Na útěku před hurikánem irma

Respekt - - Anketa -

Jana cIgleRoVá

Jsem třetí den na cestě a za sebou mám dva státy. Když jsem vyrážela, měla jsem před hurikánem Irma náskok pět dní. Teď, v pátek večer, mi už doslova dýchá na záda. Na náladě kolem mě je to znát. Když jsem nakládala děti do auta před jejich školou ve středu odpoledne, už sice v obchodech nebyla k dostání voda a na benzinkách byly půlhodinové fronty, ale ještě pořád se lidé tvářili, že to zase může přejít. Evropský a americký model výpočtu trasy Irmy se vzácně shodoval na cestu přes karibské ostrovy, ale rozcházel se v tom, jestli potom půjde přes východní pobřeží, nebo přes to západní. Nikdy dřív jsem tak nesledovala počasí jako teď. Protože v těch informacích pro mě byly zprávy o tom, jestli to s dětmi zvládnu, nebo jestli budu muset utéct. Nakonec to nebyl ani jeden z těch směrů. Irma šla prostředkem země, mířila přímo na nás, kousek nad Miami. „Go now,“řekla mi ředitelka školky, jež prožila hurikán Andrew, který v roce 1992 zcela zdevastoval jižní část Floridy. „Už to není jestli, ale jak moc,“dodala mi se strnulým výrazem. Dva předchozí dny se tvářila, že to je zase jen další panika. Stejně tak jsem se tedy tvářila já. „Tihleti Američané, ti jsou vždycky ze všeho tak vystrašení,“říkala jsem si s přehledem a neohroženě si kupovala v Home Depotu venkovní květiny, zatímco ostatní nakládali do košů generátory, zápalné louče, grily na uhlí a jeskynní svítilny. Ty kytky jsem pak vynášela do prvního patra našeho domu společně s televizí a jedním kufrem školních uniforem, aby je nevyplavila voda, která možná na dům zaútočí. Bylo to to jediné, co jsem v domě nechala. Teď ani nevím, kdy se do něj vrátím a zda vlastně ještě bude stát.

Nejspíš bych se rozhodovala jinak, kdybych byla v Miami sama, nebo spíš kdybych vůbec neměla děti. Zůstala bych v terénu, vyzvídala od montéra kovových okenic, jak to mají ostatní, přidala bych se k některým z amerických přátel, kteří mě k sobě zvali, a přežila ten útok s nimi. Chodila bych do evakuačních center, nasávala atmosféru, dělala rozhovory a posílala do redakce jeden článek za druhým. Jaká nádhera!

Jenže představa, že by se těm třem malým klukům mohlo něco těžkého stát, mě vyhnala na třídenní cestu, i když bylo jasné, že to pro ně bude mírné peklo. Pořád mírnější, než kdybychom pět dní zůstali v domě zabedněném kovovými okenicemi, které jsou v mé hurikánové oblasti povinné, bez denního světla, dost možná i bez elektřiny, a tím pádem bez internetu, se zákazem vycházení. To bych se svým mužem zvládla, a i to ještě obtížně, ale ne se nimi.

Navíc úder hurikánu trvá čtyřiadvacet hodin a je to prý naprosto příšerný hluk. Lidé, kteří zažili Andrewa, nejhorší hurikán v historii Floridy, to popisují jako zvuk při přistávání letadla, jež ovšem nikdy nepřistane. Sama? Zajímavé, děsivé, ale jiné a vzrušující. Se třemi malými dětmi? No way.

Můj první cíl byl Orlando, metropole dětské zábavy, a pak Atlanta, kam jsem vždycky chtěla. Druhé ráno v Orlandu nás ale předpověď stočila do zcela nezábavné, zato bezpečné Alabamy. Je na západ a ve vnitrozemí, takže možná ucítíme silnější vítr a bude pršet, ale aspoň natankujeme a půjdeme na výlet do lesa.

Jenže cesta do Alabamy netrvala sedm hodin, jak původně měla, ale osmnáct hodin. Hlavní dálnice byla naprosto ucpaná auty. Podle prvních zpráv z Karibiku byla Irma tragičtější, než se čekalo, ostrovy zcela zpustošila, a guvernér Floridy Rick Scott vyzval s varovným prstem a znepokojeným výrazem k odchodu každého, kdo odejít může. „Go now,“žádal. „Domy vám opravíme, ale životy vám nevrátíme.“

Byli takoví, kteří se rozhodli, že se vyhnou dennímu kolapsu na dálnicích, a pojedou v noci. „My jedeme za sestrou až do Mississippi, jsme čtyři a nezastavujeme! Střídáme se v řízení,“říkala mi recepční z fitness centra YMCA, kam s rodinou chodíme. Takových však bylo příliš mnoho, takže se čtyřproudý had aut jen proměnil v červeně zářící čtyřproudou kolonu aut v noci.

Všichni se bavili jen o tom. Kam jedete? byla první otázka hned po pozdravu. Jenže nebyli by to Američané, aby i v takových situacích neměli pozitivního ducha. Usmívají se jeden na druhého, poctivě stojí fronty, disciplinovaně dodržují doporučená pravidla. Na dálnicích nikdo nedělá myšky, a to i přesto, že na nich dost zřetelně přibylo lidí, kteří očividně neřídí tak často.

Při pohledu na ty svoje tři poklady jsem si několikrát vzpomněla na Roberta Benigniho ve filmu Život je krásný. Nesrovnávám ani náznakem to, co se jeho postavě ve filmu dělo, s mojí situací, ale přišlo mi podobné, že stejně jako jeho syn, ani ti moji nemají úplně ponětí o vážnosti situace. A to znamená, že jsem to zvládla.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.