Bezedný pohár přetekl

německá vláda přestává tolerovat provokace tureckého prezidenta

Respekt - - Fokus Agenda - tomአLIndneR

„obě stRany táHnou oPačnýM sMěReM, anIž Vědí, kaM to PoVede.“

Sigmar Gabriel v polovině letošního července se svými dcerkami na pláži u Baltu pravděpodobně dělal to, co všichni otcové v podobné situaci: stavěl hrady z písku. Náhle však musel dovolenou přerušit a rozbít jeden krásný vzdušný zámek. Sen německé diplomacie o vytvoření důvěrného strategického partnerství se současným Tureckem.

Plážovou idylu ministra zahraničí pokazila zpráva o zatčení německého občana Petera Steudtnera, který v Istanbulu vedl seminář o digitální bezpečnosti určený místním nevládkám. Turecké úřady ho obviňují z podpory terorismu, a přestože jim chybí jakékoli důkazy, vyšetřovací vazba může trvat až pět let. Zdánlivě bezedný pohár německé trpělivosti v mezinárodní politice přetekl a sociální demokrat Sigmar Gabriel ohlásil nové směřování politiky vůči Turecku.

Opačný směr

Zatčení mladého školitele je jen posledním bodem v dlouhé řadě provokací tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Předcházely mu urážky Němců jako nacistů, uvěznění zpravodaje deníku Die Welt Denize Yücela kvůli údajné podpoře kurdských teroristů, zákaz návštěvy berlínských poslanců u německých vojáků umístěných na základnách NATO na tureckém území nebo rozdmýchávání nacionalismu v komunitě německých Turků. Naposledy pak předminulý týden vytvoření seznamu se sedmi stovkami německých podniků podezřelých ze spolupráce s teroristy, myšleno příznivci gülenistického hnutí, které podle oficiální verze stojí za neúspěšným vojenským převratem z minulého léta. Vedle majitelů stánku s kebabem v Porýní na něm stojí například i koncerny Daimler nebo BASF.

Až doposud berlínská vláda reagovala s nadhledem. Snažila se držet tradičně těsné vztahy se zemí, kde mají kořeny tři miliony obyvatel Německa, v konfliktech se snažila klidnit emoce.

Sázku na klid a „vysezení“problému prosazovala zvlášť kancléřka Angela Merkel. Kritici to považovali za slabost a novodobý appeasement vůči Erdoğanovi. Vytýkali kancléřce, že se nechá vydírat, protože je závislá na evropsko-turecké migrační dohodě, která ukončila uprchlickou krizi roku 2015. Fakticky však EU ani Německo v ničem podstatném neustoupily: nebyla například zrušena vízová povinnost pro cesty Turků do schengenského prostoru a německé úřady udělily azyl stovkám uprchlých tureckých novinářů, vojáků nebo gülenistů.

Diplomaté a politici v Berlíně ale postupně došli k závěru, že dosavadní strategie nezabrala. Vzkaz Sigmara Gabriela z předminulého týdne je jednoznačný: důvěra je vyčerpána a už jen kvůli vlastní sebeúctě musíme změnit přístup. Ohlášené kroky jsou dramatické.

Ministr zahraničí varoval občany před cestami do Turecka. Varoval též investory a dodal, že berlínská vláda prozkoumá, zda se na Turecko budou nadále vztahovat tzv. Hermes záruky, kterými stát pojišťuje německé exportéry a investory před problémy na zahraničních trzích. Gabriel dále oznámil přezkoumání zbrojních obchodů a uvedl, že Německo bude na půdě Evropské unie prosazovat, aby prozatím nebyla rozšířena celní unie s Tureckem. Přezkoumat chce i vyplácení pomoci

z evropských fondů (pro roky 2014– 2020 se jedná o 4,45 miliardy eur), které Turecko coby kandidát na členství v Unii – jakkoli v dohledné době nereálné – čerpá.

Tvrdá reakce možná vládu v Ankaře zaskočila. Prezident Erdoğan sice zopakoval, že pachatelé válečných masakrů z první a druhé světové války nemají právo jeho zemi poučovat, a turečtí diplomaté se ohradili vůči tomu, aby Německo přenášelo vzájemné problémy do jednání o celní unii s celou EU. Okamžitě byl však zrušen seznam německých firem podezřelých ze spolupráce s teroristy, turecká vláda jeho vydání označila za komunikační nedorozumění a zaručila investorům bezpečí.

Moc prezidenta Erdoğana do značné míry vychází z ekonomické stability a ta je na EU a zvláště Německu závislá. Němci tvoří největší skupinu turistů, jsou hlavními obchodními partnery a druhými nejdůležitějšími investory. Využití ekonomických pák může na Erdoğana, jenž politiku chápe jako neustálý silový souboj, udělat dojem.

Zůstává však otevřené, k čemu nová přísná německá politika povede. „Může Němce a Turky definitivně rozdělit,“píše někdejší dlouholetý turecký zpravodaj Michael Thumann v týdeníku Die Zeit. „Chce tohle Berlín, chce tohle Erdoğan? Obě strany táhnou opačným směrem, aniž by věděly, kam tato cesta povede.“Uprostřed tohoto napětí je asi 70 tisíc Němců, kteří trvale žijí v Turecku a zmíněná třímilionová komunita německých Turků. Sigmar Gabriel tureckým spoluobčanům napsal v turečtině a němčině dopis, v němž je ujišťuje, že navzdory všem problémům ve vysoké politice patří k Německu.

Jaká bude Erdoğanova odveta a k jakým praktickým opatřením sáhne příští německá vláda po zářijových volbách, se teprve se uvidí. Křesťanští demokraté razí trpělivější přístup; sociální demokraté a Zelení volají po dalších sankcích. V německém zájmu je zapůsobit, ale rozhodně příliš neuškodit turecké ekonomice. Další rozvrácenou zemi na Blízkém východě si nepřeje nikdo.

(sigmar gabriel)

Změna kurzu.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.