Ludislav opraví cokoli

Respekt - - Fokus Kontext - Www.ResPekt.cz/audIo FotogaLeRII k čLánku naJdete na www.ResPekt.cz/FotogaLeRIe

telefon Fairphone 2 od firmy, která si zakládá na tom, že u jejích výrobků jde vyměnit takřka vše.

Příklad iFixit inspiroval i evropské poslance, kteří chtějí firmy přinutit vyrábět věci opravitelnější. Skupina europoslanců letos na jaře sepsala rezoluci, která žádá podobné změny jako iFixit – aby bylo u mobilních telefonů možné vyměnit baterii, aby elektronické přístroje dokázali opravit nezávislí opraváři nebo aby prodejce přibalil k výrobku návod na opravu. Na začátku července tuto rezoluci parlament schválil v poměru hlasů 662 proti 32. Evropské zákony sice nevytvářejí europoslanci, ale Evropská komise, masivní podpora rezoluce ovšem naznačuje, kam se veřejné mínění ubírá. Podobné naštvání jako zakladatelé iFixit si prožil i Jan Charvát. Jednoho dne mu upadl chytrý telefon na ulici a praskl u něho displej. Když přístroj odnesl do autorizovaného servisu, dozvěděl se, že výměna skla bude stát dva tisíce korun. Charvát tolik platit nechtěl. Na internetu si našel, že sklo na displej je možné objednat z Číny za pět stovek, což také udělal. Pomocí návodu z internetového fóra si pak displej doma sám vyměnil, k čemuž mu pomohly jeho kutilské schopnosti. Příhoda ho inspirovala; řekl si, že určitě nebude sám, kdo zažil bezmoc, když se rozbije elektronika a není kde ji nechat rozumně opravit. Ne každý má ale dost šikovnosti a času na to, aby si věci sám opravil. Charváta napadlo vytvořit internetový portál, který by propojil kutily s lidmi, kteří potřebují něco opravit.

V roce 2014 založil web Opravárna.cz, který dnes sdružuje více než dva tisíce opravářů. Kdokoli může na web zadat požadavek na opravu rozbitého přístroje a čekat, jestli se přihlásí nevytížený kutil; spolu si pak domluví cenu opravy. Za tři roky existence se na webu objevilo asi šest tisíc žádostí, opravitelnost věcí dosahuje podle Charváta asi 40 procent. Většinu inzerátů tvoří elektronika, především mobily a počítače, s odstupem následují vysavače, pračky, myčky, mixéry a kávovary.

Jedním z nejšikovnějších opravářů, na které může člověk na webu narazit, je muž vystupující pod přezdívkou Ludislav. „Nechci se chlubit, ale mám úspěšnost oprav 80–90 procent,“říká čtyřicátník ve své sklepní dílně, kde zrovna pracuje na rozbitém kazetovém přehrávači z devadesátých let minulého století. Své jméno nechce uvést, aby mu opravářská záliba nekomplikovala jeho hlavní profesní život. Ludislav se živí jako komerční fotograf realit, odjakživa ho ale bavilo kutilství. Když se doslechl o vzniku virtuální opravárny, hned ho to zaujalo. Od té doby tráví v dílně hodiny ze svého volného času. „Baví mě radost lidí, když jim něco opravím. A líbí se mi, že se z těch věcí nestane vyhozený bordel. Kolik toho už muselo skončit na skládkách? Produkujeme neuvěřitelné množství odpadu.“

Ludislav si během dvou a půl let opravování všiml, že čím novější je elektronika, tím těžší je ji opravit. „Ty věci jsou už moc miniaturní,“říká. „Spíš než o opravu půjde do budoucna o to, jestli jde, nebo nejde vyměnit jednotlivé součásti.“ odevzdají do sběrných dvorů. Činnost těchto systémů je financovaná z poplatků zahrnutých do ceny každého výrobku. Ulverová ale upozorňuje na to, že za posledních dvanáct let se průměrný život velkých spotřebičů – například ledniček – zkrátil ze čtrnácti na dvanáct let a u malých z deseti na osm. Může to znamenat jednak nižší kvalitu zboží, ale stejně tak bohatnutí společnosti, jejíž příslušníci častěji vyhazují staré věci a kupují si nové.

Přístroje se rozebírají na suroviny v takzvaných recyklačních střediscích, jejichž drtičky pohltí takřka cokoli. Tady končí počítače, ledničky, pračky, televizory. Jedno takové středisko provozuje u lesa nedaleko Plzně i Zdeněk Blažek. Podnikatel odpad nejen drtí, ale zároveň z něj v blízké továrně vyrábí nové věci. Stojí na oné magické hranici, kde život jednoho předmětu končí a nového začíná. Jeho nedalekou továrnou každý den proteče třicet tun rozehřátého plastu, z něhož se tu lisuje kolem stovky výrobků.

Jeho firma Replast byla jednou z prvních, která se v Česku po sametové revoluci začala zabývat recyklací. Blažek se inspiroval v Německu, kde měl kontakty ještě ze sportovní kariéry v mládí, a po vzoru firmy jednoho známého z Řezna začal v Česku skupovat kabely, měď prodával dál a z bužírek lisoval retardéry, stojany na dopravní značky nebo poklopy na kanály. Světovým hitem se ale staly velké desky, které se používají při hudebních koncertech na pokrytí velkých ploch. „Na deskách od nás hráli Madonna, Rolling Stones i U2,“chlubí se podnikatel, jehož Replast je největším zpracovatelem bužírek na světě a odebírá je z mnoha evropských zemí.

Česko dnes dokáže zpracovat jen asi 35 procent plastů, především PET lahve a další tvrdý plast, zatímco zbytek, hlavně sáčky a tašky, se při zdejších metodách recyklovat nevyplatí, a tak se pálí. Blažek je ale přesvědčen, že se to dá změnit. Důkazem jsou podle něho Číňané, kteří berou i plast, jež nikdo nechce, a přidávají ho při stavbě silnic do asfaltu, jenž má pak údajně mnohem lepší vlastnosti. „Recyklace je o nápadu,“říká podnikatel, který jako jeden z prvních v Česku pochopil, že odpad může být zdroj, aniž by předtím slyšel slovní spojení cirkulární ekonomika.

K sešrotování) (zbytky počítačů připravené

A pak zazní Rolling Stones.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.