Proč Angela Merkel míří k další výhře

Proč angela merkel měsíc před volbami působí tak neohroženě

Respekt - - Obsah - tomአLIndneR

tomáš Lindner

Počátkem letošního roku se na krátkou chvíli mohlo zdát, že německé volby, naplánované na konec září, budou napínavé. Martin Schulz se stal nečekaným vyzyvatelem kancléřky, jeho sociální demokracie (SPD) vyletěla v průzkumech o deset procent a po dekádě potupných porážek zase cítila šanci na výhru. Nakonec se ukázalo, že chvilková zimní euforie byla jen další epizodou v příběhu politického utrpení, které hlavní německá levicová strana v éře Angely Merkel zažívá.

Na začátku žhavé fáze kampaně, měsíc před volbami, je vše při starém. Křesťanská demokracie (CDU/CSU) má v průzkumech náskok plus minus patnáct bodů a otevřené se zdají být jen otázky, zda skutečně vyhraje takto suverénně a s kým sestaví příští koalici.

My jsme stát

„Lidé jsou se svými životy spokojení,“vysvětluje nechuť voličů ke změnám Thomas Petersen, výzkumník z Institutu pro demoskopii v Allensbachu. „Z našich studií vyplývá, že nálada v zemi je prakticky úplně stejná jako před čtyřmi lety touto dobou.“Proč otřesy evropské a světové politiky nic nemění? Teror, Trump, uprchlíci?

„Během několika měsíců jsme přijali skoro milion muslimů, před třiceti lety by to Německo možná neuneslo,“odpovídá sociolog Petersen. Uprchlická krize samozřejmě rozvířila vody: část společnosti je naštvaná, nacionalistická Alternativa pro Německo na vrcholu krize dosahovala až patnáctiprocentních preferencí. Vzhledem k náročnosti tehdejší situace však společnost zůstala klidná. Kancléřce se podařilo čísla přicházejících snížit a Německo život s tolika uprchlíky v zásadě zvládá.

Petersen se náladu v zemi na základě svých výzkumů snaží vysvětlit v knize Ende des Aufruhrs. Wie die Deutschen mit sich selbst Frieden schlossen (Konec vzpoury. Jak Němci uzavřeli mír sami se sebou), která se příští týden objeví v německých knihkupectvích. „Pozoruji, že se Němci dlouhodobě stále více identifi-

kují se svým státem a demokratickým systémem. Z toho plyne, že berou události i krize s větším nadhledem. Nebaví je politická konfrontace,“říká. Popisuje, že dříve občané považovali stát za cosi cizího, co stojí „nahoře“, zatímco oni byli „dole“. To vedlo k větší konfrontaci politiků ve volebních kampaních, k většímu neklidu: bylo třeba za každou cenu zabránit, aby se k moci dostala druhá strana.

„To se změnilo. Nezpůsobila to Angela Merkel, ale do této doby se svou věcností a nevzrušeností dokonale zapadá,“dodává Petersen. Samozřejmě i on ví, že společenské nálady nejsou vytesané do kamene a mohou se v budoucnu měnit. A že současná spokojenost a nechuť ke změnám je založená i na prosperující ekonomice.

Hospodářství již osm let nepřetržitě roste, nezaměstnanost je rekordně nízká a od roku 2010 se zvyšují i reálné mzdy hůře placených zaměstnanců. Šedesát dva procent Němců považuje svoji finanční situaci za dobrou nebo velmi dobrou, prakticky všechny statistiky ukazují, že se zemi daří nejlépe v dějinách.

Současně však průzkumy ukazují jistou schizofrenii. Pouze dvacet procent Němců si myslí, že jsou příjmy a bohatství rozděleny spravedlivě, a obava z chudoby je hned po přistěhovalectví v očích voličů nejpalčivějším tématem. Výzkumy sice ukazují, že reálně nerovnost mezi společenskými třídami prakticky neroste – ovšem čím dál více Němců si to myslí. Tento pocit zřejmě vychází i z přibývajícího počtu nestálých, časově omezených pracovních úvazků, které se skrývají za zářivými statistikami pracovního trhu.

Právě s tímto tématem se snažil mobilizovat zemi Martin Schulz. V televizních debatách a rozhovorech po celý rok neustále hovoří o spravedlnosti a férových mzdách – ovšem nefunguje to. „Lidé cítí více nespravedlnosti obecně ve společnosti, ale nikoli ve svém vlastním okolí. Se svou osobní situací jsou převážně spokojeni, proto Schulzův apel nezabírá,“říká demoskop Thomas Petersen.

když bojují přátelé

Voliči samozřejmě vnímají, že za Schulzovou rétorikou stojí velmi málo konkrétních alternativ. Sociální demokracie byla menším koaličním partnerem osm z dvanácti let éry Angely Merkel. Navíc se sama ráda prezentovala jako motor této koalice: prosadila minimální mzdu nebo zmírnění některých dřívějších liberálních reforem. Schulz se tedy proti předchozí vládní práci nemůže radikálně vymezovat – voliči by takové chucpe rozpoznali.

