá v italském divadle The Workcenter of Jerzy Grotowski and Thomas Richards, kde pronikala do zákonitostí afrokaribské a haitské lidové hudby. To vše ji připravilo na osudové setkání s Úlehlovou knihou Živá píseň, ke které Dálava přistoupila, jako by

Lidovky nepodávají v autentické podobě, ale chovají k nim autentické city.

to byl zapomenutý vzkaz v lahvi vyplavený po letech na břeh.

„Vzali jsme ji jako časovou kapsli. Ptali jsme se, jak by se ta hudba dala rekonstruovat, kdyby na světě nezbylo nic než Úlehlovy záznamy,“říká k tomu Aram Bajakian, který před prvním albem Dálavy neslyšel žádnou nahrávku slovácké hudby. Ve srovnání třeba se Sušilovou sbírkou z první poloviny 19. století se Živá píseň vyznačuje velmi detailním přepisem. Úlehla si s pečlivostí přírodního vědce všímal mnoha nuancí, které jeho předchůdci ponechávali stranou: počínaje stopáží písně přes tempo až po rytmické vzorce, kdy pro zaznamenání délky tónů přišel s vlastním systémem značení, který byl závislý na rychlosti převíjení filmu v kameře.

Délku zazpívané slabiky podle tohoto triku udával počet převinutých dírek perforace filmu, čísla pak Úlehla převedl na společný násobek a píseň rozepsal do taktů. Bajakian měl za sebou jazzovou průpravu a znal stejně dobře arménskou lidovou hudbu jako mix newyorské multikulturní scény. Úlehlou zapsanými podmanivými rytmy byl proto naprosto uhranutý.

Dálava si indicie, které jim předala předchozí generace, pro svou desku přeložila do vlastního hudebního jazyka. Do aranží nenásilně pronikly postrockové i noiseové postupy, ozvěny hudby židovské i karibského reggaetonu, jehož houpavý rytmus se někdy nápadně blíží Úlehlovým zápisům. Nade vším se pak klene Juliin uhrančivý emotivní hlas, který nezapře klasickou průpravu. Zároveň pochmurné a morbidní texty podává s tklivou tíhou a mnohem větší drsností, než je v našem kraji zvykem.

Úlehla v Živé písni zaznamenával lidovky v jejich přirozeném prostředí tak, jak je vyslechl z úst pamětníků. V knize si pak při jejich popisu vypomáhal přirovnáními z oblasti přírodovědy: psal o pěstování písně, období jejího rozkvětu i uvadání, které do strážnické oblasti přinesla meziválečná industrializace. Vše popsal v návaznosti na půdu a způsoby jejího obdělávání. Viděno touto optikou Dálava vlastně v roce 2017 neudělala nic jiného, než že ony písně přesadila do kosmopolitního kompostu a sledovala, jestli se v něm ujmou. A jim se překvapivě začalo dařit.

Komunikace přes staletí

Julia se s Aramem zná už od střední školy, ovšem teprve Dálava se stala jejich první hudební spoluprací. Obrat k rodinnému dědictví měl v Juliině případě co dělat s pocity vykořeněnosti, kterými obecně trpí děti první generace přistěhovalců: cítila, že ke kultuře domoviny svého otce už nepatří, ale ta americká jí také není vlastní.

„Je v tom touha po něčem, co není s tebou,“popisuje zpěvačka. „Když to řeknu zcela naplno, chovám k těm písní zcela posvátnou úctu. Snažím se je přivést k životu a posloužit jim, jak je to jen možné. Zároveň pro mě představují způsob, jak znovu překlenout to kulturní odtržení, k němuž došlo, když můj otec opustil Československo.“Slovácké písně se Julii staly leitmotivem posledních let. Nejenže s Dálavou plánuje už třetí album, ale věnuje se jim také badatelsky na postgraduálním studiu etnomuzikologie ve Vancouveru, kde se muzikantská dvojice zabydlela.

Aktuální deska The Book of Transfigurations zavádí posluchače do světa, který je zatím nedotčený technologiemi. Přitom se v něm odehrávají lidské příběhy, které jsou i pro nás stále srozumitelné. Mladí muži odcházejí do války (Na strážnickém rynku), páchají se zločiny z vášně (Vyletěla holubička) a svedené ženy zůstávají opuštěné (Okolo Hradišča voděnka teče). Na druhou stranu z písní vyzařuje předmoderní přístup k životu, s nímž už se někdy nedokážeme ztotožnit.

„Jejich hrdinové přemýšlejí a hlavně se chovají, jak jsme my už zapomněli,“popisuje dojmy z textů Julia Ulehla a za příklad si bere píseň Zasadil sem čerešenku v humně, kterou si její pradědeček zapsal jako čtyřiadvacetiletý mladík už v roce 1912. Tehdy mu ji předzpíval jeho otec, pokrokový ředitel strážnického gymnázia. Hrdina skladby hovoří o tom, že začne za svou milou chodit, teprve až mu sotva zasazená třešeň začne rodit. „Slyším v tom odhodlání a trpělivost připravit se na něco a počkat si na to. Neuspěchat, po čem člověk touží, což pro mě má velký etický rozměr i dnes,“předkládá zpěvačka styl uvažování, který v hypermoderní konzumní společnosti působí až nepatřičně.

Možná podobně nepatřičně, jako když se potomci emigrantů rozhodnou po svém přepracovat původní lidovou hudbu, která je v očích zůstavších obyvatel neoddělitelně spjatá s jejich regionem. Dálava sice lidovky nepodává v autentické podobě, ale zároveň k nim chová autentické a pokorné city. Není to laciná aktualizace. Hledá možné návaznosti s vesnickou kulturou, které byly v uplynulých dekádách postupně zpřetrhány nejprve industrializací, pak kolektivizací a následně globalizací. V praxi tak citlivě komunikuje nejen přes kontinenty, ale i přes staletí.

„I když k nim přistupujeme opatrně a s respektem, pořád se sami sebe ptáme, jestli vůbec máme právo si ty písně přivlastnit a hrát je,“popisuje čas od času se vracející pochybnosti o správnosti takové cesty Julia Ulehla. V tom ji však přeruší Aram a dilema za ni se slyšitelnou nadsázkou hravě vyřeší: „Vždyť je přece sebral tvůj pradědeček, takže můžeme.“

(dálava)

Zasadili jsme čerešenku.

Hamburger, ve kterém chybí kečup, a podivný návštěvník z jiné planety, který se poohlíží po kořisti. to jsou dva hlavní hrdinové nočního klipu ke skladbě airborne od kapely cut copy. Video pořídil režisér gerson aguerri z produkčního kolektivu canada, který navzdory svému názvu sídlí v Barceloně, kde se také natáčelo. tuR

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.