Gottwald je vůl

Nejdokonalejší sonda do absurdního světa, v němž žily miliony čechoslováků

Respekt - - Kultura Literatura - Jan H. VItVaR

Dlouho se vědělo, že si režisér Pavel Juráček (1935–1989) celý život psal deník. Když z něj v roce 2003 Národní filmový archiv vybral nejatraktivnější část pokrývající zlatá léta filmové nové vlny a následující depresivní poinvazní období, vyvolalo to všeobecné nadšení a kniha získala prestižní Literu za nakladatelský počin. Zároveň se vědělo, že šlo jen o zlomek zápisků. Zbytek dál ležel nezpracovaný v krabicích v Knihovně Václava Havla, kam jej po revoluci věnoval Juráčkův syn.

Torst se nyní odhodlal vydat Juráčkovo svědectví postupně celé. A už první díl pokrývající léta jeho dospívání mezi třinácti až čtyřiadvaceti lety dokazuje, že co do upřímnosti a přesnosti autorových postřehů můžeme v tomto kulturním prostoru jen těžko hledat srovnání.

Stádo bezhlavých lidí

Rozhodnutí neměnit v Juráčkových zápiscích ani čárku a publikovat je v jejich úplnosti, se může jevit jako hodně odvážné. Koho by mělo zajímat, s kým se věčně o sobě pochybující chlapec (posléze muž) vídal v rodné Příbrami, s kým jezdil na lyže, poprvé se líbal, opil, pohádal, tancoval, případně co měl k snídani a večeři? Před čtenářem se navíc vzhledem k časovému vymezení od nástupu komunistů k moci až k odhalení kultu osobnosti (1948-1956) otevírá svět plný repetitivních otázek o smyslu Juráčkovy existence v takhle marném světě a stejně opakujících se rezignovaných odpovědí.

Jenže právě v tom je celý půvab nakladatelského přístupu. Z ohromujícího množství osobních zážitků a pocitů, které si s až obsedantní energií prakticky den po dni Juráček zaznamenával, totiž mezi řádky neustále vyplouvají věty, jež dohromady dávají ojedinělou zprávu nejen o jeho životě, ale i dalších třinácti milionů lidí, kteří „v tom“tehdy byli s ním. Pavla Juráčka nakonec režim v roce 1977 vyhnal do emigrace, ale psychicky ho drtil už na základní škole. Do věčných debat, zda si společnost uvědomovala, co se s ní po únorovém převratu děje, přidává Deník I. další, jednoznačně kladnou odpověď.

Juráček nepocházel z pronásledované rodiny a do Příbrami (nehledě na blízké uranové lágry) doléhaly dobové šílenosti jen zpovzdálí. Přesto si už jako šestnáctiletý poznamenává, že v něm „stále vzrůstá odpor proti kom.“a že „Gottwald je vůl“– což si zároveň vzdorovitě zapíše do těsnopisného cvičení a dostane za to od ředitele facku. Ví, že mu režim nikdy neumožní svobodně cestovat po vzoru jím milovaného cestovatele a spisovatele Richarda Haliburtona. Uvědomuje si, že pokud by se přišlo na to, že v náprsní tašce nosí leták shozený ze západního balonu, dostal by se „do pracovního tábora“. A taky tuší, že místo vysněné novinařiny skončí jako inženýr, protože kariéru by mohl dělat, jen pokud by šel režimu na ruku.

Tohle jsou nejpřínosnější pasáže aktuálního svazku. Místa, kde se Juráček vyrovnává s touhou po úspěchu, jíž ovšem nemíní obětovat vlastní morálku. Automaticky sice vstoupí do Československého svazu mládeže, ale když se účastní první konference, zapíše si: „Připadalo mi to jako loutkové divadlo. Toto je mládež, která má budovat nový stát? Stádo bezhlavých otupených lidí, kteří na slovo Stalin, strana, Sovětský svaz reagují potleskem a poslušně zvedají ruce při hlasování.“A jde ještě dál: „Jaká strašná psychosa ovládla myšlení lidí! Mohl někdy někdo vymyslet něco rafinovanějšího než toto? (…) Komunismus? To je slepé choromyslné dítě, které přišlo na svět náhodou. A udrží-li se, vyroste z něj obluda, která pohltí celý svět.“

Slavík v kleci

To už se psal leden 1952. „Nenávidím tohle zřízení, které omotalo svobodná povolání pavučinou protekce, posudků, doporučení. Pavučinou těžkou, neprorazitelnou. Co mám jenom dělat???“děsí se sedmnáctiletý Juráček, který se zároveň dostává do spirály neúspěšných milostných eskapád a marných pokusů prorazit jako básník. Obojí dopadne podobně: o panictví přijde o dva roky později zcela nesocialisticky v náručí prostitutky a v poezii se mu nepodaří přizpůsobit požadavkům socialistického realismu. Místo toho si píše dekadentní poznámky o světlu umírajícím v žárovce, kterému půjdou na pohřeb jeho nevykouřené cigarety.

„Politika bezohledného vymycování všeho, co není socialistické, co není bojovné, dovede literaturu k žalostným koncům. Slavík podle not nezpívá, a natož je-li v kleci!“stěžuje si Juráček sám sobě. Ale taky těm, o nichž je přesvědčený, že to jednou budou číst. Na několika místech totiž zdůrazňuje, že přijde doba, kdy budou mít jeho deník „v tlustých svazcích“k dispozici úplně všichni. Těm taky adresoval zprávu o poměrech na filozofické fakultě, kam se – ke svému překvapení – dostal v září 1953 a začal zde studovat žurnalistiku.

„Sešněrovali nás nemožnými předpisy, špehují nás na každém kroku a odstranili poslední zbytky kdysi tak pověstných akademických svobod. Ti, kteří nosí odznak KSČ na klopě, jsou protežováni a jak asistenti, tak profesoři s nimi jednají naprosto jinak než s námi ostatními. Mají z nich strach. Vůbec – strach zde přímo panuje. Je cítit ve všech koutech budovy. Každý se bojí promluvit, aby to snad nezaslechl některý z donašečů.“

Ze školy ho vysvobodí první naplněný milostný vztah. „Všechno se utopilo v jejích očích a v klíně. Zkoušky jsem poslal k čertu a neznám nic než ji, ležící na znaku, s rukama chobotnice a prokletým, štědrým klínem,“přiznává Juráček, kterého z vysoké vyhodí pro zanedbávání studia. Čeká ho nenáviděná vojna. Na tu ale dojde až v dalším ze čtyř plánovaných, už teď tak výjimečných svazků kompletního Deníku.

„komunismus je choromyslné dítě, které přišlo na svět náhodou.“

Pavel Juráček: Deník I. 1948–1956 uspořádala marie kratochvílová. torst, 1024 stran

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.