Máme nervy na mazlení

Dotýkání je možná klíčem k pochopení lidské spolupráce

Respekt - - V Hlavě - PetR třeŠŇák www.ResPekt.cz/audIo

Odůležitosti fyzického kontaktu mezi matkou a dítětem toho věda ví už hodně, zpravidla však o tomto tématu uvažuje z hlediska vývojové psychologie. Doteky podle ní vytvářejí „vazbu“, která je klíčová pro zdravý vývoj člověka a pro jeho schopnost pěstovat funkční vztahy. Do tohoto poznání v posledních letech ovšem přidali jeden zajímavý dílek neurologové. Zjistili, že naše potřeba doteků má biologický základ a matka příroda nám k jejímu naplňování dokonce poskytla speciální nervová vlákna.

Pohlazení dýškem

Různé národy přistupují k dotýkání různě. Jedna hojně citovaná studie ze šedesátých let minulého století například změřila, že zatímco dva Angličané se během hodinové konverzace vzájemně nedotknou ani jednou, Francouzi na sebe sáhnou stodesetkrát a obyvatelé Portorika dokonce stoosmdesátkrát. Navzdory kulturním rozdílům ovšem platí, že přátelské doteky mají napříč planetou jedinečnou moc ovlivňovat lidské chování, vztahy a náladu.

Pár příkladů, které vědci v různých studiích prokázali: Miminka, kterých se matka dotýká, lépe přibývají na váze. Věci, které se dotkneme, přisuzujeme větší hodnotu než té, na kterou jen hledíme. Po přátelském poklepání po rameni se u lidí zvyšuje chuť spolupracovat s ostatními, a ne s nimi soutěžit. Servírka, která se nás dotkne, dostane větší dýško. Školáci na letmé poklepání na ruce reagují třikrát větší chutí aktivně mluvit během vyučování.

A vůbec nejzajímavější poznatek, který zjistil americký psycholog Michael Kraus: Míra dotýkání mezi hráči je ukazatelem úspěšnosti týmu v americké NBA. Kraus ze záznamů zápasů spočítal, že čím více se basketbalisté v sezoně poplácávali, tím více košů měli na jejím konci nastříleno.

Přestože zraku a sluchu se ve vědě odjakživa dostávalo mnohem více pozornosti, hmat je zkrátka pro člověka základním smyslem. Během vývoje plodu zraje jako první a po narození je tak „nejhotovějším“ze všech našich smyslů.

Lehký, pomalý, teplý

Časopis Scientific American Mind před časem přinesl text o mezinárodní skupině neurologů, která vášnivě zkoumá jednu málo známou skupinu nervů, jež v medicínské klasifikaci tvoří podskupinu tzv. C-vláken. Člověk má v kůži několik druhů hmatových nervů, asi nejdůležitější jsou ty „rozlišovací“, které nám například umožňují potmě v ložnici nahmatat, kde končí peřina a začíná partner.Tyhle nervové dráhy pracují velmi rychle, naopak zmíněná C-vlákna, jež vedou nejčastěji počitky bolesti a svědění, vzruch přenášejí pomalu. (Proto když sáhnete na horkou plotnu, chvíli to trvá, než bolestí ucuknete.)

Mezi C-vlákny existuje jedna podskupina, jejímuž účelu odborníci donedávna nerozuměli a považovali ji za jakýsi neužitečný pozůstatek evoluce. Vyskytuje se hlavně v osrstěné pokožce na zádech, hlavě nebo na předloktích a zdá se být velmi vybíravá vůči podnětům, které do mozku přenáší. Jak zmíněná skupina vědců vyzkoumala v sérii experimentů, tato nervová zakončení se zajímají hlavně o hmatové vstupy, které jsou velmi lehké, relativně pomalé a mají určitou teplotu odpovídající běžné teplotě lidského těla. S každým dalším pokusem se zdál být účel nervových provázků jasnější: člověk má v těle jakýsi přijímač sestrojený cíleně pro příjem signálů objetí, poplácání nebo pohlazení.

Tyto drátky nevedou do obvyklých oblastí mozku zpracovávajících hmatové vjemy, ale míří do limbického systému, jenž je spojen s emocemi a schopností vnímat vlastní tělo. Volně přeloženo: dotyky druhých nám dělají dobře a pomáhají nám cítit se sami sebou. Neurologové zkoumající tato specifická vlákna své objevy tedy interpretují tak, že v jejich pavučině evoluce poskytla lidem (a dalším primátům) nástroj, jak podporovat vzájemnou spolupráci a – užívat si ji.

V americké nba je míra dotýkání mezi hráči ukazatelem úspěšnosti týmu.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.