Válečná zóna Severní Irsko

Konflikt mezi ulsterskými republikány a unionisty eskaloval před 45 lety. Je definitivně minulostí?

Respekt - - Obsah - Jan adamec

Během července 1972 se zpravodajství v Severním Irsku i jinde v Británii neslo v tragicky monotónním duchu: dva katolíci zastřeleni v severoirské metropoli Belfastu příslušníky loajalistických bojůvek; dva bratři z protestantských rodin zabiti pravděpodobně kvůli tomu, že chodili s katolickými dívkami; pět katolíků zastřeleno v Belfastu příslušníky britské armády. A tak dále.

Všechny dosavadní střety a teroristické akce pak překonalo to, co se odehrálo v pátek 21. července v Belfastu: V ulicích během jediného dne explodovalo celkem 19 bomb umístěných většinou v ukradených automobilech a nad místy detonací stoupaly sloupy kouře. Všude vládla panika, veřejná doprava kolabovala a tisíce lidí utíkaly pryč z města. Radikální odnož Irské republikánské armády, tzv. Prozatímní IRA, uskutečnila jednu ze svých největších akcí. Když se podařilo situaci uklidnit, úřady napočítaly devět mrtvých a 130 zraněných, z toho 77 žen a dětí. Jak později vzpomínal jeden z organizátorů útoku, Seán Mac Stíofáin, primárním cílem „krvavého pátku“nebylo zabíjet lidi, ale způsobit co nejvíce materiálních škod, a varovat tak Londýn, že irští re- publikáni jsou odhodláni učinit z Belfastu „poušť pro byznys“, dokud jejich požadavky nebudou splněny.

Dnes je to minulost. Jeden z nejkrvavějších konfliktů v poválečné Evropě – mezi katolickými a protestantskými komunitami v Severním Irsku – se podařilo zkrotit pomocí komplikovaných mírových iniciativ, smluv a kompromisů garantovaných Spojenými státy a Evropskou unií. Právě členství Velké Británie a Irska v EU se ukázalo jako klíčový stabilizátor; vzdálený Brusel se stal přijatelnější zárukou pro budoucnost než Dublin, metropole Irska, samostatného státu tvořeného převážně katolíky, i než Londýn, hlavní město Velké Británie, do níž Severní Irsko se silnou protestantskou komunitou patří.

Největší jablko sváru, hranice mezi Irskem a Severním Irskem (nazývaným též Ulster), přestaly v rámci EU prakticky existovat. Jak pro list The Guardian nedávno řekl jeden z mladých obyvatel Belfastu, přejezdu hranice si teď člověk všimne, „až když značky náhle ukazují v metrické soustavě a dostanete esemesku, že jste na roamingu“. Loňské „ne“Evropské unii, které si Britové odhlasovali v referendu, to ale může změnit. Obnoví se hranice a kontrolní stanoviště, jež se dříve stávaly oblíbeným terčem teroristů jako symbol rozdělení irského ostrova? To by podle nedávno zesnulého představitele severoirských katolíků Martina McGuinnesse vedlo k ekonomické katastrofě a ke zvratu v křehkém mírovém procesu.

Podle historičky Mary E. Daly zůstává Severní Irsko hluboce rozrušenou společností. Mnoho dělnických čtvrtí a komunit stále

„řídí“paramilitární skupiny, které mají větší moc než policie a nezřídka se věnují pašování a distribuci drog nebo jinému lukrativním zločinu. Některé jsou republikánské, zaštiťují se myšlenkou připojení provincie k Irsku, myšlenkou sjednocení ostrova. Jiné se hlásí k unionismu, zachování svazku s Británií. Otázkou tak je, zda konflikt nemůže v nové situaci znovu propuknout.

Podivné vězení bez soudu

„Krvavým pátkem“v červenci 1972 vyvrcholilo jedno z nejtragičtějších období dějin Severního Irska, známé jako „Troubles“neboli „Nepokoje“. Jeho kořeny sahají hluboko do minulosti, kdy se na severu irského ostrova usazovali protestanté z Anglie i Skotska a postupně se etablovali jako elitní vrstva vlastníků půdy a obchodníků. Od 17. století se pak severoirská populace definovala převážně jako protestantská a britská. Naopak zbytek irského ostrova, ačkoli byl od 16. století podřízen anglikánskému Londýnu, zůstal věrný Římu a více než 80 procent občanů Irska se dodnes hlásí ke katolicismu.

Politické a náboženské třenice později zhoršovala složitá ekonomická situace související s utlumováním tradičních průmyslových odvětví, uzavíráním továren a růstem nezaměstnanosti. Po velikonočním povstání Irů v roce 1916 a ustavení vlastního irského parlamentu v Dublinu odmítli ulsterští unionisté irskou nezávislost a chtěli svazek s Londýnem co nejvíce utužit. Irští republikáni zase požadovali, aby se Velká Británie ze Severního Irska zcela stáhla. Tento základní rozpor, který známe z válek v Jugoslávii nebo z česko-německého soužití v 19. století, kdy jedna komunita není spokojena s tím, že je menšinou, a druhá se bojí, že se jí stane, zůstává dodnes stejný, jen se mění společenské, ekonomické i globální kulisy.