V čase své vysoké popularity počátkem roku proto zůstával velmi obecný. Hovořil přesvědčivě, v debatách působil sym-

společenské nálady nejsou vytesané do kamene a mohou se v budoucnu měnit.

paticky i autenticky, ale neříkal nic konkrétního. S odkazem na to, že volební program teprve vzniká. Jeho vypracování trvalo tak dlouho, že euforie stihla opadnout, porážky v zemských volbách sociální demokracii vzaly sebevědomí a vrátily na scénu předtím načas zakryté vnitrostranické spory.

Jen třiadvacet procent voličů si v červnovém průzkumu myslelo, že by vláda vedená SPD dělala zásadněji odlišnou politiku než kabinet v čele s Merkel. Schulz se v létě pokusil tento pocit změnit zveřejněním deseti výrazných programových bodů.

Slíbil například zásadně vyšší státní investice do rychlého internetu, železnic, univerzit, škol a školek. Navrhl dokonce zavedení povinnosti státu investovat v dobrých časech rozpočtové přebytky. Toto pravidlo by fungovalo podobně jako pravidla omezující rozpočtové schodky. Dále navrhl vytvoření „inovační aliance“mezi státem, odbory a průmyslem, která by v Německu cíleně vytvářela evropské šampiony v důležitých hospodářských odvětvích budoucnosti – a zajistila tím, že současný německý hospodářský zázrak bude ještě dlouho pokračovat. Další jeho prioritou je digitalizace státní správy: aby občané mohli prakticky všechny úřední úkony udělat online 24 hodin denně. K jednoznačně levicovým bodům programu patří návrh na zřízení státem placených finančních kont, z nichž bude moci každý občan během svého života čerpat určitou částku na rekvalifikaci, doplnění vzdělání nebo založení vlastního podniku.

Kancléřku dále kritizoval za špatnou komunikaci s ostatními státy v uprchlické krizi a během krize eurozóny, zvláště pak v případě Řecka. Podle Schulze to vedlo k poklesu solidarity mezi státy EU, čemuž chce čelit krokem, který je mezi voliči nepopulární: značným zvýšením německých plateb do evropských rozpočtů. Navrhuje též výraznou integraci eurozóny, která by se měla stát jádrem EU – v duchu programu Emmanuela Macrona.

bez debaty

O žádném z těchto bodů, a ani o reformách daní a školství, se však velká předvolební debata nespustila. Náskok křesťan-

ských demokratů je tak velký, že to skutečně napínavé debatě brání. Angela Merkel se jí svým typickým způsobem vyhýbá. Na Schulzovy výpady přímo nereaguje, občas ho pochválí za dobrý nápad a upozorní, že na něm jí vedená vláda též pracuje, jindy zas pochválí vzájemně spolehlivou spolupráci s SPD ve velké koalici.

Tento styl je přesně v duchu dnešních německých voličů, které nezajímají hádky politiků a pochvalují si praktickou a klidnou správu státu. K zoufalosti to však přivádí Martina Schulze, který kancléřce v jednu chvíli vytkl poškozování demokracie. Merkel odmítla účast na více než jedné přímé televizní debatě – tato jediná se přitom odehraje bez publika a bez nečekaných otázek.

Kampaň podle představ kancléřky nemá vést k hádkám či špinění soupeře, obě strany mají mít příležitost představit svůj program, občané si už vyberou. Hlavní heslo její CDU pracuje se spokojeností obyvatel – zní „abychom rádi a dobře žili v Německu“.

V dnešní světové politice, uprostřed tolika machistických vladařů, působí Angela Merkel jako ztělesnění rozumu. Skandály Donalda Trumpa a nepromyšlenost brexitu jí dále pomáhají. Potvrzují názor, že nevhodná změna může přinést jen chaos a problémy. Když měl před dvěma týdny v televizní debatě šéf poslaneckého klubu CDU Volker Kauder v lákavé zkratce vysvětlit, co Merkel zemi nabízí, tak odpověděl programem, který by v jiné zemi sotva zaujal: „Plná zaměstnanost v riskantních časech.“

Angela Merkel je pro jakéhokoli kandidáta SPD stěží porazitelná i proto, že je výrazně oblíbenější než její vlastní strana. S jiným kandidátem bude volební soutěž zase mnohem napínavější. Martin Schulz se ale nevzdává.

Najal si nyní Bélu Andu, někdejšího novináře bulvárního deníku Bild, svého času mluvčího vlády Gerharda Schrödera a mistra volebních finišů. Nebrání se ani populistickým zkratkám, zvlášť když přijde řeč na Donalda Trumpa. Devadesát dva procent Němců ho odmítá, čtyřiasedmdesát procent považuje současné Spojené státy za nedůvěryhodného partnera. Schulz proto kritizuje údajně přílišnou vstřícnost kancléřky k Trumpovi a závazek zvyšovat obranné výdaje v rámci NATO. Pracuje s tradičním německým pacifismem a závazek z časů Obamovy vlády nyní odmítá coby příspěvek k „trumpovskému zbrojení“. Jeho nadějí je, že měsíc před volbami je rekordních pětačtyřicet procent voličů nerozhodnutých. Právě oni mohou zdánlivě jistými předpověďmi ještě zamíchat.

uprostřed tolika machistických vladařů světové politiky působí kancléřka jako ztělesnění rozumu.

Hlavně finišovat se ctí. (martin schulz, předvolební kampaň v essenu)

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.