Všichni zpívají stejnou písničku komu to říct?

lcd soundsystem nacházejí hloubku i v nejpovrchnější popkultuře

Respekt - - Kultura Hudba - PaVel tuRek

sofistikované sdělení vytvářejí těmi nejjednoduššími prostředky.

Trochu rozumí hudbě, ne moc dobře zpívá, ale o tom, co bylo, je a bude cool, má James Murphy až akademické znalosti. Osvědčil je už v prvním singlu Losing My Edge z roku 2002, kde svým typicky deklamujícím stylem popisoval do elektronického beatu památné okamžiky z dějin populární hudby. Jeho smysl pro efektní show pak vygradoval, když na jaře roku 2011 ohlásil, že chystaný koncert v Madison Square Garden bude vůbec poslední, který jeho kapela LCD Soundsystem kdy odehraje.

Tehdy byl na naprostém vrcholu. LCD Soundsystem zosobňovali to nejlepší z newyorské scény po roce 2000, měli obdiv kritiků a nominace na Grammy. Z tříhodinového vystoupení zaznamenaného na DVD se stal jeden z mimořádně dojemných okamžiků populární kultury. Situace, kdy umělec i publikum vědí, že něco končí. Jenže James Murphy si s publikem pohrál. Za rozhodnutím rozpustit kapelu byla nechuť ze slávy, ale také plán povýšit LCD Soundsystem na kultovní formaci, jež se v nejlepším vypaří, aby se mohla s fanfárami vrátit.

Ten okamžik nastal s albem American Dream: podmanivou nahrávkou, na níž Murphy opouští někdejší uštěpačnost a ve svých sedmačtyřiceti letech hovoří o tom, jaké to je stárnout s kapelou, jaké to je ztrácet přátele nebo sledovat, jak umírají jeho hudební hrdinové z mládí – od Alana Vegy ze Suicide přes Loua Reeda a Davida Bowieho po Leonarda Cohena. „Všechny newyorské příběhy jsou příběhy realitního trhu,“prohlašuje novinář Alan Light v aktuální knize publicistky Lizzy Goodman Meet Me in the Bathroom, která mapuje rozmach newyorské hudební scény po roce 2001. Uměleckému dění se daří na místech s nízkými nájmy. Tam, kde se dá za pár šupů bydlet, večírkovat a uspořádat koncert. New York byl takovým místem v sedmdesátých letech, kdy městu vládla punková scéna kolem klubu CBGB v čele s Ramones, Blondie a Talking Heads. A na pár sezon se jím stal znovu po traumatu z 11. září 2001: nájmy klesly a ve městě vládla postapokalyptická nálada, kterou se hudebníci snažili zaplašit intenzivními mejdany i tvorbou. A v téhle atmosféře se zrodili i LCD Soundsystem.

Vše nastartoval nečekaný komerční úspěch kytarového kvintetu The Strokes, který vzkřísil punkový retro zvuk sedmdesátých let, a v závěsu za ním se vyrojily kapely jako Interpol, Yeah Yeah Yeahs či právě LCD Soundsystem. Všichni hleděli nazpět a vybírali si z historie popu ingredience, jež po svém aktualizovali. U Jamese Murphyho, který se živil jako DJ, byla strategie jasná: pouštěl lehce omšelé experimentální, rockové i elektronické lásky ze sedmdesátých a osmdesátých let a kombinoval je se starým diskem. Postupně si přitom všímal, že v podobném mixu ho následuje spousta mladších DJů, a začal se strachovat o práci.

„Ztrácím ostří v porovnání s brooklynskými studenty uměleckých škol v těsných bundičkách, kteří mají nostalgii po osmdesátých letech, a přitom si je ani nemohou pamatovat,“svěřuje se tehdy dvaatřicetiletý Murphy ve zmíněné Losing My Edge. Píseň je od člověka s vytříbeným vkusem, který ví, co se sluší znát – a neváhá se pochlubit, že jako první v Americe představil rockovému publiku elektronické Daft Punk. Byla to právě zásluha LCD Soundsystem a Jamese Murphyho jako producenta několika kytarových kapel, že na počátku

nultých let došlo k prolnutí taneční hudby s rockovým výrazem.

Smazala se hranice mezi tanečními kluby a koncertními sály. Rock si půjčoval čím dál více z diska a LCD Soundsystem svůj úderný elektronický zvuk doprovázeli spíše písničkářskými texty než slogany typickými pro klubové prostředí. Murphy spolehlivě rozhýbal ty, kdo obvykle přemýšlejí příliš – a tanečníky zase donutil přemýšlet. Stejně jako v druhém plánu Losing My Edge prosakují obavy, že Murphy je starý na disciplínu, do níž se pouští. To je téma, kterému se pop vždy vyhýbal, protože uctíval myšlenku věčného mládí. Murphyho meditace nad stárnutím v branži orientované na mladé publikum je tak v mnohém průlomová – a jeho vytříbené textařství plné sebeironie už nikdy neopustila.