Důležitý impulz přinesla do severoirského konfliktu v šedesátých letech občanská hnutí a kampaně severoirských katolíků proti jejich všeobecně rozšířené diskriminaci při volbách, získávání bydlení či zaměstnání. Postupně se roztáčela spirála násilí na obou stranách a objevovaly se útoky proti nábožensky smíšeným manželstvím s cílem rozrušit již promíchané komunity v Belfastu či Derry. Koncem dekády začali umírat civilisté a byla povolána britská armáda (oficiálně se stáhla až v roce 2007), aby obnovila klid. Brzy se ale sama stala terčem útoků ze strany paramilitární Irské republikánské armády, respektive jejího zmíněného radikálního křídla, Prozatímní IRA.

Do čela radikálních republikánů se propracoval i Seán Mac Stíofáin, jehož životní dráha může sloužit jako příklad, že teroristou se člověk nerodí, ale stává, a že radikalizace není výsadou jen mladíků z Maroka, Tuniska či Iráku, kteří se již narodili na Západě a obtížně hledají svou identitu. Mac Stíofáin vyrůstal jako Východolondýňan John Stephenson, ale pod vlivem své matky, kterou ztratil v deseti letech a která mu předtím neustále opakovala „Já jsem Irka, a proto i ty jsi Ir, nezapomínej na to…!“, si změnil jméno a začal se aktivně stýkat se severoirskou komunitou v Londýně. Poté v roce 1945 nastoupil do britské armády a po zkušenosti s britským kolonialismem (sloužil na Jamajce) se naplno zapojil do irské politiky. Za neúspěšný ozbrojený útok na kasárna britské armády v Essexu dostal osm let. V roce 1966 byl jmenován šéfem vojenského štábu IRA a poté, co se hnutí rozštěpilo, se připojil k radikálnější a po skutečné akci prahnoucí větvi, sídlící v Belfastu.

Tam mezitím houstla atmosféra. Britská správa začala severoirské radikály internovat, tedy věznit je jako podezřelé bez soudu. Pohříchu ale úřady do izolace zavírali spíše republikány než unionistické paramilitární aktivisty, což vyvolávalo oprávněné stížnosti a pochybnosti o britské nestrannosti. Do konce roku 1975 prošly internací necelé dva tisíce lidí, přičemž protestantů bylo jen zhruba sto.

Věznění provázelo mnoho paradoxů: na jedné straně zažívali internovaní šikanu a byli podrobováni například spánkové deprivaci, na druhé straně nešlo o regulérní vězně, a tak mohli nosit civilní oblečení, scházet se, a dokonce se organizovat jako vojáci a cvičit s maketami zbraní. Pokud si chtělo velení radikální IRA vykovat tvrdé jádro a ještě si navenek vypěstovat obraz mučedníků, nemohlo si přát lepší místo, než byla například bývalá americká základna Long Kesh, kde internované drželi.

Odpovědí na internace byl zároveň růst násilí, zabíjení a bombových útoků. Katolíci se zabarikádovali ve svých oblastech a vytvořili z nich „no-go zóny“. Vzájemné provokace, útoky a pomsty explodovaly během „krvavé neděle“, kterou do světového povědomí zapsala píseň kapely U2 Sunday Bloody Sunday: 30. ledna 1972 se v severoirském Derry vydaly tisíce katolíků na nepovolený protestní pochod proti internacím. Postavili se jim britští vojáci a třináct jich zastřelili.

V reakci na masakr severoirská vláda rezignovala a Londýn zavedl v Ulsteru přímou správu. Horkému červenci 1972 pak nedokázala zabránit ani tajná jednání s radikály z IRA vedenými Seánem Mac Stíofáinem. Po krvavé neděli přišel zmíněný krvavý pátek a ani jím drama neskončilo; násilí opakovaně propukalo až do konce roku (v roce 1972 IRA provedla neuvěřitelných 1300 bombových útoků a zabila téměř 500 lidí) i v letech následujících.

Válka v ulicích

Po červencové eskalaci konfliktu zahájily královské bezpečnostní síly včetně armády rozsáhlé razie a spustily operaci Motorman, aby získaly kontrolu nad oblastmi, které IRA zcela ovládala. Od války o Suez v roce 1956 to bylo největší nasazení britských vojsk.Tisíce vojáků a těžké techniky bouraly barikády na ulicích ulsterských měst ve snaze obnovit pořádek a definitivně zlomit akceschopnost IRA. Z dnešního pohledu je skoro neuvěřitelné, že se tohle všechno odehrávalo v západní Evropě druhé poloviny 20. století.

Zároveň se rozzuření loajalisté začali na vlastní pěst mstít katolíkům a republikánům. Jak podotýká historik Robert C. Cottrell, uchýlili se k tzv. vigilantismu, formovali „eskadry smrti“jako například nechvalně proslulý Shankill Road Gang, jejichž cílem bylo „terorizovat teroristy“, útočit na významné předsta-

vitele republikánů nebo i umírněné a ke kompromisu nakloněné protestanty.

Situace se začala měnit až koncem sedmdesátých let, kdy se IRA, jejíž ozbrojené akce pozvolna ztrácely podporu katolické veřejnosti, poněkud stáhla a více zakonspirovala. Nové sympatie jí pak přinesly hladovky, odpověď na změnu taktiky ze strany Londýna, který internované příslušníky IRA zbavil statusu politických vězňů ve snaze učinit z nich „obyčejné“teroristy a kriminálníky. Vězni na protest odmítali stravu a na následky vyčerpání i umírali, jako například severoirský aktivista, politik a důstojník IRA Bobby Sands, jenž byl několikrát zatčen a odsouzen, ve vězení kandidoval do britského parlamentu, získal dokonce mandát ve Westminsteru a v květnu 1981 na následky hladovky zemřel.

Tehdy již sílil vliv politického souputníka IRA, strany Sinn Féin, a jejích představitelů Gerryho Adamse a Martina McGuinesse, kteří se pomalu se svými unionistickými protějšky začali propracovávat ke komplikovanému mírovému uspořádání. Cesta k urovnání konfliktu však byla ještě dlouhá. Teprve v roce 1994 složila IRA zbraně a o čtyři roky později byla za přispění amerického prezidenta Billa Clintona přijata Belfastská deklarace, známá také jako Good Friday Agreement (Velkopáteční dohoda). Severní Irsko zůstalo součástí Británie, opět se v něm však ujala moci samostatná vláda zvolená na základě proporčního zastoupení všech hlavních stran, na niž Londýn přenesl řadu pravomocí.

Dohoda byla velmi křehká mimo jiné proto, že někteří radikální odpadlíci, zejména v IRA, ji považovali za zradu. V srpnu 1998, několik měsíců poté, co většina obyvatel Severního Irska Velkopáteční dohodu schválila, uskutečnila „Pravá IRA“krvavý atentát v Omagh, při němž zahynulo 29 lidí. Veřejné mínění však útok odsoudilo, což odráželo pokračující změnu nálad v Severním Irsku. Většina tamních obyvatel, bez ohledu na náboženství či politickou příslušnost, již chtěla mír.

Nejistá budoucnost

Podle historika Marca Mulhollanda v severoirském konfliktu do roku 1998 celkem zahynulo více než 3600 lidí, přičemž asi 90 procent z nich zemřelo rukou ilegálních paramilitárních jednotek. Čtyřicet tisíc lidí bylo zraněno. Pokud by se tato čísla extrapolovala na tehdejší počet obyvatel Británie, bylo by to 111 000 mrtvých a 1,4 milionu zraněných, tedy polovina britských ztrát ve druhé světové válce.

Mír přinesl relativní prosperitu – vzrostl cestovní ruch, nízké daně nalákaly zahraniční investice i filmaře, kteří tu natáčeli část televizní série Hra o trůny. V uplynulém rozpočtovém období získalo Severní Irsko z EU 2,5 miliardy liber, do roku 2020 to mají být další dvě miliardy. Další budoucnost je však nejistá.

V reakci na výsledky referenda o brexitu se v kruzích katolických republikánů již objevila staronová myšlenka vypsat referendum o znovusjednocení s Irskem. V případě kladného výsledku by tak Severní Irsko zůstalo v EU. Unionisté však referendum odmítají a jeho vyhlášení by mělo podle novinářky Kathryn Gaw zničující dopad, ať by byl výsledek jakýkoli. Hrozí tedy nové kolo eskalace konfliktu? S odpovědí na otázku, co bude brexit znamenat pro Severní Irsko, je to stejné, jako s odpovědí na otázku, jak dopadne brexit jako takový – málokdo je schopen alespoň přibližně předpovědět, co brexit znamená, kdy a zda vůbec se uskuteční a jaký vlasně bude, zda „měkký“, či „tvrdý“.

Zatím je klid. Když se novináři z The Guardian ptali před červnovými volbami 2017 obyvatel obyvatel Irska a Severního Irska, jaký na ně měl brexit dosud vliv, odpovídali, že minimální, že je to věc politiky, ale jich se to netýká. Maximálně si irští obchodníci stěžovali, že kvůli devalvaci libry po brexitu lidé jezdí nakupovat do Severního Irska, protože je tam levněji. Všichni se ale shodli, že hranice už nikdo nechce, a tím méně sektářské násilí a život ve strachu z bombových útoků.

(belfast, 1984)

Minulost. Doufejme.

(turisté před obrazem připomínajícím střelbu do demonstrantů v lednu 1972)

Sunday Bloody Sunday.

(seán mac stíofáin)

Terorista z Londýna.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.