LCD Soundsystem se stali kapelou, která reflektuje sebe samu; hraje a zpívá o tom, co znamená mít kapelu. To je plně v linii newyorského konceptuálního přístupu, který má kořeny už v hnutí Fluxus a vyvrcholil u Andyho Warhola. Právě tak jsou pro New York typické kapely, jež nejsou jen partičkou kluků z garáže, ale vznikly s jasně definovaným zvukem, promyšlenou imagí a tématy ke zpracování.

Ve všech případech přitom LCD Soundsystem s úspěchem vytvářeli sofistikované sdělení těmi nejjednoduššími prostředky. Často stačila chytrá práce s tempem a opakováním motivu, taneční beat a klavírní linka, nestrukturovaný ruch a pár slov. V osmiminutové All My Friends se klavírní glassovský motiv postupně rozvíjí v tanečním rytmu a Murphy do něj popisuje tíhu, s níž mejdany doléhají na člověka ve středním věku. Skladba z roku 2007 pak vrcholí voláním: „Kdybych jen mohl dnes v noci vidět všechny přátele.“

Nepříjemná myšlenka

„Čím déle člověk tu práci dělá, tím větším se stává. I když jsou desky, které vydává, čím dál horší,“vysvětluje Murphy v aktuálním rozhovoru pro The New York Times rozhodnutí o „finálním koncertu“a za příklad dává pozdní U2, R.E.M., The Cure nebo Pixies. „To se mělo stát i nám a mně se z toho začal zvedat žaludek.“Ale pak tu byl ještě jeden nezanedbatelný faktor, předprodej do Madison Square Garden nebyl nic moc, a tak zpráva o výjimečnosti pomohla, že lístky hned zmizely. atmosféru venkovského dvorečku zachycuje video disco science, které pro muzikanta ventolina natočil režisér a lídr tria midi lidi Petr marek a hudebnice vystupující pod jménem Johuš matuš. Pečou se tu buchty, kropí zahrádka a krmí kozy. Hlavním efektem tohoto potrhlého klipu ovšem ve skutečnosti je zběsile nadužívané trikové klíčování před zeleným pozadím. tuR

Murphy si sice v mezičase založil vinárnu a dočkal se vlastní značky kávy, produkoval album Reflektor od Arcade Fire a zúčastnil se nahrávání posledního alba Davida Bowieho, ale přitom stále psal nové věci, s kterými chtěl jednou opět vystupovat. Svěřil se s tím právě Bowiemu a ten mu dal radu: „Je ti to pomyšlení nepříjemné?“Murphy přikývl. „Dobře,“odpověděl mu prý. „Protože, jestli ti něco není nepříjemné, pak to nestojí za to.“

Na novince se Murphy ničemu nepříjemnému skutečně nevyhýbal. Opět tu v ich-formě prezentuje strachy i obavy a deska je poznamenaná mnoha odchody. Některé jsou přijímané zlostně jako temná How Can You Sleep? věnovaná bývalému partnerovi z vydavatelství DFA, jiné odchody jsou tragické a nenahraditelné, což zachycuje finální minimalisticky pojatá skladba Black Screen věnovaná Bowiemu – jejich e-mailové korespondenci i Murphyho selhání, když byl svým idolem natolik zahanben, až s ním nedokázal efektivně spolupracovat na jeho posledním albu.

Deska American Dream tentokrát postrádá večírkové hity. Místo nich Murphy dává vyniknout pomalu gradovaným kusům a textařství, které je plné osobních detailů i znalostí popkultury. „Všichni zpívají stejnou písničku. Zní takhle: Dnes v noci, dnes v noci, dnes v noci,“zní úvodní verš do retro rytmu skladby Tonite, kde si Murphy všímá, s jakou naléhavostí pop vždy vzýval sílu okamžiku, aby hned v dalším verši dodal, že za tím vším může být jen strach ze smrti: „Nikdy mi nedošlo, že všichni ti umělci myslí tolik na umírání.“Murphy tu v obří sumě vědomostí o popu nachází hluboké poznání a stejně jako v hudbě mu vychází postup vytěžit maximum z toho nejmenšího a zdánlivě povrchního.

(murphy)

Dnes v noci, dnes v noci, dnes v noci.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.